26 Cdo 557/99
Datum rozhodnutí: 14.02.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 557/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně O. K., proti žalované O. 6. k., o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 81/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 1998, č. j. 51 Co 523/97 - 94, ve znění usnesení ze dne 30. prosince 1998, č. j. 51 Co 523/97 - 104, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 9. 1997, č. j. 19 C 81/94 - 62, zamítl žalobu s návrhem, aby bylo určeno, že žalobkyně je nájemcem bytu č. 21, o velikosti 1 + 1 3. kategorie, který se nachází v P. (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"). Zároveň zavázal žalobkyni nahradit žalované náklady řízení. Žalobkyně opřela svou žalobu o tvrzení, že nájemní právo k předmětnému bytu na ni přešlo v roce 1992 smrtí její babičky B. R., se kterou žila ve společné domácnosti. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaná je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, a že jeho původní nájemkyně B. R. zemřela dne 24. 6. 1992. Zároveň dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala skutečnost, že s původní nájemkyní žila v den její smrti ve společné domácnosti. Své zjištění o neexistenci společné domácnosti soud prvního stupně opřel zejména o výpovědí těch svědků, kteří uváděli, že za života paní R. žalobkyni v domě a předmětném bytě nevídali. Výpověď svědkyně Č., která uvedla, že žalobkyni v domě pravidelně vídala, nepovažoval soud za věrohodnou a zároveň dospěl k závěru, že žalobkyni (spolu s jejím manželem) svědčilo v době smrti B. R. právo společného nájmu k bytu v M. Dovodil proto, že nebyly naplněny obě podmínky stanovené v § 706 odst. 1 obč. zák. pro přechod nájmu bytu, a žalobu shledal nedůvodnou..

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 1998, č. j. 51 Co 523/97 - 94, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 12. 1998, č. j. 51 Co 523/97 - 104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalobkyni zavázal nahradit žalované náklady odvolacího řízení a rozhodl, že "dovolání se nepřipouští". Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně "si opatřil pro své rozhodnutí dostačující skutková zjištění, která mu umožnila posoudit věc správně jak po stránce skutkové, tak po stránce právní". Zdůraznil, že žalobkyně po uzavření manželství založila společnou domácnost se svým manželem, který za života B. R. v předmětném bytě nebydlel, přičemž funkčnost tohoto manželství nebyla žalobkyní ani jejím manželem zpochybněna. Na existenci manželské domácnosti nemohly nic změnit ani časté pobyty žalobkyně s dětmi na různých místech. Je přitom vyloučeno - pokračoval odvolací soud - "aby měl někdo více domácností ve smyslu společenství osob, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§ 115 obč. zák.). Žila-li žalobkyně se svým manželem v souladném manželství, je vyloučené, aby za tohoto stavu mohla být příslušníkem domácnosti své babičky, aniž by současně byli příslušníky této domácnosti i ostatní členové její rodiny včetně manžela". V této souvislosti označil odvolací soud otázku existence vlastního bytu žalované za podružnou, neboť obě podmínky, stanovené v § 706 odst. 1 obč. zák., musí být splněny současně. Konstatoval ale, že nemá důvod pochybovat o správnosti zjištění obvodního soudu o charakteru bytu získaného manželem žalobkyně v roce 1986 v M., který později přešel do majetku obce a "tím vznikly i podmínky pro vznik práva společného /nájmu/ bytu manželů podle § 703 odst. 1 o. z.". Jelikož otázka charakteru bytu v M. (kterou žalobkyně v přednesu, jímž upřesnila svůj procesní návrh na připuštění dovolání, obsažený v jejím odvolání proti prvostupňovému rozsudku) neměla podle názoru městského soudu pro rozhodnutí stěžejní právní význam, odvolací soud v této věci dovolání nepřipustil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a v němž podřadila uplatněné dovolací důvody ustanovením § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. K odůvodnění svého tvrzení, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, uvedla že odvolací soud nevycházel z ustálené soudní praxe. Poukázala přitom na právní názor vyslovený v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1982 (str. 201 a 202), podle něhož u osob v tzv. první skupině, kam patří nejbližší příbuzní zemřelého uživatele, tedy i vnučka, bude podmínka společné domácnosti splněna, jestliže tyto osoby s uživatelem bytu v jednom bytě bydlely jako příslušníci jeho domácnosti. Dovolatelka namítla, že "požadavek, aby podmínka trvalého spotřebního společenství (§ 115 obč. zák.) byla bezpodmínečně splněna i ve vztahu těchto osob k uživateli bytu, by ve svých důsledcích znamenal, že by bylo ohroženo splnění jednoho ze základních účelů ust. § 179 odst. 1 obč. zák., nyní ust. § 706 odst. 1 obč. zák.". Tvrdila, že s nájemkyní žila ve společné domácnosti, ale soudy obou stupňů nevzaly tuto "právní skutečnost zakládající právo přechodu nájmu" v úvahu. Odvolacímu soudu také vytkla, že se nezabýval charakterem bytu v M. jakožto bytu služebního, vycházeje z právního názoru o neexistenci společné domácnosti mezi žalobkyní a B. R. Na základě těchto argumentů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby věc vrátil k dalšímu řízení obvodnímu soudu.

Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.")

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je (objektivně i subjektivně) přípustné, může být napadené rozhodnutí přezkoumáno z hlediska uplatněných (a relevantních) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je tato přípustnost obecně stanovena v ustanoveních § 237, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.



Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.), v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť není splněna podmínka, aby byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším (proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil). Totéž platí i o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné (naopak návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl). Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání již pouze podle § 239 odst. 2 o. s. ř., když právě na toto ustanovení žalobkyně poukazuje.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (a nikoli skutkových)( způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde mimo jiné tehdy, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, nebo při subsumpci skutkových zjištění (souhrnu všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování) pod správně určenou právní normu vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v její hypotéze a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy.

Jestliže § 239 odst. 2 o. s. ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může jít jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - nepokládal za právně významné. Navrhl-li účastník, aby dovolání bylo připuštěno, aniž právně významné otázky konkretizoval v úplném výčtu vychází se z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na jejichž řešení založil své rozhodnutí. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem; proto se mohou právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl (zpochybnil-li v dovolání správnost řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal).

K tomu, aby konkrétní dovolání bylo shledáno přípustným ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř., je zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež současně dovolatel fakticky napadl. Neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, obsahuje-li posouzení právní otázky, jež má právní relevanci i pro posouzení jiných (obdobných) sporů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy jde o právní otázky judikaturou vyšších soudů doposud neřešené nebo otázky, jejichž řešení je v rozhodovací praxi nejednotné nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, a také tehdy, shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od této konstantní judikatury odchýlit.

Z podaného výkladu plyne, že v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost je založena jen na ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tedy námitku, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu tohoto procesního ustanovení jde zejména v případě, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva. Argumentuje-li tedy žalobkyně ve svém dovolání také tím, že skutková zjištění odvolacího soudu označuje za nesprávná či neúplná, používá dovolacího důvodu, který v řízení o dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není důvodem způsobilým (relevantním).

Pokud jde o výtky nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), žalobkyně ve svém dovolání zpochybňuje především právní závěry odvolacího soudu o nenaplnění jedné ze dvou zákonem stanovených (kumulativních) podmínek pro přechod nájmu bytu (§ 706 odst. 1 obč. zák.), totiž jeho závěr o neexistenci společné domácnosti mezi žalobkyní a dřívější nájemkyní předmětného bytu B. R.; druhý právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá (že nebyla naplněna ani druhá podmínka - neexistence vlastního bytu u žalobkyně jako osoby, na kterou by smrtí dosavadní nájemkyně měl nájem přejít) napadá dovolatelka rovněž, i když bez bližšího zdůvodnění.

V projednávané věci odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení § 706 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou s účinností k 1. 1. 1995 zákonem č. 267/1994 Sb., tj. ve znění účinném ke dni smrti nájemkyně bytu B. R. (dále opět jen "obč.zák."). Dovolání žalobkyně nezpochybňuje správnost určení právní normy, podle níž byl skutkový stav posouzen, vytýká však odvolacímu soudu její nesprávný výklad, který je - podle mínění dovolatelky - v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolací soud však tento její názor nesdílí.

Podle § 706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Výklad citovaného ustanovení ve vztahu k podmínkám, za nichž dochází k přechodu práva nájmu bytu (v době do 31. 12. 1991 šlo o přechod práva osobního užívání bytu podle § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před jeho novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), se v soudní praxi ustálil. Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 1826/96 ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 26 Cdo 71/99 ze dne 14.6.2000, a sp. zn. 26 Cdo 719/99 ze dne 15. 11. 2000), vyplývá, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. (§ 179 odst. 1 větě první občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání bytu) nevyžaduje z hlediska naplnění znaku společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, žít v trvalém životním společenství.

Jestliže v projednávané věci dospěl odvolací soud na základě skutkových zjištění (jejichž správnost - jak již bylo vysvětleno - nelze v dovolacím řízení podle § 239 odst. 2 o. s. ř. podrobit přezkumu) k závěru, že na straně žalobkyně nebyla dána (prokázána) vůle žít se svojí babičkou trvale ve společné domácnosti, a - mimo jiné - na tomto základě dovodil, že na ni proto smrtí babičky nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, nezbývá než konstatovat, že tento výklad ustanovení § 706 odst. 1 věty prvé obč. zák. je s ustálenou judikaturou vyšších soudů v souladu, a že z tohoto pohledu napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. Je-li správný závěr, že nebyla splněna prvá hmotněprávní podmínka pro přechod práva nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. (trvalé životní společenství mezi žalobkyní a nájemkyní bytu), bylo by nadbytečné a bezpředmětné zabývat se otázkou, zda byla splněna další podmínka v této právní normě stanovená (neexistence vlastního bytu), neboť ta již logicky nemůže ovlivnit právní posouzení věci a tím i výsledek sporu ve prospěch dovolatelky.

Nejvyšší soud tedy nesdílí názor dovolatelky o naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. a konstatoval již, že tuto přípustnost zároveň nelze dovodit ze žádného z dalších procesních ustanovení, jež obecně přicházejí v úvahu. Z těchto důvodů musel dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c/ o. s. ř. odmítnout.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné výlohy, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. února 2001

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková