26 Cdo 590/2004
Datum rozhodnutí: 20.01.2005
Dotčené předpisy: § 126 předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 590/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce statutárního města P. proti žalovaným 1) I. B. a 2) L. L., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 359/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 23. října 2003, č.j. 23 Co 391/2003-59, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 5. 2003, č.j. 5 C 359/2002-42, uložil žalovaným vyklidit byt o velikosti 3 pokoje a kuchyň s příslušenstvím označený číslem 24 a nacházející se v sedmém nadzemním podlaží domu čp. 330 v ulici K. v P. (dále jen předmětný byt nebo byt ) a vyklizený jej předat žalobci do patnácti dnů po přidělení náhradního bytu; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu k České republice.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, č.j. 23 Co 391/2003-59, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jen tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt a předat jej žalobci do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu tohoto bytu na dobu určitou do 31. 10. 2002, že se nedohodli na prodloužení nájmu, že žalovaní užívají byt i nadále a že žalobce podal proti nim dne 22. 11. 2002 žalobu na vyklizení bytu. Vycházely rovněž ze zjištění, že žalovaní se po dobu trvání nájemního poměru nechovali tak, aby jejich jednání bylo možno považovat za rozporné s dobrými mravy, že jejich tři děti trpí respiračními chorobami a jedno je hluchoněmé, že nemají jinou možnost bydlení a s ohledem na svou sociální situaci si ji ani nemohou opatřit.

Na základě těchto zjištění soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, a žalobce se tedy důvodně domáhá jejich vyklizení z titulu ochrany svého vlastnického práva ve smyslu § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). S ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k povinnosti žalobce pečovat o potřeby jeho občanů soudy obou stupňů s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. dovodily, že by bylo v rozporu s dobrými mravy uložit žalovaným povinnost k vyklizení bytu bez zajištění bytové náhrady. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že je na místě vyklizení vázat na zajištění náhradního bytu, odvolací soud podmínil vyklizení zajištěním náhradního ubytování. Tento závěr odůvodnil tím, že zákon nepředpokládá v daném případě poskytnutí bytové náhrady, takovou povinnost pronajímatele nelze dovodit ani na základě analogie, a možnost vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady vyplývá pouze z užití § 3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu náhrada ve formě náhradního bytu není přiměřená, neboť by se tak dostalo žalovaným lepšího uspokojení bytových potřeb, než jaké měli v rámci původně sjednaného nájemního poměru na dobu určitou.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně pouze proti té jeho části, kterou byla povinnost k vyklizení vázána nikoli na přidělení náhradního bytu, nýbrž pouze na zajištění náhradního ubytování, podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost zdůvodnili poukazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (občanského soudního řádu). V dovolání výslovně uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Vyjádřili nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že by se jim přidělením náhradního bytu dostalo lepšího uspokojení bytových potřeb, než jaké měli v rámci původně sjednaného nájemního poměru a že přiměřenou náhradou je náhradní ubytování, které jim zajistí lidsky důstojné bydlení, byť v nižší kvalitě. Tento názor podle nich odhlíží od toho, že zatímco nerómským spoluobčanům je poskytováno bydlení v nájemních bytech žalobce na dobu neurčitou, jejich komunita je nucena k uzavírání smluv na dobu určitou, žalobcem je jim slibováno, že pokud se budou chovat řádně a budou platit nájemné, bude jim smlouva prodloužena na dobu neurčitou. Žalovaní své povinnosti plnili řádně, a proto postup žalobce chápou jako bezdůvodnou diskriminaci. Žalovaní akceptovali, že musí předmětný byt opustit, byť i to cítí jako křivdu, domnívají se však, že za dané situace a při zdravotním stavu jejich dětí mají nárok na náhradní byt. Malá ubytovna, kam by byli umístěni, jim nemůže podle jejich názoru zajistit lidsky důstojné ubytování. Žalovaní vytýkají odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke slibu, který jim byl dán, že pokud se budou řádně chovat, nebudou na ně stížnosti a budou řádně platit nájemné, nebude nic bránit tomu, aby jim smlouva byla prodloužena na dobu neurčitou. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení a aby dovolací soud odložil do rozhodnutí o dovolání vykonatelnost napadeného rozsudku.

Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že ani on se zcela neztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, ale respektuje jej, a svého práva podat proti němu dovolání proto nevyužil. Poukázal na rozhodovací praxi obecných soudů i Ústavního soudu, z níž vyplývá, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka a nelze na jeho bedra přesouvat bez poskytnutí náhrady řešení sociální situace žalovaných. Názory žalovaných o diskriminaci označil za irelevantní a podotkl, že nájemní smlouvy k bytům uzavírá vždy a s každým nájemcem, bez rozlišení národa, rasy a přesvědčení, na dobu určitou.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především neshledal předpoklady pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, a proto v souladu se svou ustálenou praxí o tomto návrhu nevydával samostatné rozhodnutí.

Dále dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání však není opodstatněné.

Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat s výjimkou vad zde uvedených (jež v dané věci v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají) jen z důvodů uplatněných v dovolání a tyto důvody soustředili dovolatelé výhradně k části výroku o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu v dané věci vymezen otázkou, zda z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je správný závěr odvolacího soudu o tom, že podmínit vyklizení bytu žalovanými nelze zajištěním náhradního bytu, nýbrž jen náhradního ubytování.

Užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady, přičemž ustanovení § 712 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853 obč.zák.) použít nelze. To platí i v případě, že bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003).

Soudní praxe (srov. odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 dále R 5/2001 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, rozsudek ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003 dále též R 59/2003 ) však dovodila, že vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady může vyplývat i ze situací, kdy vyklizovanému sice bytová náhrada přímo ze zákona ani analogicky nesvědčí, ale žalobě na vyklizení lze přesto vyhovět (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.) výjimečně za předpokladu přiznání bytové náhrady. Při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč.zák.) nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil (srov. citované rozhodnutí sp.zn. 20 Cdo 1203/99 a R 59/2003). Rozhodnutí, jímž je žalovanému s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ukládána povinnost vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, je třeba chápat nikoli tak, že žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, ale tak, že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí (srov. např. R 5/2001, R 59/2003). K uvedeným právním závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 z roku 2003 sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z citované judikatury vyplývá, že pokud odvolací dospěl k závěru, že zákon nepředpokládá v případě zániku nájmu sjednaného na dobu určitou uplynutím této doby poskytnutí bytové náhrady bývalému nájemci, takovou povinnost pronajímatele nelze dovodit ani na základě analogie, a výjimečná možnost vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady spočívá pouze v užití § 3 odst. 1 obč. zák., je tento jeho právní názor správný. Stejně tak lze souhlasit s úvahou, že náhrada ve formě náhradního bytu, jejímž zajištěním by bylo podmíněno s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. vyklizení bytu, není v daném případě přiměřená, neboť by se tak dostalo žalovaným lepšího uspokojení bytových potřeb, než jaké měli v rámci původně sjednaného nájemního poměru na dobu určitou. Námitka žalovaných, že náhradní ubytování (které je jednou ze zákonných forem bytové náhrady srov. § 712 odst. 1 obč. zák.) by jim nezajistilo lidsky důstojné bydlení, je pouze hypotetická. Nová skutková tvrzení, na nichž žalovaní zakládají svou námitku, že byly ze strany žalobce diskriminováni pro příslušnost k romské komunitě, nejsou pak dle § 241a odst. 5 o.s.ř. v dovolacím řízení uplatnitelná.

Lze uzavřít, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání proti uvedenému výroku podle téhož ustanovení zamítl, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatelé, jejichž dovolání bylo odmítnuto, by měli nahradit náklady dovolacího řízení protistraně, jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2005

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu