26 Cdo 591/2008
Datum rozhodnutí: 05.08.2010
Dotčené předpisy: § 212 odst. 1 písm. d) o. s. ř., § 119a odst. 1 o. s. ř., § 205a o. s. ř., § 243b odst. 2 o. s. ř., § 243b odst. 6 o. s. ř.




26 Cdo 591/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 15/341, proti žalované Ing. Z. B., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 460/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2007, č. j. 53 Co 495/2006-81, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Libuše Svobodové, advokátky se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se domáhal zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu. Tvrdil, že byt byl žalované přidělen za trvání manželství účastníků v roce 1986, v roce 2003 se dozvěděl, že družstvo převedlo byt do vlastnictví žalované. V témže roce bylo manželství účastníků rozvedeno. Podle žalobce právo společného nájmu k předmětnému bytu stále trvá. Navrhoval dále, aby bylo určeno, že byt bude jako nájemkyně a členka družstva užívat žalovaná a jemu bude uloženo byt vyklidit po zajištění náhradního bytu.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. I když na ni matka převedla za trvání manželství se žalobcem členství v družstvu a v roce 1984 jí byl přidělen družstevní byt, byl dům, v němž se byt nachází, rozdělen na bytové jednotky a nyní je výlučnou vlastnicí bytu (bytové jednotky). V roce 1999 uzavřeli totiž se žalobcem dohodu o zúžení společného jmění manželů, podle které bude byt převeden družstvem do jejího výlučného vlastnictví. K tomu došlo v roce 1999, přičemž byt zaplatila z peněz, které jí darovali rodiče. V bytě bydlí se dvěma zletilými dětmi účastníků.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 6. 2006, č. j. 34 C 460/2005-55, zrušil právo společného nájmu k družstevnímu bytu č. 063 o velikosti 3+1 spolu s příslušenstvím nacházejícím se ve 2. podlaží domu č. p. 786, Krškova 9, P. (výrok I.) dále byt nebo předmětný byt a dům č. p. 786 , a určil, že žalovaná bude jako členka družstva výlučnou nájemkyní bytu. Žalobci uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalované do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli 16. 7. 1982 manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2003, č. j. 28 C 155/2002-19, který nabyl právní moci 30. 7. 2003. Předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 28. 8. 1984 přidělen žalované jako člence Stavebního bytového družstva POKROK se sídlem v Praze 8, Kollárova 18. V souvislosti s převodem bytu do vlastnictví uzavřeli účastníci dne 22. 6. 1999 dohodu o zúžení společného jmění manželů, sepsanou formou notářského zápisu, podle které bytová jednotka bude družstvem převedena do výlučného vlastnictví žalované. Smlouva o převodu bytové jednotky č. 786/63 a příslušného podílu na společných částech domu č. p. 786 mezi družstvem a žalovanou byla uzavřena dne 7. 7. 1999. Podle darovací smlouvy bez data darovali rodiče žalované částku 54.584,- Kč na koupi bytu. Žalobce se v roce 2001 z předmětného bytu odstěhoval a na platby spojené s užíváním předmětného bytu nepřispívá.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve věci nebylo a ani nemohlo být - mezi účastníky sporu o otázce řešené v sub I. rozsudečného výroku (jímž bylo právo společného nájmu k družstevnímu bytu zrušeno a určeno, že nájemkyní bude jako členka družstva žalovaná). Zabýval se proto otázkou vyklizení bytu žalobcem. Z důvodů zvláštního zřetele hodných, daných tím, že od roku 2001 byt neužívá a nepřispívá na nájemné a plnění spojená s užíváním bytu, žalobci uložil, aby vyklidil byt po zajištění náhradního ubytování (§ 712 odst. 3 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb. ve znění platném ke dni rozhodování - dále obč. zák. ).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, č. j. 53 Co 495/2006-81, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí č. 2960 ze dne 2. 10. 2006, ze kterého zjistil, že na listu vlastnictví pro okres Hlavní město Praha a obec Praha, kat. území H., je zapsáno vlastnické právo žalované k jednotce č. 786/63 v budově č. p. 786 na st. parc. 942/71 a k podílu na společných částech budovy ve výši 71/6597, s nabývacím titulem Smlouva o převodu bytu a nebytového prostoru V4 18129/1999. Na základě takto doplněného odkazování a důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že právo společného nájmu účastníkům jako bývalým manželům k bytu nesvědčí, neboť podle dohody o zúžení společného jmění manželů z roku 1999 a dohody o převodu bytové jednotky z téhož roku, je bytová jednotka ve výlučném vlastnictví žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 (dále o.s.ř. ). Žalobce uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně namítal neplatnost dohody o zúžení společného jmění manželů (dále jen dohoda ), na jejímž základě mělo dojít k převodu družstevního podílu do vlastnictví žalované, a to z důvodu, že takovou dohodu nikdy nepodepsal. Když soud prvního stupně právo společného nájmu účastníků k bytu zrušil, vycházel z toho, že námitku neplatnosti dohody akceptoval. Proto také v odvolání nic dalšího nenamítal a proti údajné dohodě nebrojil. Odvolací soud však napadený rozsudek přezkoumal v celém rozsahu, aniž by jakkoliv verifikoval dohodu bývalých manželů , nedal žalobci žádnou možnost, aby se vyjádřil a uplatnil námitky k tomu, z jakých důvodů považuje dohodu manželů o zúžení společného jmění za neplatnou. Samotný zápis v katastru nemovitostí nemůže být důkazem o tom, že dohoda, na základě níž byl zápis proveden, je bezvadná. Odvolací soud se neměl spokojit s provedením důkazu listinou osvědčující dohodu manželů, proti které byly vzneseny námitky neplatnosti, aniž by se těmito námitkami zabýval a aniž by vyzval žalobce k předložení důkazů, na základě kterých tuto neplatnost dovozuje. Navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný. Jestliže žalobce namítá, že v řízení před soudem prvního stupně uplatňoval neplatnost dohody o zúžení společného jmění manželů, uzavřenou ve formě notářského zápisu, pak ve skutečnosti pouze uvedl, že před notářkou nějakou dohodu podepsal, neví však, zda to byla právě tato dohoda o zúžení společného jmění manželů. Žalobce tak netvrdil ani neprokazoval neplatnost dohody o zúžení společného jmění manželů. K námitce žalobce, že mu byla odňata možnost, aby se vyjádřil k důvodům neplatnosti dohody, žalovaná uvedla, že žalovaný byl řádně k jednání odvolacího soudu předvolán, avšak jednání se nezúčastnil a navrhl, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 (dále opět o.s.ř. ), neboť rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 7. 2009, kdy zákon č. 7/2009 Sb. nabyl účinnosti (čl. II, bod 12. zákona). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř ) a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 243 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem, ale i uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Žalobce v prvé řadě vytýkal odvolacímu soudu, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, ačkoliv rozhodoval o odvolání, kterým napadl jen výrok rozsudku soudu prvního stupně o bytové náhradě. Namítl tak, že odvolací soud rozhodl v rozporu s § 212 věta prvá o.s.ř., který mu ukládá, aby projednal věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí.
Žalobce však přehlédl, že § 212 věta druhá o.s.ř. vyjmenovává pod písmeny a) d) věci, ve kterých není odvolací soud vázán rozsahem, ve kterém odvolatel napadl rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 212 věty druhé písm. d) o.s.ř. není tímto rozsahem vázán, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení.
K rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu se vyjádřil již bývalý Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 10/92, uveřejněném pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993.
V tomto rozsudku uvedl, že z celkového pojetí úpravy zrušení společného nájmu bytu manželů podle ustanovení § 705 odst. 1 a § 705 odst. 2, věta druhá, o.z. a navazujícího ustanovení § 712 odst. 6 o.z., jímž se soud řídí při rozhodování o povinnosti vyklidit byt a o bytové náhradě, vyplývá, že jde o jeden z případů soudních sporů, kdy soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o.s.ř.) a kdy odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, směřující jen do určité části výroku rozsudku ve věci samé, má odkladný účinek i ve vztahu k té části rozsudečného výroku, jež výslovně nebyla odvoláním napadena (§ 206 odst. 2 o.s.ř.), neboť jde o spory, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Uvedená ustanovení vycházejí z potřeby umožnit soudu přizpůsobit rozhodnutí úpravě hmotného práva i v případech, kde by tomu jinak bránily návrhy účastníků, jimiž je soud obecně vázán. V případě podání odvolání směřujícího jen proti části rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto podle výše zmíněných ustanovení, je třeba, aby odvolací soud mohl komplexně přezkoumat rozsudek i nad meze odvolacích návrhů, protože z právního předpisu, tj. právě z ustanovení § 705 odst. 1 nebo § 705 odst. 2, věta druhá, a § 712 odst. 6 o.z. vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky [§ 212 odst. 1 písm. d) o.s.ř]. Je to odůvodněno tím, že soud není vázán návrhem na způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky a může určit nájemcem bytu jiného z účastníků, než je uveden v návrhu, a také může rozhodnout o jiné bytové náhradě, než je navrhována. Rovněž je třeba umožnit zamítnutí návrhu, kdyby v průběhu dalšího řízení vyšly najevo nové skutečnosti, jež by takové rozhodnutí odůvodňovaly, např. kdyby právo společného nájmu účastníků platně nevzniklo . V těchto případech nelze tedy oddělovat jednotlivé části výroku rozsudku a odvolací soud vycházeje z ustanovení § 212 odst. 1 písm. d) o.s.ř. přezkoumá celý výrok napadeného rozsudku.
Z uvedeného je zřejmé, že postupem podle § 212 odst. 1 věty druhé písm. d) o.s.ř. byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu.
Vadu řízení spatřoval žalobce i v tom, že mu byla odňata možnost uvést skutečnosti vztahující se k neplatnosti smlouvy o zúžení společného jmění z 22. 6. 1999 a navrhnout k tomu důkazy.
Ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. ukládá účastníkům řízení, aby tvrdili všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba nebo vyjádření k ní, uvedou tak v průběhu řízení) a plnili důkazní povinnost podle § 120 odst. 1 o.s.ř., tj. označili důkazy k prokázání svých tvrzení.
Skutečnost, že 22. 6. 1999 účastníci uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění, uvedla žalovaná ve vyjádření k žalobě. Když byl žalobce soudem prvního stupně 10. 5. 2006 vyslechnut jako účastník řízení, vypověděl k okolnostem, za kterých měla být smlouva uzavřena, že něco před notářem podepisoval, ale že si není vůbec jist, zda se jednalo o tento notářský zápis . Při jednání soudu prvního stupně dne 9. 6. 2006 byla kromě dalších listin čtena k důkazu i smlouva z 22. 6. 1999. Poté byli účastníci poučeni podle § 119a odst. 1 o.s.ř., tedy že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy musí označit dříve, než bude ve věci vyhlášen rozsudek, když později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o.s.ř. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti ani nenavrhl žádné důkazy. Po závěrečných přednesech účastníků soud prvního stupně vyhlásil rozsudek. Jednání odvolacího soudu se žalobce ani jeho zástupce nezúčastnili, omluvili se a souhlasili s tím, aby bylo jednáno v jejich nepřítomnosti.
Jestliže žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, na základě kterého byl odvolací soud povinen přezkoumat napadený rozsudek v celém rozsahu, a k jednání odvolacího soudu se nedostavil, bylo mu zřejmé, jaké skutečnosti v řízení uvedl a jaké k nim navrhl důkazy. Nelze přehlédnout, že smlouva o zúžení společného jmění z 22. 6. 1999 byla sepsána formou notářského zápisu. Tuto formu předepisuje pro zúžení společného jmění manželů § 143a odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni uzavření smlouvy, vzhledem k dopadu tohoto úkonu do majetkové sféry manželů. Podle § 6 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, jsou notářské zápisy veřejnými listinami. Jde tak o veřejnou listinu ve smyslu § 134 o.s.ř., která může být zbavena důkazní síly jen tím, že účastník tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 929).

Dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo i k jiným vadám, kterém by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo k vadám uvedeným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., k nimž podle § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlíží z úřední povinnosti.
Dovolání bylo proto jako neopodstatněné Nejvyšším soudem zamítnuto (§ 243b odst. 2 a 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle § 7 písm. d) ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3.000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně DPH 20% (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) 3.960,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu