26 Cdo 5485/2016
Datum rozhodnutí: 23.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 667 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



26 Cdo 5485/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Lékárny U muzea, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Liberci, Masarykova tř. 9, IČO 63147068, zastoupené JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti žalovanému MEDICENTRUM, družstvo , se sídlem v Liberci, Masarykova 699/9, IČO 47311240, zastoupenému JUDr. Lukášem Hajžinem, advokátem se sídlem v České Lípě, Vachkova 3083, o 412.229 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 363/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 15. června 2016, č. j. 30 Co 54/2016-121, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.438,80 Kč k rukám JUDr. Lukáše Hajžina, advokáta se sídlem v České Lípě, Vachkova 3083, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2015, č. j. 24 C 363/2014-66, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 412.229 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. s. ř. , přípustné, neboť otázku pasivní věcné legitimace žalovaného ve vztahu k uplatněnému nároku podle § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. představuje samostatný občanskoprávní nárok nájemce, který vynaložil se souhlasem pronajímatele na zvýšení hodnoty věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004) a že ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. se uplatní i při nájmu nebytových prostor (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod číslem 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Účelem ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. je vypořádání investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele, a to subjektem, jenž je pronajímatelem ke skončení nájmu věci [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, či rozsudek téhož soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 67/2013 (podanou ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3999/13)]. Pasivně věcně legitimovaným k zaplacení protihodnoty ve smyslu citovaného ustanovení je proto ten subjekt, který byl při skončení nájmu v postavení pronajímatele věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1138/2005, a rozsudek téhož soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3951/2010).

Z ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. i výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že jde o právo nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele, vznik tohoto práva je vázán na zánik nájmu a směřuje vždy vůči pronajímateli, nikoliv vůči vlastníkovi nemovitosti, v níž se pronajatý prostor nachází. Závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že žalovaný, který nebyl při skončení nájmu žalobkyně v postavení pronajímatele (ale jen vlastníka), není ve sporu o vypořádání investic podle § 667 odst. 1 obč. zák. pasivně věcně legitimován, je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. března 2017

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu