26 Cdo 577/2004
Datum rozhodnutí: 12.11.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 577/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a/ Ing. Z. R. a b/ M. R. proti žalované M. N., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 204/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003, č. j. 55 Co 327/2003-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, č.j. 55 Co 327/2003-72, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 18. 6. 2003, č.j. 30 C 204/2001-55, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu žalobců a (tehdy druhé) žalované tak, že žalované byla uložena povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům byt č. 6, II. kategorie o velikosti 0+1 s příslušenstvím ve třetím patře domu č.p. 987 v S. ul. č. 7, P. M. (dále jen předmětný byt , resp. byt ) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dům č.p. 987, v němž se nachází předmětný byt vlastnil původně též žalovaný F. P. (dále jen žalovaný ), který nejprve sám a později se žalovanou jako svou družkou a s jejich nezletilým synem O. užíval předmětný byt, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs a prodejem mimo dražbu kupní smlouvou ze dne 30.11.1999 dům získali žalobci, že dohoda o užívání bytu ze dne 1.9.1996 uzavřená mezi oběma žalovanými byla antidatována, když byla vyhotovena až pro účely tohoto řízení v době, kdy již žalovaný nebyl vlastníkem domu. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žádnému ze žalovaných nesvědčí právní důvod k užívání předmětného bytu, a tudíž se žalobci právem domáhají jeho vyklizení. Zatímco žalovaný užíval předmětný byt na základě svého vlastnického práva, žalovaná měla důvod k užívání bytu pouze odvozený. Z toho důvodu (a s přihlédnutím k chování žalovaného vůči žalobcům a k tomu, že neplatil žalobcům za užívání předmětného bytu) byla povinnost žalovaného vyklidit byt vázána (pouze) na zajištění přístřeší, zatímco žalované bylo uloženo vyklidit byt bez náhrady s odůvodněním, že není možné soudním rozhodnutím konstituovat právo, které účastník do té doby neměl.

Odvolací soud z podnětu odvolání žalované přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovanou a neshledal odvolání opodstatněným, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. s tím, že za otázky zásadního právního významu označila a/ řešení střetu práva vlastníka domu na ochranu vlastnictví s právem uživatele bytu na bydlení a ochranu rodiny a nezletilého dítěte, tj. neposouzení soudem, přes návrh druhé žalované, z hlediska dobrých mravů (§ 3 obč. zákoníku) dopadu povinnosti uložené druhé žalované předmětný byt vyklidit, včetně nezletilého dítěte obou žalovaných, bez bytové náhrady (tedy na ulici ), jestliže uzavřel, že předmětný byt užívala z titulu družky bývalého a zároveň vyklizovaného vlastníka domu, kde se předmětný byt nachází, jehož vyklizení bylo vázáno na zajištění přístřeší, b/ zda ve smyslu ust. § 121 o.s.ř. lze pouze s odkazem na obecně, resp. soudu z jeho činnosti známé skutečnosti, bez dalšího dovodit, že soudem provedený listinný důkaz (zaměstnaneckým spisem druhé žalované, jehož součástí byla i nájemní smlouva uzavřená se žalovanou) musel být až dodatečně upraven účelovým doplněním této nájemní smlouvy do něj. Vyjádřila přesvědčení, že prvou z naznačených otázek řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 1630/2002) a s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zákoníku.

Uplatněné dovolací námitky dovolatelka podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) a § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval okolností, že v případě jejího vyklizení z předmětného bytu nemá kde s dítětem bydlet, že ani žalovaný, který přišel o vlastnictví domu v průběhu konkursu, nemá možnost pro sebe a svou rodinu zajistit bydlení jinde, že soud napadeným rozhodnutím vytvořil podmínky pro roztržení faktické rodiny, což je v rozporu s dobrými mravy, že byla v zájmu ochrany vlastnického práva žalobců nezletilému dítěti žalovaných odepřena společná výchova oběma rodiči. Namítala, že pokud soud rozhodl o jejím vyklizení společně s nezletilým dítětem bez bytové náhrady, je takové rozhodnutí v rozporu se zvláštní ochranou státu, kterou poskytuje rodině a zejména nezletilým dětem ve smyslu čl. 32 Listiny základních práv a svobod, zákona o rodině a zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Vadu řízení spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud nevypořádal přesvědčivě s tím, proč by nemohla být nájemní smlouva žalované k předmětnému bytu založena v jejím zaměstnaneckém spise, a potvrdil závěr soudu prvního stupně, že není-li obvykle nájemní smlouva obsahem zaměstnaneckého spisu, byla v tomto případě nutně do něj dodatečně vložena. Poukázala na to, že žalovaní nemají mnoho možností prokázat, že nájemní smlouva nebyla antidatována a je pravá. Soud tak dle názoru dovolatelky překročil meze zásady volného hodnocení důkazů. K prokázání důvodů dovolání navrhla dovolatelka jako důkaz ověřenou kopii rodného listu nezletilého syna žalovaných O. P.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka též navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že její nucené vyklizení z předmětného bytu (jehož hrozbu doložila kopií usnesení o nařízení exekuce) by zmařilo účel dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnící řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 243 o.s.ř., a proto o tomto návrhu v souladu se svou ustálenou praxí nevydával samostatné rozhodnutí.

Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní) ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž dovolatelka přípustnost svého dovolání opřela) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávného právního posouzení věci založena zčásti na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka (pokud vznáší námitky proti skutkovému závěru o tom, že nájemní smlouva byla antidatována a byla vyhotovena pro účely tohoto řízení) brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka sice i v této souvislosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, fakticky však nenamítá, že odvolací soud použil (při aplikaci hmotného práva na zjištěný skutkový stav) nesprávnou právní normu, nebo že právní normu správně zvolenou nesprávně vyložil, popřípadě že jí na daný skutkový stav nesprávně aplikoval, nýbrž tvrdí, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn a v důsledku toho byly na základě skutkové verze odlišné od jejích obranných tvrzení vyvozeny i odlišné právní závěry. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je totiž způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř. (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a na základě odlišného skutkového stavu (tj. na základě skutkového tvrzení, že smlouva o nájmu předmětného bytu nebyla antidatována a dodatečně účelově vyhotovena) dovozuje nesprávnost závěru o neexistenci svého nájemního práva k předmětnému bytu a v důsledku toho o důvodnosti žaloby na vyklizení, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Dovolací soud rovněž neshledal napadené rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pokud jde o řešení otázky vymezené výše pod písmenem a/, neboť tuto otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil ani řešit nemusel, a tudíž napadené rozhodnutí na řešení takové právní otázky nespočívá.

Řešení střetu práva vlastníka domu na ochranu vlastnictví a práva uživatele bytu, popř. práva na ochranu rodiny a nezletilých dětí ve smyslu čl. 32 Listiny základních práva a svobod nepředstavuje otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení by bylo založeno napadené rozhodnutí. Žalovaná se především nemůže dovolávat práv uživatele bytu, když nositelkou žádného takového práva není (nesvědčí jí právní titul k užívání předmětného bytu). Pokud pak jde o střet dvou základních (ústavně chráněných) práv stojících na stejné úrovni, nelze paušálně stanovit, které z nich je silnější, nýbrž je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, pod č. 17). Má-li být omezen výkon vlastnického práva (chráněného dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), nelze pominout, že je v nájemních vztazích omezen již ze zákona samotným institutem bytové náhrady, který se sice v dané věci přímo (pozitivně) neuplatní, ale na druhé straně právě tím limituje možnosti omezení dalších (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II.ÚS 190/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, pod č. 87; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 5).

Dovoláním není zpochybněno (odhlédneme-li od nepřípustné kritiky skutkových zjištění), že žalované nikdy nesvědčil k předmětnému bytu neodvozený právní důvod užívání. Možnost vázat její vyklizení na zajištění bytové náhrady tak nevyplývá z přímého ani z analogického použití ustanovení občanského zákoníku o bytových náhradách, a takové rozhodnutí přichází tedy v úvahu pouze za použití § 3 odst. 1 obč. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 170).

V rozhodovací praxi dovolacího soudu je otázka, zda lze vyklizení prostor užívaných k bydlení podmínit zajištěním bytové náhrady na základě § 3 odst. 1 obč. zák., vyřešena a ustálena, a to především rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněným pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku) odepřen výkon práva na vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při úvaze o tom, zda vyklizení má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Dalším významným hlediskem pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. je dle judikatury Nejvyššího soudu např. okolnost, zda osoby užívající nemovitost (její část) platí vlastníku za užívání úhradu (srov. rozsudky ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, a ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 948/2001). Z toho, jak se obecně správná právní východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci, na zásadní právní význam rozhodnutí usuzovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482//99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 1/2001, pod č. 6, nebo ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000).

Je zřejmé, že napadené rozhodnutí nespočívá na skutkovém závěru, že dovolatelka užívala předmětný byt v přesvědčení, že jí svědčí platný neodvozený titul bydlení. Ze závěrů citované judikatury pak dále plyne, že okolnosti na straně dovolatelky (péče o nezletilé dítě) nemohou být jediným hlediskem pro posouzení věci dle § 3 odst. 1 obč. zák., přičemž soudy obou stupňů přihlédly i k dalším právně významným okolnostem, mimo jiné že žalovaní neplatili žalobcům odpovídající náhradu za užívání nemovitosti. Ze spisu nevyplývá, že by byly tvrzeny, natožpak prokázány okolnosti na straně žalobců, pro které by bylo možno považovat za spravedlivé, aby se ochrana jejich vlastnického práva omezila tím, že by povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt byla vázána na zajištění bytové náhrady.

Odkaz na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo1630/2002 není přiléhavý již proto, že v uvedené věci šlo o vyklizení osob, jimž zaniklo vlastnické právo k vyklizované nemovitosti, zatímco dovolatelka vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, nikdy nebyla, proto na tuto věc nelze závěry vyjádřené v citovaném rozhodnutí vztáhnout.

Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou s uvedenými závěry judikatury v souladu. Na základě dovolatelkou uplatněných námitek tedy přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovodit nelze.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není, a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a rozhodnutí odpovídá situaci, kdy žalobcům nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měli právo proti žalované, jejíž dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. listopadu 2004

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu