26 Cdo 551/2000
Datum rozhodnutí: 25.10.2001
Dotčené předpisy: § 686 předpisu č. 40/1964Sb., § 35 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 551/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně R. L. L., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované A. K., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 1038/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 1999, č. j. 19 Co 2875/99-51, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 1999, č. j. 19 Co 2875/99-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově (soud prvního stupně) poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 22. ledna 1999, č. j. 4 C 1038/98-11, byl k odvolání žalobkyně usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 20. dubna 1999, č. j. 19 Co 979/99-26, zrušen a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 24. června 1999, č. j. 4 C 1038/98-32, vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost, aby do 15 dnů od přiměřeného náhradního bytu" vyklidila byt v prvním nadzemním podlaží, sestávající ze čtyř obytných místností, kuchyně, jídelny, koupelny a WC (dále jen předmětný byt", resp. byt") v domě čp. 71 v L." (dále jen předmětný dům", resp. dům"). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Kodvolání obou účastnic řízení (odvolání žalované směřovalo pouze proti nákladovému výroku) odvolací soud rozsudkem ze dne 26. října 1999, č. j. 19 Co 2875/99-51, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve znění tam uvedeném potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné za zjištěno, že rozhodnutím Obecního úřadu, stavebního odboru ve V. B. ze dne 31. března 1993, č. j. výst. 873/92-B1 (dále jen kolaudační rozhodnutí ze dne 31. března 1993"), bylo povoleno užívání předmětného domu jako provozní budovy lodní dopravy, sestávající z 1. p. p. sklady, sklepy, dílna" a z 1. n. p. 4 obývací místnosti, kuchyňka, jídelna, koupelna, WC", že dne 1. července 1993 uzavřela žalobkyně s M. K. (manželem žalované) smlouvu o užívání předmětného domu (dále jen smlouva ze dne 1. července 1993"), v jejímž čl. VI. byla dohodnuta povinnost uživatele zajišťovat řádnou ochranu majetku", a že rozhodnutím Obecního úřadu, stavebního odboru ve V. B. ze dne 23. března 1994, č. j. výst. 11/94-TĎ (dále jen rozhodnutí ze dne 23. března 1994"), byla povolena změna v užívání předmětného domu na provozní budovu lodní dopravy s jednou bytovou jednotkou". S odkazem na kolaudační rozhodnutí ze dne 31. března 1993 odvolací soud dovodil, že předmětný byt ke dni 1. července 1993, tj. ke dni uzavření smlouvy ze dne 1. července 1993, fakticky i právně existoval, a v návaznosti na to smlouvu ze dne 1. července 1993 posoudil s přihlédnutím k jejímu čl. VI. jako smlouvu o nájmu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 102/1992 Sb."). Pro případ nesprávnosti tohoto závěru však rovněž dovodil, že došlo-li rozhodnutím ze dne 23. března 1994 k rekolaudaci objektu provozní budovy lodní dopravy na část provozní a jednu bytovou jednotku (předmětný byt), pak nejpozději dnem právní moci citovaného rozhodnutí byla konkludentně uzavřena smlouva o nájmu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb., neboť (odvolací soud) neměl pochyb o tom, že žalobkyně v tomto období s M. K. jako s nájemcem služebního bytu jednala. Jestliže předmětný byt po smrti M. K. dále užívá jeho manželka (žalovaná), pak podle názoru odvolacího soudu je namístě její vyklizení z bytu vázat ve smyslu § 713 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák."), na zajištění přiměřeného náhradního bytu, když v řízení nebyly prokázány skutečnosti, které mohly odůvodnit rozhodnutí soudu o bytové náhradě nižší kvality".

Proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vázanosti vyklizení bytu na zajištění přiměřeného náhradního bytu, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 (správně § 238 odst. 1 písm. b/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř."). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila jak správnost právního závěru, že smlouva ze dne 1. července 1993 je smlouvou o nájmu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb., tak také právního závěru, že smlouva o nájmu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb. byla uzavřena konkludentně nejpozději dnem právní moci rozhodnutí ze dne 23. března 1994. Podle názoru žalobkyně nelze smlouvu ze dne 1. července 1993 pokládat za smlouvu o nájmu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb. především proto, že ke dni uzavření smlouvy žádný byt v předmětném domě právně a ani fakticky neexistoval. Předmětem smlouvy ze dne 1. července 1993 bylo užívání provozní budovy lodní dopravy, neboť pouze ta fakticky i právně ke dni uzavření smlouvy existovala. Je nerozhodné, že v ní se pro potřeby zaměstnanců nacházely 3 obývací místnosti, kuchyňka, jídelna, koupelna, WC a jedna další místnost užívaná jako kancelář. Bytem se uvedené místnosti staly až na základě rozhodnutí ze dne 23. března 1994, avšak ohledně tohoto bytu nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva. Žalobkyně totiž nemohla s M. K. jednat jako s nájemcem služebního bytu a tím s ním konkludentně uzavřít smlouvu o nájmu služebního bytu už proto, že povolená změna v užívání ubytovny pro zaměstnance na byt vyšla najevo až po smrti M. K. Navíc žalobkyně tvrdí, že ani v době do 31. prosince 1994, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1995 zákonem č. 267/1994 Sb. (dále jen občanský zákoník"), nemohla být smlouva o nájmu bytu uzavřena konkludentně. Protože M. K. nebyl nájemcem služebního bytu (nebyla s ním za jeho života uzavřena smlouva o nájmu služebního bytu), nelze vyklizení žalované z bytu s poukazem na ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. podmínit zajištěním bytové náhrady, v daném případě ve formě přiměřeného náhradního bytu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podlečásti dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. října 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl i v napadené části výroku o bytové náhradě potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Napadený rozsudek byl podle § 242 odst. 1 o.s.ř. přezkoumán v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vázanosti vyklizení bytu na zajištění přiměřeného náhradního bytu; ostatně z obsahu dovolání vyplývá, že další část potvrzujícího výroku o věci samé (část týkající se uložené vyklizovací povinnosti, v níž bylo žalobě vyhověno) dovoláním napadena nebyla. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat její věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustné zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Přitom dovolací soud neopomenul, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů" od právní moci rozsudku, do patnácti dnů" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. byl dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Závěr, že v daném případě jde o služební byt ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb., nemohl být v dovolacím řízení přezkoumán proto, že dovoláním nebyl dotčen. Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalobkyně, půjde v dovolacím řízení o odpověď na (předběžnou) otázku, zda M. K. svědčilo ve vztahu k předmětnému bytu právo nájmu služebního bytu, tj. zda byl nájemcem služebního bytu, neboť pouze v tomto případě lze při uložení vyklizovací povinnosti žalované aplikovat ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. a její vyklizení z bytu podle citovaného ustanovení podmínit zajištěním přiměřeného náhradního bytu, jak to učinily soudy obou stupňů.

Pojem byt" není občanským zákoníkem definován; pouze v ustanovení § 118 odst. 2 obč. zák. je bez definice uvedeného pojmu zakotveno, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory. Definice bytu, byť pro účely zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je obsažena právě v tomto zákoně. Podle § 2 písm. b/ citovaného zákona se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Další definice bytu, byť pro účely vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, je v současné době obsažena v § 3 odst. 1 citované vyhlášky - bytem se zde rozumí soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto užívání určen. Oběma definicím je společné určení místnosti nebo souboru místností rozhodnutím stavebního úřadu k bydlení.

Z této definice pojmu bytu" lze vyjít rovněž při posouzení otázky, zda smlouvu ze dne 1. července 1993 lze pokládat za smlouvu o nájmu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb. Podle ničím nezpochybněného zjištění šlo v případě předmětného domu podle rozhodnutí stavebního úřadu kolaudačního rozhodnutí ze dne 31. března 1993 o provozní budovu lodní dopravy se sklady, sklepy a dílnou v 1. p. p." a čtyřmi obývacími místnostmi, kuchyňkou, jídelnou, koupelnou a WC v 1. n. p.". Protože ke dni 1. července 1993, kdy byla uzavřena písemná smlouva mezi žalobkyní a M. K., se v předmětném domě nenacházel žádný byt (ve smyslu shora uvedené definice), nelze pokládat za správný závěr, že smlouva ze dne 1. července 1993 je smlouvou o nájmu bytu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb. Ostatně lze dát za pravdu žalobkyni v tom, že předmětem smlouvy ze dne 1. července 1993, jak to vyplývá přímo z obsahu citované smlouvy, bylo užívání domu P." čp. 71, což byla v té době podle zjištěného kolaudačního stavu provozní budova lodní dopravy s jedním p. p." a jedním n. p.", a nikoliv užívání bytu.

Byť závěr, že v době do 31. prosince 1994 mohla být smlouva o nájmu bytu uzavřena i konkludentně, je správný, tak z pohledu dosavadních skutkových zjištění nelze z důvodu předčasnosti pokládat za správný ani závěr, že došlo-li rozhodnutím ze dne 23. března 1994 k rekolaudaci objektu provozní budovy lodní dopravy na část provozní a jednu bytovou jednotku (předmětný byt), pak nejpozději dnem právní moci citovaného rozhodnutí byla konkludentně uzavřena smlouva o nájmu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb.

Podle § 685 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1994 (dále opět jen občanský zákoník"), nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§ 686 odst. 1 občanského zákoníku).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Protože pro ni v době do 31. prosince 1994 nebyla stanovena písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Za konkludentní projev nelze však bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že kdo mlčí, souhlasí". V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele ani zásadu, zakotvenou v ustanovení § 44 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, tj. zásadu, že mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (na uzavření smlouvy).

Jako (dvoustranný) právní úkon musí smlouva o nájmu bytu vedle obecných náležitostí, stanovených ustanovením § 686 odst. 1 občanského zákoníku splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, normované ustanovením § 34 a násl. občanského zákoníku. Podle § 34 občanského zákoníku právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle § 35 odst. 1 občanského zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

Závěr o uzavření smlouvy o nájmu (služebního) bytu konkludentním způsobem nejpozději dnem právní moci rozhodnutí ze dne 23. března 1994 tedy nutně předpokládá, že zde byl v době právní moci citovaného rozhodnutí dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření smlouvy o nájmu bytu jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele však odvolací soud usoudil za situace, kdy neměl pochyb o tom, že žalobce v tomto období s panem M. K. jednal jako s nájemcem služebního bytu"; závěr o uzavření smlouvy o nájmu bytu nejpozději dnem právní moci rozhodnutí ze dne 23. března 1994 tak učinil na základě své úvahy (navíc do značné míry opřené o nečinnost účastníků), aniž měl k dispozici konkrétní skutková zjištění (např. zjištění týkající se dohodnuté výše nájemného, úhrady za plnění spojená s užíváním bytu a doby nájmu bytu), na jejichž základě mohl na konkludentní projev vůle, směřující k uzavření nájemní smlouvy (zejména na straně pronajímatele), usoudit. Právní posouzení věci, spočívající na neúplných (nepostačujících) skutkových zjištěních tedy shledává Nejvyšší soud neúplným a proto nesprávným.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl užit opodstatněně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu (srov. výklad o vzájemném propojení výroků odvolacího rozsudku, obsažený v citovaném R 27/1999) a věc podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2001

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu