26 Cdo 585/2011
Datum rozhodnutí: 09.02.2012
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění od 31.03.2006, § 676 odst. 2 obč. zák. ve znění od 31.03.2006




26 Cdo 585/2011


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně RPG Byty, s. r. o. , se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Gregorova 2582/3, IČ: 27769127, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Čs. Legií 5, proti žalované I. J. , zastoupené JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Porážková 1424/20, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 15 C 224/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2010, č. j. 42 Co 449/2008-66, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, č. j. 15 C 224/2007-38, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 1, I. kategorie, sestávající ze dvou pokojů, jedné kuchyně a příslušenství, nacházející se v domě čp. 1075 na ulici V. v obci Š. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. července 2010, č. j. 42 Co 449/2008-66, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 2. února 1998 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen nájemní smlouva ) na dobu určitou od 1. února 1998 do 31. ledna 1999 (čl. II. bod 1. věta první nájemní smlouvy). V nájemní smlouvě se zároveň dohodly, že bude-li nájemkyně řádně platit nájemné a nebude-li mít dluh na nájemném a úhradách za služby v jakékoliv výši, prodlouží se nájemní smlouva počínaje 1. únorem 1999 vždy o dalších dvanáct měsíců, tj. poprvé do 31. ledna 2000 (čl. II. bod 1 věta druhá nájemní smlouvy). Podle čl. III. bodu 2. nájemní smlouvy měla žalovaná nájemné a úhrady za služby platit měsíčně vždy nejpozději do posledního dne kalendářního měsíce, za který se nájemné platí. Nájemné za prosinec 2006 bylo připsáno na účet žalobkyně až 2. ledna 2007.

Odvolací soud se především zabýval platností ujednání o době nájmu obsaženého v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy. Zde s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4938/2008 zejména konstatoval, že toto ujednání je neplatné pro neurčitost podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. před novelou ). Navíc uvedené ujednání z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku svým účelem obchází zákon (konkrétně ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou), a proto je neplatné také podle § 39 obč. zák. před novelou. Podle názoru odvolacího soudu však část nájemní smlouvy, podle níž byla smlouva uzavřena na dobu určitou od 1. února 1998 do 31. ledna 1999 (čl. II. bod 1. věta první nájemní smlouvy), může, jde-li o sjednanou dobu nájmu, obstát samostatně, a je tudíž ve smyslu § 41 obč. zák. před novelou obsahově oddělitelná od další části (čl. II. bodu 1. věty druhé nájemní smlouvy) týkající se doby nájmu, resp. možnosti eventuálního jejího prodlužování. Nájemní vztah tak byl platně (uvedením příslušného období) sjednán na dobu určitou od 1. února 1998 do 31. ledna 1999. Protože žalovaná předmětný byt užívala i po uplynutí sjednané doby nájmu a žalobkyně nepodala proti ní do třiceti dnů žalobu na vyklizení u soudu, nájemní smlouva se opakovaně obnovovala podle § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou za týchž podmínek, tj. vždy o jeden rok, naposledy od 1. února 2006 do 31. ledna 2007. Uzavřel, že poté se již obnovit nemohla, neboť tato možnost je od 31. března 2006 výslovně vyloučena ustanovením § 686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. po novele ); proto od 1. února 2007 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. po novele vyhověl, aniž na rozdíl od soudu prvního stupně shledal, že výkon práva žalobkyně na vyklizení předmětného bytu (realizovaný žalobou v této věci) je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. po novele). Podle § 160 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., jí však s přihlédnutím k okolnostem daného případu stanovil delší lhůtu k vyklizení bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesouhlasila především s právním názorem, že ujednání obsažené v čl. II. bodu 1 větě druhé nájemní smlouvy je neplatné pro neurčitost a pro obcházení zákona. Podle jejího mínění není citované ujednání neurčité, neboť vůle smluvních stran vyjádřená v tomto ujednání je zřejmá a směřovala k tomu, aby se za zcela jasných podmínek vždy na určitou dobu automaticky prodloužilo trvání nájemní smlouvy bez jakýchkoliv dalších smluv či dodatků. Měla rovněž za to, že v době uzavření nájemní smlouvy zákon takovou dohodu nezakazoval; účastnice ho proto ani nemohly obcházet. Dále vyjádřila přesvědčení, že výkon práva žalobkyně na vyklizení předmětného bytu je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti uvedla, že po celou dobu trvání nájemního poměru řádně a včas platila nájemné a úhrady za služby a že pro tento účel měla zřízen trvalý (bankovní) příkaz ve prospěch žalobkyně; protože poslední den měsíce (zřejmě prosince) kalendářního roku (zřejmě 2006) připadl na neděli a následující pondělí byl státní svátek, byla platba z titulu nájemného a úhrady za služby připsána na účet žalobkyně o dva dny později . Dodala, že tato situace nebyla způsobena jejím zaviněním. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Absolutní neplatnost právního úkonu (a to i podle § 37 odst. 1 obč. zák. před novelou /z důvodu neurčitosti/ či podle § 39 obč. zák. před novelou /pro obcházení zákona/) působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.

Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu české republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný na str. 372 v sešitě č. 7 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy) dovodila, že právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák. před novelou). Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný na str. 145 v sešitě č. 6 z roku 1997 časopisu Soudní rozhledy). V soudní praxi přitom není pochyb ani o tom, že požadavku určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák. před novelou) smlouvy o nájmu bytu musí vyhovovat i ujednání o době trvání nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1127/99, uveřejněný pod C 167 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V poměrech projednávané věci nelze opomenout ani následující názory, které dlouhodobě zastává ustálená soudní praxe. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyl za právního stavu v době před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. zaznamenán odklon od názoru, že obecné ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou (týkající se obnovování nájemní smlouvy za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně) platilo i pro nájem bytu. Nepostupoval-li pronajímatel proti nájemci, který byt dále užíval, způsobem uvedeným v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou, nájem bytu se obnovil a nezanikl tedy uplynutím doby, na kterou byl sjednán (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97, uveřejněný pod č. 10 v sešitě č. 2 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 26 Cdo 2409/98). Pro úplnost zbývá dodat, že v rozsudku ze dne 5. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97, uveřejněném pod č. 10 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud dovodil, že podle § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou se nájemní smlouva obnovuje za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně, a proto takto obnovený nájem je třeba pokládat za týž, jako byl vztah založený nájemní smlouvou. Obnovením nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou je tedy třeba rozumět pokračování předchozího nájemního vztahu. Nejde zde o vznik nového nájemního vztahu na základě nové nájemní smlouvy a ani o dílčí změnu v obsahu nájemního vztahu (době jeho trvání), ale o obnovení nájemního vztahu ve všech jeho obsahových prvcích, i když s časovým omezením daným tímto ustanovením.

V posuzovaném případě se právní předchůdkyně žalobkyně a dovolatelka v čl. II. bodu 1. nájemní smlouvy dohodly, že nájemní smlouva se sjednává na dobu určitou od 1. února 1998 do 31. ledna 1999 (věta první) a že bude-li nájemce řádně platit nájemné a nebude-li mít dluh na nájmu a službách v jakékoliv výši, prodlouží se nájemní smlouva počínaje 1. únorem 1999 vždy o dalších 12 měsíců, tj. poprvé do 31. ledna 2000 (věta druhá). Z uvedeného především vyplývá, že jde o nájemní smlouvu na dobu určitou (od 1. února 1998 do 31. ledna 1999); text nájemní smlouvy (konkrétně její čl. II. bod 1. věta první, podle níž se nájemní smlouva sjednává s účinnosti od 1. 2. 1998 na dobu určitou, a to do 31. 1. 1999 ) jiný výklad ohledně sjednané doby nájmu ani nepřipouští.

Jde-li o ujednání obsažené v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy, ztotožňuje se dovolací soud s názorem, že uvedené ujednání je neplatné pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. před novelou. Nelze totiž vzhledem k předpokladu určitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák. před novelou) vázat dobu trvání nájmu na okolnost, že nájemce bude řádně platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, a to už proto, že není jasné, zda taková okolnost vůbec nastane (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4938/2008, tj. rozhodnutí, na které odvolací soud odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku). Lze souhlasit i s názorem, že toto ujednání je neplatné také podle § 39 obč. zák. před novelou pro obcházení zákona; vázaly-li totiž účastnice možnost obnovování (prodlužování) nájemní smlouvy na řádné placení nájemného a úhrad za služby, ve skutečnosti tím obešly ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou, v němž jsou upraveny odlišně podmínky, za nichž v době uzavření nájemní smlouvy (a v době do 30. března 2006) docházelo k jejímu obnovování ze zákona. Zastává rovněž názor, že uvedené ujednání, které ostatně výslovně nějakou povinnost nestanoví, nezakládá automatické prodlužování (obnovování) nájemní smlouvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 1078/2002, uveřejněné pod C 1321 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3419/2006).

Se zřetelem k řečenému tedy lze přisvědčit právnímu názoru, že ujednání obsažené v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy je neplatné (podle § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. před novelou). Protože dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že zmíněné ujednání je obsahově oddělitelné od ujednání obsaženého v čl. II. bodu 1. větě první nájemní smlouvy (§ 41 obč. zák. před novelou), obstojí rovněž právní názory, že nájemní vztah k bytu byl platně (uvedením příslušného období) sjednán na dobu určitou od 1. února 1998 do 31. ledna 1999, že nájemní smlouva se poté opakovaně obnovovala podle § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou vždy o jeden rok, a to naposledy od 1. února 2006 do 31. ledna 2007 (viz § 686a odst. 6 obč. zák. po novele), a že od 1. února 2007 užívá dovolatelka předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace se žalobkyně (nynější vlastnice předmětného domu) oprávněně domáhá ochrany před neoprávněnými zásahy do svého vlastnického práva žalobou na vyklizení předmětného bytu, která v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. po novele. Zbývá tedy posoudit, zda uplatněný nárok na vyklizení předmětného bytu (realizovaný žalobou podanou v této věci) není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. po novele).

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. po novele výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. po novele patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).

Dovolací soud především konstatuje, že dovolatelka si ve skutečnosti protiřečí, trvá-li na straně jedné na tom, že po celou dobu existence nájemního poměru k bytu platila nájemné a úhrady za služby řádně a včas, a na straně druhé uvádí, že nezavinila opožděné připsání platby nájemného a úhrady za služby za prosinec 2006 na účet žalobkyně, čímž současně opožděnou platbu nájemného a úhrady za služby (i když v daném případě jen s relativně krátkým prodlením) připouští. V uvedených souvislostech však nelze opomenout, že byť v daném případě šlo o relativně krátké prodlení s placením nájemného a úhrad za služby, je řádné (tudíž i včasné) placení nájemného (a záloh na služby) jedna ze základních povinností nájemce (§ 685 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 697 obč. zák. po novele). Bez ohledu na to však nelze především ztratit ze zřetele, že šlo-li v projednávaném případě o nájemní poměr na dobu určitou (viz výklad shora), není vzhledem k charakteru takového nájemního poměru žádných pochyb o tom, že takový nájemní poměr zásadně končí uplynutím sjednané doby nájmu (§ 710 odst. 3 obč. zák. po novele), a to bez ohledu na to, zda nájemce po dobu trvání nájemního poměru řádně platil sjednané nájemné. Z tohoto pohledu nemůže být žaloba na vyklizení bytu podaná po skončení takového nájemního poměru (nebyl-li byt vyklizen dobrovolně) zásadně (tedy až na výjimky, o něž v daném případě vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nejde) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Navíc nelze přehlédnout, že relativně krátké zpoždění platby nájemného a úhrad za služby odvolací soud zohlednil tím, že dovolatelce stanovil delší než patnáctidenní (v daném případě šestiměsíční) lhůtu k vyklizení bytu. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. února 2012 JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu