26 Cdo 558/2004
Datum rozhodnutí: 14.04.2005
Dotčené předpisy: § 240 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 558/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce města K., proti žalovanému J. M., o zaplacení částky 24.614,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 198/96, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č. j. 24 Co 183/2003-186, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 30. 6. 2003, č.j. 24 Co 183/2003-186 (poté, co jeho usnesení ze dne 21. 9. 1998, č.j. 24 Co 492/98-62, bylo k dovolání žalovaného zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, č.j. 26 Cdo 424/2002-165), odmítl jako opožděné odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 27. 1. 1998, č.j. 12 C 198/96-38, kterým Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 24.614.-Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud shledal, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále též o.s.ř. ) uložením na poště, že dnem doručení byl den 27. 2. 1998, že poslední den patnáctidenní odvolací lhůty připadl na 16. 3. 1998, a že odvolání podané k poštovní přepravě dne 10. 6. 1998 bylo podáno opožděně, po uplynutí lhůty stanovené v § 204 odst. 1 o.s.ř. Skutečnost, že žalovaný převzal rozsudek soudu prvního stupně dne 5. 6. 1998 poté, co mu byl soudem prvního stupně opakovaně doručován nepovažoval odvolací soud za právně významnou pro běh odvolací lhůty, když předtím usnesením ze dne 3. 6. 2003, č.j. 24 Co 183/2003-175, informoval žalovaného, že první doručení je možno posoudit jako řádné ve smyslu § 47 odst. 2 o.s.ř. a zároveň jej vyzval, aby ve stanovené lhůtě tvrdil a prokázal skutečnosti, které by mohly tento závěr zpochybnit. Na základě vyjádření žalovaného učiněného po této výzvě odvolací soud dovodil, že žalovaný neunesl ani břemeno tvrzení o tom, zda se ve dny doručování v místě svého bydliště zdržoval či nikoliv, a že je proto třeba vycházet z údajů obsažených na doručence, která má povahu veřejné listiny. Uvedl dále, že opakované doručení již jednou řádně doručeného rozsudku lze považovat za svým způsobem nesprávné poučení účastníka o možnosti podat opravný prostředek , a že může být způsobilé založit prodloužení patnáctidenní lhůty k odvolání na lhůtu tříměsíční, počítanou od původního doručení, avšak pouze za předpokladu, že k němu dojde dříve, než prodloužená tříměsíční lhůta uplyne; o takový případ se však v souzené věci nejedná, neboť žalovanému byl rozsudek soudu prvního stupně doručen formou náhradního doručení dne 27. 2. 1998 a poté mu byl fakticky doručen dne 5. 6. 1998.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání, které posléze doplnil prostřednictvím advokáta a které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávně zjištěném skutkovém stavu pro rozhodování o včasnosti podání dovolání a na nesprávném právním posouzení věci . Namítá, že v dané věci nemá doručenka povahu veřejné listiny, neboť nemá náležitosti předepsané v tehdy platném poštovním řádu (vyhlášce č. 78/1989 Sb. ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb.), zejména v odst. 20 přílohy č. 5. Uvádí, že ze spisu je zřejmé, že doručenka nebyla oddělena a vrácena odesílateli po uplynutí tří dnů ani není zřejmé, že by byla přezkoušena pověřeným pracovníkem pošty . Pro nedodržení bodů č. 18, 19 a 20 přílohy poštovního řádu (uvádí se dále v dovolání) nelze považovat první doručení rozsudku soudu prvního stupně formou náhradního doručení za řádné. Tomu také dle názoru dovolatele odpovídá i následný postup soudu prvního stupně, který tento rozsudek doručoval opakovaně. Dovolatel má dále zato, že opakované doručování rozsudku soudu prvního stupně nelze považovat za způsob nesprávného poučení účastníka ve smyslu § 204 odst. 2 o.s.ř., jestliže by lhůta k podání odvolání měla uplynout ještě před nesprávným poučením soudu . a namítá, že postup odvolacího soudu byl formální, neboť se nezabýval důvody, pro které soud prvního stupně doručoval svůj rozsudek opakovaně. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.



Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále zákon č. 30/2000 Sb. ), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). V dané věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 27. 1. 1998; odvolací soud sice o odvolání žalovaného rozhodoval napadeným unesením až dne 30. 6. 2003, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001). Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, dovolací soud dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen o.s.ř. ).

Dovolací soud především shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.

Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení je nutno postupovat podle dosavadních právních předpisů , tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Přitom dosavadní právní předpisy je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání - srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001. V citovaném rozhodnutí byl vyjádřen názor, ,,že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001) .

Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného usnesení byli účastníci poučeni mimo jiné i tak, že dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení . Zbývá dodat, že žalovaný podal dovolání sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu § 240 odst. 1 věty první o.s.ř.), avšak ve shodě s poučením, jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení napadeného usnesení ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadené usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalovaného dne 15. 9. 2003 a dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 27. 10. 2003). S přihlédnutím k právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, jde však o dovolání včasné.

Dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.

Z ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vady taxativně vyjmenované v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř., ani tzv. jiné vady řízení, k nimž dovolací soud (je-li dovolání přípustné) přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a dovolací soud jejich existenci neshledal.

Především je nutno uvést, že napadené usnesení není zpochybnitelné prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Tím, že soud hodnotí včasnost odvolání, totiž nepřijímá skutková zjištění, nýbrž zkoumá podmínky, za kterých je oprávněn odvoláním napadené rozhodnutí věcně přezkoumat. O dokazování ve smyslu ustanovení § 120 a násl. o.s.ř., ke kterému se dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. váže, tu nejde (srov. odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).

Námitku dovolatele o nesprávnosti závěru odvolacího soudu o opožděnosti odvolání lze však podřadit pod další z uplatněných dovolacích důvodů - důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, posoudí-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyloží, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikuje.

Podle ustanovení § 47 odst. 1 o.s.ř., do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Ve smyslu ustanovení § 158 odst. 2 věty první o.s.ř. se do vlastních rukou doručuje stejnopis písemného vyhotovení rozsudku. Podle § 47 odst. 2 o.s.ř., nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, vyplývají v době, o níž v projednávané věci jde z ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. a z vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejich uživatelů, ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb. (dále jen poštovní řád). Podle bodu 20 přílohy č. 5 k poštovnímu řádu se písemnosti i s doručenkou ukládají po dobu tří dnů. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník ji přezkouší, doručenky opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli. Písemnost zůstane pro adresáta uložena do konce odběrní lhůty.

Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné a jež se od listin soukromých liší ve shodě s § 134 o.s.ř. svou důkazní silou; potvrzuje totiž, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné pod č. 127 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). Povahu veřejné listiny má doručenka i tehdy, jsou-li údaje, jimiž musí být opatřena, obsaženy také na obalu zásilky, kterou pošta od doručenky neoddělila a již po uplynutí úložní lhůty vrátila soudu spolu s doručenkou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp.zn. 20 Cdo 2576/99, uveřejněné pod č. 112 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).

Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžaduje zmíněná příloha poštovního řádu v bodech 18, 19 a 20, to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty. Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v doručence), že stanovený postup při doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal. Tvrzení účastníka musí být přitom konkrétní, a musí se vztahovat k písemnosti, jejíž doručování je zpochybňováno.

Jak vyplývá z obsahu spisu - doručenky na zásilce, jíž byl žalovanému doručován rozsudek soudu prvního stupně (č.l. 43 spisu), obsahuje tato doručenka výše uvedené náležitosti; okolnost, že jsou uvedeny na obalu zásilky není se zřetelem k výše uvedenému rozhodná. Dovolatel sice zpochybňuje dodržení stanoveného postupu při doručování prvostupňového rozhodnutí, avšak netvrdí, že by se v rozhodné (konkrétní) dny v místě doručení nezdržoval, ani nenabízí k prokázání této skutečnosti důkazy.

Odvolací soud proto nepochybil, pokud dovodil, že doručenka má povahu veřejné listiny, osvědčující pravdivost toho, co je v ní uvedeno, a na základě toho dospěl k závěru, že byly splněny podmínky náhradního doručení (§ 47 odst. 2 o.s.ř.) rozsudku soudu prvního stupně žalovanému.

Je-li správný závěr odvolacího soudu o splnění podmínek náhradního doručení, nemůže obstát dovolací námitka, že soud prvního stupně doručoval svůj rozsudek opětovně, neboť účinky právní moci rozsudku soudu prvního stupně nastalé v důsledku náhradního doručení, nemohly být dalším (opakovaným) doručením téhož rozsudku zvráceny (srov. odůvodnění rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2001 a 28/2002). Vzhledem k tomu nemůže být významná ani námitka zpochybňující správnost názoru odvolacího soudu na význam opětovného doručení prvostupňového rozsudku ve vztahu k běhu odvolací lhůty.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není důvodné; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu