26 Cdo 5501/2007
Datum rozhodnutí: 24.02.2010
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 712 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.





26

Cdo 5501/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce
M. F.,
zastoupeného JUDr. Dagmar Dundrovou, advokátkou se sídlem v Lužné, Za Školou 588, proti žalované
H. V.,
zastoupené Mgr. Janem Olšiakem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 267/1, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 210/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2007, č. j. 25 Co 350/2007-112, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2007, č. j. 25 Co 350/2007-112,
se zrušuje
a věc
se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se domáhal, aby žalovaná a její syn V. V. vyklidili jeho nemovitosti, které neoprávněně užívají. V. V. 7. 6. 2006 zemřel a řízení vůči němu bylo zastaveno. Žalobce původně uváděl, že nemovitosti hodlá využít k podnikání, v průběhu řízení se rozhodl nemovitosti prodat.


Okresní soud v Rakovníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. února 2007, č. j. 9 C 210/2005-80, uložil žalované povinnost vyklidit
dům čp. 5 v obci P. na stavební parcele č. 8/2 (dále dům č. p. 5 ) a přilehnou kůlnu na stavební parcele č. 8/1 a 8/2 navazující na obytnou část budovy čp. 5, vše zapsané na LV č. 177 pro obec a k.ú. Pustověty v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Rakovník a vyklizený předat žalobci ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku ,
a zároveň rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná bydlí v domě č. p. 5 od roku 1972, původně se synem V. V., kdy dům nabyla směnnou smlouvou uzavřenou s MNV Pustověty, a to za dům č. p. 15 v téže obci, jehož byla vlastnicí. Žaloba, kterou se domáhala v restitučním řízení vydání tohoto domu č. p. 15, byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 11. 1996, č. j. 5 C 282/92-172, který nabyl právní 15. 1. 1997. Rozsudkem soudu prvního stupně z 19. 12. 2002, č. j. 4 C 365/92-142, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z 16. 9. 2003, č. j. 22 Co 176/2003-165, který nabyl právní moci 9. 12. 2003, bylo v rámci restituce rozhodnuto, že vlastnictví k domu č. p. 5 se stavebním pozemkem č. 8/2 přechází na původní vlastníky, kteří je kupní smlouvou z 16. 2. 2004 prodali žalobci a jeho manželce, když dříve kupní smlouvou z 25. 2. 1993 jim prodali stavební pozemek č. 8/1. Podle dohody o zúžení společného jmění manželů z 2. 5. 2005 se vlastníkem nemovitostí stal žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jako výlučnému vlastníku nemovitostí přísluší vůči žalované ochrana podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák. ). Od 9. 12. 2003 jí nesvědčí žádný právní titul k užívání nemovitostí. Její požadavek, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu, nemá oporu v hmotném právu, neboť je vlastnicí nemovitosti v téže obci, která pro ni i s přihlédnutím k jejímu věku zajišťuje dostatečné bydlení. Žalovaná nabyla v roce 2003 děděním spoluvlastnický podíl k domu č. p. 67 a č. p. 19 v rozsahu ideální poloviny rovněž v obci P. a podle dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (reálné rozdělení dvojdomku) z roku 2006 je výlučnou vlastnicí domu č. p. 19 na st. parc. č. 14/1. Uvedený dům byl obýván do roku 1994. Jak zjištěno ze spisu sp. zn. 4 C 365/92, před rokem 1996 provedla rodina žalované na domě č. p. 5 některé opravy výměna podlahy v jedné místnosti, oprava původní střešní krytiny, nové rámy u dveří do kuchyně, dvě nová okna, vybudování elektroinstalace a nedokončené WC a koupelna. Stav obou nemovitostí je po stavebně technické stránce srovnatelný: do domu č. p. 19 je přivedena voda, avšak není v něm vybudováno sociální zařízení ani odpad, do přízemních místností domu č. p. 19 a zahrady je možný přístup bez toho, aby bylo nutno zdolávat schody, dům je vybaven plynovým sporákem, v domě č. p. 5 je vybudováno sociální zařízení, avšak do domu není přivedena voda, která je žalované dovážena z domu č. p. 19, v obou domech je zavedena elektřina a topení na tuhá paliva, která jsou uskladněna na dvoře, obytné místnosti v obou domech jsou nevymalované, stav střechy je obdobný, do obytných místností nezatéká. Zdravotní stav žalované je úměrný jejímu věku a umožňuje vyklizení i s přihlédnutím k tomu, že dům žalované se nachází v téže obci a není nutné stěhování do jiného prostředí, než na které je zvyklá.


K odvolání účastníků Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. srpna 2007, č. j. 25 Co 350/2007-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
povinnost vyklidit se žalované stanoví do 15 dnů po zajištění náhradního bytu
, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval dokazování spisy soudu prvního stupně sp. zn. 4 C 365/92 a sp. zn. 5 C 282/92, a nad rámec skutkového zjištění soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil, zjistil, že rozhodnutím ONV v Rakovníku z 30. 12. 1960 přešel podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. 1. dům č. p. 15 se stavební parcelou č. 102 a zahradou č. 190/2 v k.ú. Pustověty patřící J. a H. V. do vlastnictví J., LSD R., když odvolání manželů V. proti tomuto rozhodnutí nebylo úspěšné. Rozhodnutím ONV Rakovník z 12. 4. 1968 jim byly nemovitosti vráceny, avšak rozhodnutí bylo k odvolání J., LSD R., zrušeno a k vrácení nemovitostí došlo až na základě zápisu ze dne 14. 4. 1969. Dům byl po vrácení ve špatném technickém stavu, silně opotřebený a neudržovaný, což byl pravděpodobně jeden z důvodů proč manželé V. po opakovaném nátlaku uzavřeli 28. 8. 1972 výměnnou smlouvu, kterou převedli vlastnictví k vráceným nemovitostem na Československý stát, a ten do jejich vlastnictví dům č. p. 5 se stavební parcelou č. 8/2 v k. ú Pustověty. Žalovaná se spolu se synem V. V. domáhala uzavření dohody o vydání domu č. p. 15 s pozemky, avšak jejich restituční žalobu soud prvního stupně zamítl rozsudkem z 21. 11. 1996, č. j. 5 C 282/92-172, který nabyl právní moci dne 15. 1. 1997, s odůvodněním, že výměnná smlouva z 28. 8. 1972 byla sice uzavřena v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek (hodnota získaných nemovitostí byla vyšší). Podle fotodokumentace a ohledání na místě samém jsou domy č. p. 5 a č. p. 19 ve značně zchátralém technickém stavu.


Odvolací soud se ztotožnil závěrem soudu prvního stupně, že užíváním domu č. p. 5 a přilehlé kolny bez právního důvodu ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. žalovaná neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce. Nesouhlasil však s tím, že požadavek žalované na zajištění bytové náhrady, nemá oporu v hmotném právu. Žalovaná užívala dům č. p. 5 na základě neodvozeného vlastnického práva, a proto jí při jeho vyklizení za analogického použití § 712 odst. 2 obč. zák. přísluší bytová náhrada. Žalobce by mohl uspět se žalobou na vyklizení bez zajištění bytové náhrady, jen pokud by prokázal, že by její poskytnutí bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., což se mu nepodařilo. Odvolací soud poukázal na to, že právo osoby, která ztratila vlastnické právo k domu, je vždy třeba poměřovat s právem vlastníka domu na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje. Pokud by tedy žalovaná ztratila jakoukoliv lidsky důstojnou možnost bydlení, pak nelze dát přednost majetkovému právu žalobce před realizací jejího práva na bydlení. Podle odvolacího soudu tomu tak je, neboť žalovaná je sice vlastnicí domu č. p. 19 v téže obci a stavebně technický stav této nemovitostí je srovnatelný se stavem nemovitosti, kterou má sama vyklidit, ale zároveň je nutné vycházet ze skutkového závěru, že stav těchto nemovitostí je pokud ne přímo dezolátní, tak i minimálně z hlediska zajištění lidsky důstojného bydlení nepříznivý, respektive nevhodný. Odvolací soud dále uvedl, že nepřihlíží k tomu, že žalovaná dlouhodobě neplatí nájem či jiné úhrady spojené s faktickým užíváním předmětné nemovitosti , neboť mezi účastníky nebylo na jisto postaveno a zároveň prokázáno tvrzení žalované, že do domu žalobce investovala prostředky, které by mohly být základem kompenzační námitky proti žalobě o vydání bezdůvodného obohacení podané proti ní žalobcem. Naopak shledal významným, že žalobce má vlastní možnost bydlení a že předmětné nemovitosti nabyl od restituentů v situaci, kdy věděl, že žalovaná v domě č. p. 5 žije. Za rozhodující okolnost, kterou soud prvého stupně žádným způsobem neakcentoval, považoval paradox, že žalované nebyl vrácen dům č. p. 15, jež jí byl bývalým totalitním režimem dvakrát odňat v rozporu se základními demokratickými principy upravujícími ochranu vlastnického práva. To z důvodu, že dům č. p. 15 byl před uzavřením směnné smlouvy v roce 1972 v dezolátním stavu, který však nezapříčinila sama žalovaná, ale J., LSD R., která ho deset let užívala, a jeho hodnota tak byla nižší, než hodnota domu č. p. 5 se st. parc. č. 8/2 získaných tehdy žalovanou. Odvolací soud uzavřel, že právo na náhradní byt nelze žalované při vyklizení domu č. p. 5 odepřít, přičemž postačí pokud bude žalované zajištěn náhradní byt o menší podlahové ploše než byt vyklizovaný.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že odvolací soud přehodnocuje pravomocné rozsudky, vydané v restitučních řízeních vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 365/92 a 5 C 282/92. Zejména nesouhlasí se závěrem, že se žalovaná paradoxně nedomohla vydání domu č. p. 15, ačkoliv jí byl dvakrát protiprávně odňat. Odvolací soud si podle žalobce vytváří na již pravomocně rozhodnutou věc vlastní právní názor a činí vlastní skutková zjištění. Přitom i podle usnesení Ústavního soudu, který rozhodoval o ústavní stížnosti žalované ve věci sp. zn. 4 C 365/92, postupem soudu k porušení jejích základních práv nedošlo. Odvolací soud tak přenáší na žalobce odpovědnost za neúspěch žalované v restitučních řízeních, kterých ani nebyl účastníkem. Dále namítá, že skutkové zjištění odvolacího soudu o stavu domů č. p. 5 a č. p. 19 se odlišuje od zjištění soudu prvního stupně, ačkoliv odvolací soud neviděl ani jednu z nemovitostí na místě samém . Nevzal také v úvahu, že současný stav domu č. p. 5 je výsledkem jeho užívání žalovanou po dobu přibližně 35 let, kdy se o dům nestarala s péčí řádného hospodáře. Nesouhlasí se závěrem, že odepření bytové náhrady žalované by bylo v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na to, že žalovaná má vlastní dům, tři dcery, které by se o ní měly postarat, od roku 2004 neplatí žalobci za užívání domu č. p. 5, vlastnictví k domu č. p. 19 si žalovaná chrání, ale žalobce v jeho dispozici s domem č. p. 5 omezuje, zdravotní stav žalované je úměrný jejímu věku, zatímco žalobce je po tragickém úmrtí syna v péči lékaře. Dále vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl důkazy týkající se finanční situace žalované, která namítala, že na opravu svého domu nemá peníze. Není správné, že odvolací soud přihlédl k tvrzení žalované, že do domu žalobce č. p. 5 investovala, aniž by takové tvrzení prokázala. Její tvrzení je v rozporu s vyjádřením stavebního odboru Křivoklát, že od roku 1995 nebyla podána žádná žádost o provádění stavebních úprav v domě č. p. 5, stejně jako se zjištěními učiněnými při místním ohledání tohoto domu. Rozsudek odvolacího je v rozporu s čl. 4 odst. 4 a 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť konstituuje neexistující povinnost vlastníka zajistit žalované náhradní byt. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podáním doručeným soudu dne 28. 1. 2008 žalobce sdělil, že žalovaná fakticky bydlí v domě č. p. 19, neboť v domě č. p. 5 byl pro neplacení záloh odpojen elektrický proud, dům č. p. 5 však nevyklidila. Řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání domu není dosud skončeno.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Uvedla také, že kolnu a sklep neužívá.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. srpna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Dovolací soud nepřehlédl, že dovolání směřuje pouze proti části výroku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o bytové náhradě pro žalovanou, a proto je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).


Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalovanou). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].


Podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. lze dovolání podat v případě, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Neobstojí námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval pravomocná rozhodnutí vydaná v restitučních řízeních vedených soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 365/92 a 5 C 282/92. Odvolací soud nepochybně z těchto rozhodnutí vycházel, neboť žalobce považoval za vlastníka domu č. p. 5 se st. parc. č. 8/2, které koupil od oprávněných osob, jimž byly vydány v restitučním řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 365/92. Rovněž tak vzal v úvahu, že žalovaná se žalobou o vydání domu č. p. 15 v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 282/92 neuspěla.


K námitce, že soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy ohledně finanční situace žalované lze uvést, že podle § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. Je zřejmé, že soud prvního stupně a ani soud odvolací navrhované důkazy neprovedl, neboť je z hlediska právního posouzení věci nepovažoval za významné. To lze akceptovat. Naproti tomu odvolací soud, aniž opakoval důkazy (§ 213 odst. o.s.ř.), dospěl k závěru, že mezi účastníky nebylo najisto postaveno, zda a jaké investice provedla žalovaná v domě č. p. 5. Přehlédl ovšem, že soud prvního stupně učinil ohledně těchto úprav konkrétní zjištění včetně toho, že je žalovaná provedla do roku 1996, tedy před rokem 2003, než dům nabyl žalobce.


Existence jiných vad nebyla žalobcem tvrzena ani z obsahu spisu nevyplývá.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout (je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení), že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K podání dovolatele ze dne 28. 1. 2008 dovolací soud uvádí, že ani ve včas podaném dovolání nelze uplatňovat nové skutečnosti ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).


Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1920).


Soud prvního stupně hodnotil stav domů č. p. 5 a č. p. 19 jako srovnatelný , přičemž poukázal na konkrétní zjištění učiněná při místním ohledání. Jestliže odvolací soud konstatoval, že jejich stav je pokud ne přímo dezolátní, tak minimálně z hlediska jištění lidsky důstojného bydlení nepříznivý, respektive nevhodný , nekonfrontoval skutkové zjištění soudu prvního stupně, pouze jinými slovy vyjádřil to, co již vyplývalo z odůvodnění jeho rozhodnutí.



Skutková zjištění o stavu uvedených domů tak odvolací soud převzal z důkazů provedených soudem stupně. Nelze proto dovodit, že vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.


Dále se dovolací soud zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Soudní praxe vychází z názoru, že při pozbytí práva užívat byt (obytnou místnost) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem a účelem nejbližší (srov. § 853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (srov. § 712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněný pod R 35/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že i když má bývalý vlastník právo na bytovou náhradu, je třeba zabývat se tím, zda není dán důvod k odepření náhrady za byt z hlediska ustanovení § 3 obč. zák. Tak tomu zpravidla bývá v případech, kdy bytová potřeba povinného je uspokojena jinak.


V daném případě bylo prokázáno, že žalovaná vyklizovaný dům č. p. 5 užívala z titulu vlastnického práva. Podle názoru dovolacího soudu však na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby jeho vyklizení bylo podmíněno zajištěním bytové náhrady žalované. Ta sama vlastní dům č. 19, přičemž skutečnost, že je zanedbaný, nelze klást k tíži žalobce, když ve stejném stavu je i vyklizovaný dům č. p. 5, jehož byla žalovaná dlouholetou vlastnicí (od roku 1972 do roku 2003). Významná je s přihlédnutím k vysokému věku žalované i skutečnost, že oba domy jsou v jedné obci, takže žalovaná zůstane v prostředí, na které je zvyklá. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2010


JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu