26 Cdo 57/2006
Datum rozhodnutí: 28.11.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 711 odst. 1 písm. h) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 57/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) L. V., a b) A. V., zastoupených advokátkou, proti žalované P. D., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 94/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2005, č.j. 19 Co 1834/2005-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č.j. 10 C 94/2005-36, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu 1+1 s příslušenstvím, 2. kategorie, ve III. nadzemním podlaží domu č.p. 9, v Č. B. (dále jen předmětný byt ); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č.j. 19 Co 1834/2005-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci mají ve společném jmění manželů dům, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaná užívá tento byt na základě nájemní smlouvy ze dne 2. 8. 1999 uzavřené s právním předchůdcem žalobců, že v nájemní smlouvě nebyl ujednán výslovně způsob placení úhrady za úklid společných prostor domu, že však v ní bylo sjednáno, že tzv. ostatní platby jsou splatné na základě faktury vystavené pronajímatelem, že úhrada za úklid společných prostor domu činí od června 2003 částku 200 Kč měsíčně, že žalobci tuto úhradu žalované nevyfakturovali, že žalovaná je studentkou Vysoké školy ekonomické v P. a z tohoto důvodu předmětný byt neužívá a že žalobci dali žalované výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě), v níž uplatnili výpovědní důvody uvedené v § 711 odst. 1 písm. d) a h) občanského zákoníku ve znění účinném v době dání výpovědi, tj. ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen obč. zák. ), spočívající v nezaplacení úhrady za úklid společných prostor domu od května 2003 do dne podání žaloby (10. 3. 2005) a v neužívání předmětného bytu bez vážných důvodů. Soudy obou stupňů dovodily, že žádný z uplatněných výpovědních důvodů není dán, neboť žalovaná podle nájemní smlouvy neměla povinnost platit úhradu za úklid společných prostor, dokud jí žalobci tyto služby nevyfakturují (resp. podle odvolacího soudu nedoručí vyúčtování těchto služeb a výzvu k jejich úhradě), a vážným důvodem neužívání bytu je studium žalované na vysoké škole, jež je z povahy věci dočasné.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam dovolatelé spatřují v hledisku obecného dopadu i v tom, že právní posouzení věci je významné pro věc samu . Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně hodnotil důkaz (výpočtový list nájemného) a toto pochybení se projevilo v nesprávných skutkových zjištěních napadeného rozsudku. K výpovědnímu důvodu neužívání bytu bez vážných důvodů dovolatelé zdůrazňují, že žalovaná byt nikdy nezačala užívat, že teprve po koupi domu v dražbě (17. 4. 2001) obdrželi nájemní smlouvu se žalovanou, že ani tehdy nebyl byt obydlený a tato situace trvá dosud, že žalovaná v letech 2001 2002 studovala ve třetím ročníku VŠE a k 11. 4. 2005 studuje stále, že byt právě proto, že není obývaný, nese stopy značné devastace, že žalovaná nezajišťuje jeho údržbu a že stav trvající více než 6 let není dočasný. K výpovědnímu důvodu neplacení úhrady za úklid společných prostor domu dovolatelé uvádějí, že pokud odvolací soud dovodil, že ujednání o placení úhrady za úklid v zálohách nelze dovodit ani z výpočtového listu nájemného, hodnotil tento důkaz v rozporu s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, č.j. 28 Cdo 148/2002-64, a nevzal především v úvahu, že výpočtový list obsahuje podpis pronajímatele i nájemce a v jeho čl. XI nazvaném měsíční zálohy na služby v Kč je na konci uvedeno od 6/03 Kč 200,- za úklid . Poukazují na to, že žalovaná ujednání o tom, že má platit 200,- Kč měsíčně za úklid, nezpochybňovala, namítala jen, že jí žalobci nezasílali faktury. Dovolatelé dodávají, že žalovaná dlužnou částku za úklid nedoplatila, úklid nehradí dál a v současné době se zdržuje v Anglii. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně hodnotil provedené důkazy (jmenovitě důkaz výpočtovým listem nájemného), a že tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jimi není (z obsahového hlediska) uplatněn jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Jelikož právní posouzení naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je zpochybňováno výlučně prostřednictvím námitky směřující proti správnosti skutkových zjištění, na nichž je teprve vybudován právní závěr odvolacího soudu, nelze tyto námitky považovat za způsobilé k založení přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je tudíž nepřípadný odkaz na v dovolání citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež zjevně vychází z odlišného skutkového základu.

Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu (rovněž) závěr, že okolnosti, které vzal za zjištěné, lze pokládat za vážné důvody neužívání bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Ani tato námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. vyplývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 287/2003), že naplnění uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá občas) byt k účelu, k němuž je určen. O neužívání (občasné užívání) bytu ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 14, ročník 1998, pod poř. č. 65) s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení, výkon vojenské základní služby či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu. Takovým důvodem může být též nájemcův výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází, či jeho pobyt mimo území republiky (např. z důvodů pracovních nebo rodinných). Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu; je též třeba, aby šlo o stav přechodného neužívání bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, nebo ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1551/99).

Ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000). Pokud soud relevantní hlediska vymezí, zjištěný skutkový stav takto vymezené hypotéze právní normy podřadí a způsobem věcně a logicky udržitelným své závěry odůvodní, nelze na základě odlišného názoru na vymezení okruhu relevantních okolností a jejich významu pro rozhodnutí v konkrétní věci dovodit splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem (soudem prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal) prosadila v konkrétní věci, na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí s obecným přesahem řešené otázky do soudní praxe) usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod poř. č. 6).

V daném případě se soud prvního stupně, jehož závěry převzal i soud odvolací, okolnostmi, v nichž žalovaná spatřovala vážné důvody neužívání bytu (studium na vysoké škole v P.), zabýval a srozumitelným způsobem vyložil, proč tyto okolnosti za vážné důvody neužívání bytu dočasné povahy považoval. Tyto závěry vycházející z nezpochybnitelného skutkového stavu věci jsou v souladu s výše citovanou judikaturou.

Nové, tj. před soudem prvního stupně a soudem odvolacím neuplatněné skutečnosti (že žalovaná dlužnou částku za úklid nedoplatila, úklid nehradí dál a v současné době se zdržuje v A.) nelze v dovolacím řízení uplatnit (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Tvrzení, že byt je zdevastován a žalovaná nezajišťuje jeho údržbu, není významné z hlediska výpovědních důvodů uplatněných ve výpovědi, k níž měl soud v dané věci přivolit.

Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a odpovídá tomu, že žalované nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolatelům, jejichž dovolání bylo odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2006



JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu