26 Cdo 5938/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák., § 719 obč. zák.



26 Cdo 5938/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Mgr. L. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 303/5, proti žalovanému Bytovému družstvu Elišky Machové 53, družstvu , se sídlem v Brně, Elišky Machové 53, IČO: 29199948, zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 113/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2016, č. j. 19 Co 42/2016-269, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 19 C 113/2011-240, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 21. dubna 2011 z nájmu žalobkyně k bytu č. 2 o velikosti 1+1 v prvém podlaží domu (dále jen Výpověď a předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. října 2016, č. j. 19 Co 42/2016-269, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a v nákladovém výroku tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady prvostupňového řízení k rukám jeho advokáta; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, které však z posléze uvedených příčin není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb./ dále opět jen o. s. ř. ).

Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelka použila rovněž nezpůsobilé dovolací důvody, jejichž prostřednictvím uplatnila vady řízení a jimiž se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání (doručení) Výpovědi (dále jen obč. zák. ).

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3076 věta před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále jen o. z. ). Proto již na tomto místě zdůrazňuje, že Výpověď nelze přezkoumat (zároveň) z pohledu ustanovení § 2274 a násl. o. z.

Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 13. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 28/2009 a z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 4145/2009) především dovodila, že výpovědní důvod upravený v § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. byl zjevně sankční povahy a jeho cílem bylo postihnout hrubé porušení povinností nájemcem bytu, a to stejně jako tomu bylo u obdobně formulovaného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. před novelou ). Soudní praxe se již za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. ustálila rovněž v názoru, že za porušení povinnosti nájemce ve smyslu ustanovení § 719 věty první a druhé (§ 711 odst. 1 písm. d/) obč. zák. před novelou je třeba považovat i případ, kdy nájemce přenechá byt do podnájmu jinému, aniž by za to získal od podnájemce protiplnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000). K obsahově stejnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud v usnesení z 23. září 2004, sp. zn. II. ÚS 142/04, jímž byl odmítnuta ústavní stížnost podaná mimo jiné také proti usnesení Nejvyššího soudu z 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1137/2003, jakož i Nejvyšší soud v dalším rozsudku z 17. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1249/2005, a nevidí důvodu, proč se od něho odchýlit za právní úpravy účinné od 31. března 2006, tj. v případě ustanovení § 711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s § 719 odst. 1 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 13. června 2012, sp. zn. 26 Cdo 3407/2011, z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 1859/2012 a z 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 577/2013). Upravoval-li totiž občanský zákoník jako jediný způsob přenechání pronajatého bytu nájemcem do užívání jiné osobě pouze institut podnájmu bytu (jeho části), nelze nad tuto zákonem stanovenou míru rozšiřovat dispoziční oprávnění nájemce. Jiný výklad by byl nejen v rozporu s obsahem a účelem právní úpravy nájmu bytu, ale ve svých důsledcích by vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do oprávněných zájmů pronajímatele vlastníka. V této souvislosti nelze rovněž opomenout, že Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou nelze zpravidla považovat to, že nájemce (který sám v bytě bydlí) bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. Z toho vyplývá, že souhlas nájemce s užíváním bytu, resp. jeho části postačí (a není tudíž zapotřebí písemného souhlasu pronajímatele, jako je tomu v případě podnájmu bytu podle § 719 obč. zák. před novelou), jde-li o přijetí jiné osoby do bytu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil například i v rozsudcích z 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, a ze 14. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 1331/2000, a sdílí je i v projednávané věci, tedy i v poměrech právní úpravy účinné od 31. března 2006. Vzhledem k výslovnému znění zákona (§ 719 odst. 1 věta první a druhá ve spojení s ustanovením § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou a § 719 odst. 1 věta první až čtvrtá ve spojení s ustanovením § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.) bylo třeba přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému bez písemného souhlasu pronajímatele kvalifikovat jako hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, a ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1933/99, a dále R 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzovaném případě nelze vzhledem ke zjištěnému skutkového stavu posuzovat pobyt K. D. v předmětném bytě jako krátkodobou návštěvu; s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem je současně vyloučena úvaha o soužití žalobkyně s uvedenou osobou ve společné domácnosti. Za této situace se lze ztotožnit s názorem, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanovením § 719 obč. zák., neboť na zjištěnou dobu přenechala žalobkyně byt k užívání jiné osobě bez písemného souhlasu pronajímatele.

Dovolatelkou rovněž zpochybněnou otázku dodatečného schválení právního úkonu osoby, jež jednala nad rámec svého zmocnění či za absence plné moci, posoudil soud prvního stupně i odvolací soud (byť mlčky a tudíž nikoli výslovně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 1. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 5188/2014, a z 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 3274/2011). Pro ratihabici ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. zákon zároveň nevyžaduje žádnou zvláštní formu, tudíž ke schválení právního úkonu může dojít písemně nebo ústně a může se tak stát výslovně i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit; uvedené platí i ve vztahu k právním úkonům, které pro svoji platnost vyžadují písemnou formu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 3. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 1883/2003 či /již citovaný/ 28. února 2013 sp. zn. 33 Cdo 3274/2011). Pro úplnost lze dodat, že důsledkem překročení zmocnění na základě plné moci, popř. jednání bez plné moci, není neplatnost dotčeného právního úkonu, nýbrž pouze to, že zmocnitel, popřípadě ten, za něhož jednala třetí osoba bez plné moci, je učiněným právním úkonem vázán jen za podmínek stanovených v § 33 obč. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 1. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 5188/2014 či odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. srpna 2007 sp. zn. 29 Odo 1635/2005).

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu , tj. jakoby i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. S přihlédnutím k obsahu dovolání však zastává názor, že proti těmto výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim totiž v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2017

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu