26 Cdo 557/2005
Datum rozhodnutí: 08.08.2006
Dotčené předpisy:




26 Cdo 557/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. A., zastoupené advokátem, proti žalované D. M., o určení, že vyklizení bytu není nadále vázáno na zajištění bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 317/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 15 Co 335/2004-118, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 15 Co 335/2004-118, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 19 C 317/99-103, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, č.j. 19 C 317/99-103, zamítl žalobu na určení, že povinnost žalované k vyklizení bytu v domě č.p. 2123, v P. , Č. 9, o velikosti 3+1, I. kategorie, umístněného ve 4. patře předmětného domu (dále předmětný byt resp. byt a předmětný dům ) uložená jí rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 1. 1993, sp. zn. 11 C 273/1999 (správně 11 C 273/92 ), není nadále vázána na podmínku poskytnutí rovnocenné bytové náhrady, a že žalovaná je povinna byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně je většinovou (z 5/8) podílovou spoluvlastnicí předmětného domu, ve kterém bydlí v bytě spolu se svými rodiči, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 1. 1993, sp. zn. 11 C 273/92, který nabyl právní moci dne 4. 11. 1993, bylo vyhověno žalobě právních předchůdců žalobkyně a přivoleno k výpovědi z nájmu žalované (a jejího manžela PhDr. V. M., který následně dne 29. 12. 1999 zemřel) k předmětnému bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák., přičemž vyklizovací povinnost byla vázána na zajištění rovnocenné bytové náhrady s odůvodněním, že i když žalovaná je vlastnicí obytného domu v P., M. 5 (dále dům v P. ), není v něm právně volný byt, že prohlášením vlastníka (žalované) ze dne 26. 3. 1997 byl tento dům rozdělen na 13 jednotek (dva nebytové prostory a jedenáct bytů) a kupní smlouvou z téhož dne žalovaná prodala jeden nebytový prostor v přízemí Z. A., že darovací smlouvou ze dne 23. 5. 1999 (s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 31. 5. 1999) převedla žalovaná na svoji dceru PhDr. JUDr. M. M. (dále dcera žalované ) bytovou jednotku č. 4 (o velikosti 3+1 s příslušenstvím) v 1. patře, která ji následně (v únoru 2000) prodala již zmíněné Z. A., že předtím byl uvedený byt v nájmu manželů D., kteří jej vyklidili v březnu 1999 (v průběhu exekučního řízení zahájeného k návrhu žalované) a odevzdali ho žalované v dezolátním stavu, a že tento byt byl na podzim roku 1999 nabízen k prodeji prostřednictvím realitní kanceláře. Dále vzal za prokázáno, že v prosinci roku 1999 a v prosinci roku 2000 darovala žalovaná své dceři zbývající bytové jednotky nacházející se v domě v P. a nyní vlastní pouze jeden nebytový prostor v podzemním podlaží. Rovněž tak vzal za prokázáno, že předmětný byt má výměru 89 m2, je vybaven ústředním topením, samostatným plynovým kotlem a parketami, že v něm bydlí žalovaná spolu se svojí dcerou a jejím nezletilým synem, že jí dosud nebyl nabídnut žádný náhradní byt, a že předchozí spoluvlastník předmětného domu, v jehož prospěch byl nájem bytu vypovězen, zůstal bydlet v původním bytě. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle § 712 odst. 6 věty první, § 3 odst. 1 obč. zák. a § 80 písm. c) o.s.ř. a dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k takové změně poměrů, jež by mohla mít vliv na další trvání práva žalované v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady. Za takovou změnu poměrů nelze podle názoru soudu prvního stupně považovat okolnost, že žalovaná měla ve svém domě v P. k dispozici volný byt po manželech D., neboť nešlo o byt zásadně rovnocenný předmětnému bytu (nebyl by pro ni odpovídající bytovou náhradou pro účely výkonu rozhodnutí), když přes větší rozlohu byl nižší kategorie, hůře vybaven a vyžadoval opravy a investice. Za tohoto stavu nepovažoval za rozhodné, že žalovaná tento byt převedla na jinou osobu, a to i s přihlédnutím k tomu, že na její straně nastaly okolnosti, mající vliv na rozhodování o bytové náhradě (její zdravotní stav a skutečnost, že s ní v bytě žije nezletilé dítě), jakož i k tomu, že v důsledku změny vlastnických poměrů k předmětnému domu nedojde k realizaci výpovědního důvodu, pro který byl žalované vypovězen nájem předmětného bytu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č.j. 15 Co 335/2004-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal úplnými a správnými skutková zjištění soudu prvního stupně, plně se ztotožnil s jeho právním posouzením a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že jde o řešení stupně nutné právní ochrany nájemníka proti pronajímateli, vlastníku činžovního domu, a to za situace, kdy sám nájemník je vlastníkem jiného činžovního domu , přičemž se v takovém domě nájemníka uvolňuje byt, který ač by mohl, nájemník pro sebe nevyužije jako přiměřenou bytovou náhradu za byt, který je povinen vyklidit v domě pronajímatele . Vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že v dané věci nedošlo k takové změně poměrů, jež by odůvodňovala závěr, že právo žalované na zajištění rovnocenné bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti zpochybňuje závěr, že byt v domě v P. uvolněný manžely D. nebyl pro žalovanou rovnocennou bytovou náhradou, dovozuje (s poukazem na okolnosti uváděné v dovolání), že byl bytem zásadně rovnocenným předmětnému bytu, a to i s ohledem na zdravotní stav žalované (její obtížnou pohyblivost), neboť se nacházel v 1. poschodí, zatímco předmětný byt se nachází ve 4. poschodí a v domě bez výtahu. Namítá, že žalovaná svým účelovým jednáním jako nájemkyně a současně i pronajímatelka přenesla řešení své bytové situace na žalobkyni, když svůj majetek komerčně využila a znemožnila jí bydlení ve vlastním (předmětném) domě, čímž se dopustila porušení dobrých mravů. Poukazuje dále na to, že nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že kupní smlouva ohledně bytu uvolněného manžely D. byla uzavřena dne 13. 4. 2000, tedy po podání žaloby v dané věci, ani ke skutečnosti, že v roce 1999 se v přízemí domu v P. uvolnil také byt o velikosti 3+1, který žalovaná nevyužila pro účely svého bydlení, ale přeměnila jej na nebytový prostor. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V doplnění dovolání doručeném soudu prvního stupně dne 29. 4. 2005, tj. po uplynutí lhůty uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., k němuž dovolací soud proto nemohl dle § 242 odst. 4 o.s.ř. přihlížet, dovolatelka uvádí další skutečnosti na podporu uplatněného žalobního nároku.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace) lze shledat dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda v souzené věci nedošlo k takové změně poměrů, jež by mohla mít vliv na další trvání práva žalované na zajištění bytové náhrady, jak dovodil odvolací soud.

Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí uveřejněném pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, zaujal právní názor, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud podle § 80 písm. c) o.s.ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady; pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění bytové náhrady.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26).

Podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003) je rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, jemuž svědčí právo bydlení, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo je povinen výkon tohoto práva strpět. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, z nichž lze jednoznačně dovodit, že výkon práv a povinností založených předchozím rozhodnutím je v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud se těmito závěry důsledně neřídil. V napadeném rozsudku se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalované nedošlo k takové změně poměrů, v jejímž důsledku by výkon jejího práva na zajištění bytové náhrady byl v rozporu s dobrými mravy. V rámci svého právního posouzení zohlednil okolnost, že byt v domě v P. uvolněný manžely D. nebyl pro žalovanou rovnocennou bytovou náhradou, dále její zdravotní stav a to, že členem její domácnosti je nezletilé dítě; vypořádal se i s okolností, že s uvolněným bytem žalovaná nadále disponovala.

Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odvolací soud odkázal, součástí skutkových zjištění bylo též zjištění, že prohlášením žalované jako výlučné vlastnice domu v P. učiněným dne 26. 3. 1997 (vloženým do katastru nemovitostí) došlo k rozdělení domu na 13 jednotek, s nimiž žalovaná nadále dle svojí úvahy disponovala, aniž by některou z nich použila (případně prostřednictvím jejího prodeje jiné osobě) pro zajištění své potřeby bydlení. Tato skutečnost je nepochybně okolností, která je významná pro právní posouzení věci z toho hlediska, zda došlo ke změně poměrů z pohledu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tedy (i) pro posouzení, zda došlo oproti době, kdy bylo rozhodováno o přivolení k výpovědi, ke změně poměrů, v jejímž důsledku by byl výkon práva žalované (trvání na bytové náhradě) v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci tuto skutečnost nezohlednil, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Odvolacímu soudu nelze přisvědčit ani pokud ve prospěch žalované zohlednil okolnost, že s ní žije ve společné domácnosti nezletilé dítě její dcery, která (jak vyplývá z obsahu spisu) je vlastnicí většiny bytových jednotek v domě v Praze 10.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, (který rovněž k této okolnosti nepřihlédl), zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. srpna 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu