26 Cdo 592/2010
Datum rozhodnutí: 13.01.2011
Dotčené předpisy: § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




26 Cdo 592/2010


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně E. J. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalované I. J. , zastoupené JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nerudova 21, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 251/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2009, č. j. 28 Co 28/2008-205, takto: I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Josefa Šnejdy, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Nerudova 21, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. září 2007, č. j. 14 C 251/2006-112, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování byt č. 141/2, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, v 1. nadzemním podlaží domu č. p. 141 v Příbrami VII (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. září 1998, č. j. 5 C 54/98-31, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 1999, č. j. 23 Co 738/98-57, bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného bytu J. J. (otce žalobkyně) a žalované, výlučným nájemcem bytu byl určen J. J. a žalované byla uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Dále zjistil, že J. J. se následně stal vlastníkem předmětného bytu, že v současné době je vlastnicí bytu žalobkyně, která ho nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 5. ledna 2000 od svého otce J. J., že byt užívá žalovaná se svou dcerou Ing. E. M. a že nehradí řádně a včas zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu.

Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu a že tím neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně k bytu. Proto jí s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) uložil povinnost předmětný byt vyklidit; její vyklizovací povinnost však vázal za použití ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. na zajištění náhradního ubytování.

K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. února 2008, č. j. 28 Co 28/2008-151, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o. s. ř. před novelou ) zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 8. července 2009, č. j. 26 Cdo 2962/2008-181, zrušil citované usnesení odvolacího soudu a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení.

Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 22. října 2009, č. j. 28 Co 28/2008-205, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vyklizení předmětného bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Především dovodil, že žalované svědčilo právo předmětný byt užívat (tzv. právo bydlení) do zajištění náhradního bytu, resp. do uplynutí vyklizovací lhůty, založené pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. září 1998, č. j. 5 C 54/98-31 (dále též jen citovaný rozsudek ). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2658/2000, zdůraznil, že vázalo-li se takto založené právo bydlení k bytu a nikoli k osobě jeho bývalého nájemce (otce žalobkyně J. J.), přešlo omezení v podobě povinnosti toto právo strpět na žalobkyni, která byt nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 5. ledna 2000. Uzavřel, že za této situace nelze vyhovět žalobě na vyklizení předmětného bytu, neboť právní poměry účastnic týkající se jeho vyklizení již byly vyřešeny v rámci řízení o zrušení práva společného nájmu bytu vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 54/98, tj. ve sporu mezi žalovanou a J. J. (právním předchůdcem žalobkyně). Jinak řečeno zaujal právní názor, že bylo-li již o vyklizení téhož bytu mezi stejnými účastníky (příp. jejich právními předchůdci) pravomocně rozhodnuto (v daném případě citovaným rozsudkem), nelze se téhož domáhat v dalším řízení; přitom poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2195/2003, a ze dne 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 685/2004. V odůvodnění svého rozhodnutí rovněž konstatoval, že místo vyklizení předmětného bytu se žalobkyně mohla domáhat změny původního rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. září 1998, č. j. 5 C 54/98-31, a to žalobou na určení, že dříve uložená povinnost žalované k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. K tomu uvedl, že v tomto ohledu však žalobkyni poučit nemohl, neboť by šlo o poučení o hmotném právu a tudíž nepřípustné překročení poučovací povinnosti soudu plynoucí z § 5 o. s. ř. před novelou. Dodal, že nepřicházelo v úvahu ani poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. před novelou, jelikož v daném případě z hlediska náhledu žalobkyně i odvolacího soudu na hmotněprávní základ věci nebylo zapotřebí doplnit skutková tvrzení či označit další důkazy; procesní poučení o tom, že za podmínek stanovených v § 95 a případně i § 216 odst. 2 o. s. ř. před novelou je v občanském soudním řízení přípustné měnit žalobu, pak bylo vyloučeno tím, že žalobkyni v řízení zastupoval advokát (§ 118a odst. 4 o. s. ř. před novelou).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že jí nebylo soudem prvního stupně dáno poučení ve věci změny žaloby a že jí dále nebylo sděleno, jaké následky bude mít skutečnost, že nedojde ke změně žaloby, na rozhodnutí soudu . V této souvislosti odkázala na ustanovení § 118a o. s. ř. před novelou a komentářovou literaturu (konkrétně na Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, autorů Bureš, Drápal, Mazanec /dále jen Komentář /), z něhož citovala (ze str. 408 Komentáře) následující stať: Zákon nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Zákon jasně sděluje, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Soudcův jiný právní názor, než je účastníkův, je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Výzvu soud doplní poučením o následcích nesplnění povinnosti tvrzení, resp. povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Soudce je povinen vysvětlit účastníku, že jej poučuje pro případ možné kvalifikace, uvést právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení předpokládá soudcem uvažovaná skutková podstata, a vyzvat účastníka, aby sdělil svou skutkovou verzi této právně významné skutečnosti a označil důkaz (jestliže se tak nestalo) k jejímu prokázání. Výzvu soud doplní poučením o procesních následcích nesplnění povinnosti tvrzení, resp. povinnosti důkazní. Měla rovněž za to, že v řízení před odvolacím soudem nepřicházelo v úvahu změnit žalobu o vyklizení bytu a domáhat se změny původního rozsudku ve věci vedené Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 5 C 54/98, neboť dle platných právních předpisů v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok . Zdůraznila, že pokud by přesto navrhla uvedenou změnu žaloby v odvolacím řízení a odvolací soud by tuto změnu nepřipustil, znamenalo by to, že nebude možné, aby soud prvního stupně, pokud by mu věc byla vrácena k dalšímu řízení, vyhověl jejímu návrhu na změnu žaloby. V této souvislosti odkázala na právní názor uvedený na str. 312 Komentáře, podle něhož jestliže soud změnu návrhu nepřipustil, nelze tutéž změnu návrhu uplatnit znovu, ledaže by se změnily předpoklady, za nichž soud o změně návrhu původně rozhodoval . Podle jejího mínění měl proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení s tím, že ho měl zavázat ... aby vedl žalobkyni ke změně žaloby . Dále namítla, že i kdyby tomu tak nebylo, měl ji odvolací soud upozornit na změnu právní kvalifikace věci a sám ji vést k tomu, aby podanou žalobu ve výše uvedeném smyslu změnila. Dodala, že pokud tak neučinil, porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Posléze uvedenou vadu řízení dovolatelka v dovolání namítla a je nerozhodné, že v této souvislosti odkázala rovněž na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (který však nijak obsahově nekonkretizovala). Na její existenci přitom usoudila z toho, že jí soud prvního stupně neposkytl poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. před novelou ( ve věci změny žaloby ) a že za této situace měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, resp. ji měl upozornit na změnu právní kvalifikace věci a vést ji k tomu, aby podanou žalobu změnila. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, dovodil, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. před novelou slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. před novelou. Jinak řečeno postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. před novelou přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. před novelou přistupovat. K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudcích z 27. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1324/2003, z 30. dubna 2008, sp. zn. 33 Odo 783/2006, z 24. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 178/2007, z 9. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 1324/2008, a z 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněném pod č. 80 v sešitě č. 6 z roku 2010 časopisu Soudní judikatura, a sdílí je i v souzené věci.

V posuzovaném případě žádný ze soudů obou stupňů nezaložil své rozhodnutí na právním názoru, že dovolatelka neunesla břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro posouzení věci podle příslušného hmotněprávního předpisu (podle § 126 odst. 1 obč. zák.). Naopak oba soudy na základě zjištěného skutkového stavu (který v odvolacím řízení nedoznal změny) zaujaly rozdílné právní názory na oprávněnost uplatněného nároku na vyklizení předmětného bytu. Z tohoto pohledu tedy nebyl dán důvod pro poučení dovolatelky podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. před novelou. Protože soud není povinen poučovat účastníky v průběhu řízení o možném výkladu předpisů hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1450/97, uveřejněné pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1998 v časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. března 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, uveřejněné pod č. 18 ve svazku 10 z roku 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), nepřicházelo do úvahy ani poučení, že podané žalobě na vyklizení bytu nelze s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu vyhovět. Nad rámec uvedeného lze dodat, že v této souvislosti nelze přehlédnout ani právní názory, které dovolací soud vyjádřil ve zrušujícím usnesení ze dne 8. července 2009, č. j. 26 Cdo 2962/2008-181.

Jak správně poznamenal odvolací soud, procesní poučení o možnosti měnit v občanském soudním řízení žalobu (za podmínek stanovených v § 95 a § 216 odst. 2 o. s. ř. před novelou) pak bylo vyloučeno tím, že dovolatelku v řízení před soudy obou stupňů zastupoval advokát (§ 118a odst. 4 o. s. ř. před novelou). Za této situace odvolací soud nepochybil, pokud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Se zřetelem k obsahu spisu totiž nebyly splněny podmínky pro jeho zrušení (řízení před soudem prvního stupně netrpělo žádnou z vad vyjmenovaných v § 219a odst. 1 písm. a/ až d/ o. s. ř. před novelou a skutkový stav věci byl již dostatečně objasněn § 219a odst. 2 o. s. ř. před novelou) ani potvrzení (rozsudek soudu prvního stupně nebyl ve smyslu § 219 o. s. ř. před novelou věcně správný), a odvolacímu soudu tudíž nezbylo, než ho změnit, neboť jím soud prvního stupně rozhodl ve věci samé nesprávně, ačkoliv správně (úplně) zjistil skutkový stav (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. před novelou). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 13. ledna 2011

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu