26 Cdo 5522/2007
Datum rozhodnutí: 11.11.2009
Dotčené předpisy:




26 Cdo 5522/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně H. P. T. T., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. L., zastoupené advokátkou, a 2) V. L., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 483/2004, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2007, č. j. 18 Co 111/2007-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 18 Co 111/2007-77, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu (soud prvního stupně) ze dne 6. ledna 2006, č. j. 20 C 483/2004-38, jímž bylo žalovaným uloženo, aby vyklidili byt, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím v I. patře domu čp. 548 v Ch. na stavební parcele parcelní číslo 1063/1 vlevo od schodiště (dále jen byt , resp. předmětný byt a dům , resp. předmětný dům ), a byt předali žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně nabyla dům ve veřejné dražbě konané 24. 3. 2004. Žalovaní jsou manželé a užívají předmětný byt, původně na základě příbuzenského vztahu žalované s předchozím vlastníkem domu, uzavření nájemní smlouvy nebylo žalovanými ani tvrzeno. I když před dražbou mezi účastníky probíhala určitá jednání o následném rozdělení nebo užívání domu, uzavření žádné dohody nebylo prokázáno. Soud prvního stupně poukázal na to, že dohoda o rozdělení nemovitosti by musela být písemná, stejně jako dohoda o budoucí kupní smlouvě. Odvolací soud připomněl, že i sám žalovaný při jednání soudu prvního stupně dne 6. 12. 2005 uvedl, že k žádné dohodě o užívání bytu mezi účastníky nedošlo. Stejně tak z E-mailu, kterým dva dny před dražbou navrhoval žalobkyni rozdělení nemovitosti, žádná konkrétní dohoda nevyplývá. Za této situace považoval i odvolací soud za nadbytečné provedení důkazu navrhovaného žalovanými, a to výslech svědka S. K. Shodně se soudem prvního stupně dospěl také k závěru, že žalovaným nesvědčí k užívání předmětného bytu žádný právní titul, čímž zasahují neoprávněně do vlastnického práva žalobkyně k domu a náleží jí proto vůči žalovaným ochrana tohoto práva podle 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost uplatňuje podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ). Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, vyplývající z toho, že skutkový stav nebyl zjištěn v potřebném rozsahu, neboť nebyl proveden důkaz výslechem svědka S. K. Jeho výslechem mohlo být zjištěno, že mezi účastníky došlo k uzavření nepojmenované dohody podle § 51 obč. zák., která se svým obsahem blížila smlouvě o výpůjčce. Ta nemusí mít písemnou formu a jejím předmětem může být i užívání určité vymezené části nemovitosti, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 522/2001. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 18. dubna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ) a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.

Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Poté se dovolací sodu zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Protože § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Není jím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud provedl výslech svědka S. K., dospěl by na základě zjištěného skutkového stavu k odlišnému právnímu názoru. Podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) tak dovolatelka namítla vadu řízení, spočívající v neprovedení důkazu výslechem svědka S. K.

K vadě podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání [podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).

Nad rámec uvedeného lze dodat, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. V posuzovaném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že mezi účastníky nedošlo k uzavření jakékoliv písemné nebo ústní smlouvy týkající se předmětného domu či bytu. Její existence nebyla prokázána žádnou písemnou listinou a nevyplývala ani z výpovědí účastníků, když žalovaný při jednání 6. 12. 2005 uvedl, že žádná smlouva o způsobu či rozsahu užívání bytu mezi žalobkyní a žalovanými uzavřena nebyla , a při jednání 6. 1. 2006 tvrdil pouze uzavření ústní dohody o následném rozdělení celé nemovitosti , kterou podle svých slov zpochybňoval vlastnictví žalobkyně k celému domu . K uzavření písemné smlouvy však podle jeho slov nedošlo, což potvrdila i žalobkyně, která uvedla, že žalovaný její písemný návrh odmítl podepsat. Za této situace postupovaly soudy obou stupňů správně, když navrhovaný výslech svědka S. K. neprovedly.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

Žalobkyni by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. listopadu 2009

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu