26 Cdo 545/2002
Datum rozhodnutí: 19.11.2003
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 79 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 545/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce T. B., zastoupeného advokátem, proti žalované K. F., zastoupené advokátem, o zaplacení 25.418,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 171/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 62 Co 362/01-45, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 62 Co 362/01-45, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. července 2001, č. j. 9 C 171/2000-36, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 8. 2. 2000, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (soudu prvního stupně) dne 9. 2. 2000, domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 25.718,26 Kč, poplatky z prodlení dle Nařízení vlády č. 142/94 Sb. a náklady řízení ; k výzvě soudu (podáním ze dne 15. 5. 2000) specifikoval datum, od něhož poplatek z prodlení účtuje a jeho výši. Návrh na vydání platebního rozkazu odůvodnil tvrzením, že pronajal žalované nájemní smlouvou (ve znění dodatku k ní) část nebytových prostor, které měl v nájmu, a že požadovaná částka představuje nájemné a úhradu za poskytované služby, jež mu žalovaná dluží, jakož i poměrnou část nájemného, které musel zaplatit v důsledku nevyklizení nebytových prostor žalovanou; poukázal přitom na doklady o výši dlužných částek , připojené k návrhu.

Platební rozkaz, vydaný Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 14. 6. 2000, pod č. j. 34 Ro 216/2000-7a, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 25.718,26 Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z této částky za každý den prodlení od 31. 5. 1999 do zaplacení, a náklady řízení ve výši 1.032,-Kč, byl zrušen v důsledku odporu, podaného proti němu žalovanou.



Usnesením ze dne 29. srpna 2000, č. j. 9 C 171/2000-12, soud prvního stupně uložil žalobci, aby ve stanovené lhůtě doplnil žalobu podanou dne 9. 2. 2000 s tím, že v doplnění je třeba uvést rozhodující skutečnosti důležité pro posouzení věci, tj. co představuje částka 25.718,26 Kč, zda dlužné nájemné, zálohy na složenky či poplatek z prodlení ; dále je třeba uvést konkrétní částky za jednotlivé období (měsíce), ke kterému dni uplynula výpovědní lhůta, kdy byla nemovitost předána , a předložit písemný souhlas místního úřadu s pronájmem nebytových prostor . Výrok usnesení obsahoval i poučení, že nebude-li přes výzvu žaloba ve lhůtě doplněna, soud řízení podle § 43 odst. 2 o. s. ř. zastaví. Na tuto výzvu žalobce reagoval podáním ze dne 6. 9. 2000, doručeným soudu prvního stupně 7. 9. 2000, v němž uvedl, že žalovaná pohledávka představuje zálohy na služby za období 1. 8. 1998 do 31. 12. 1998 ve výši 8.688,90 Kč, průměrné náklady za služby v dalším období (do skončení podnájemního vztahu) ve výši 12.029,36 Kč, a část nákladů zaplacených žalobcem majiteli objektu (jako nájemné) ve výši 5.000,-Kč; současně poukázal na přílohu č. 1, obsahující výpočet uplatněných nároků, a na přílohu č. 2, dokládající stanovisko živnostenského úřadu k umístění provozovny.

Poté soud prvního stupně nařídil jednání ve věci na den 11. 10. 2000, které bylo z důvodu omluvené nepřítomnosti žalované odročeno na 24. 11. 2000, jehož se již zúčastnili oba účastníci a jejich zástupci; toto jednání bylo odročeno na neurčito za účelem předložení dalších listinných důkazů.



Podáním ze dne 26. 3. 2001 (doručeným soudu prvního stupně dne 28. 3. 2001) žalobce v reakci na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 2. 2001, č. j. 9 C 171/2000-24, jímž byli účastníci v rámci přípravy jednání (§ 114 o. s. ř.) poučeni o procesních právech a povinnostech - upřesnil žalobní petit v tom směru, aby žalované byla uložena povinnost uhradit žalobci dlužnou částku ve výši 25.718,26 Kč za nájemné a služby poskytované v souvislosti s podnájmem a sjednaný poplatek z prodlení ve výši 1% z dlužné částky ode dne 31. 5. 1999 (skončení podnájemní smlouvy) do dne 31. 3. 2001, tj. 172.314,40 Kč a náklady řízení (soudní poplatek), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí ; současně uvedl, že veškeré listinné důkazy jsou přiloženy u předchozích podání .

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 2001, č. j. 9 C 171/2000-33, bylo žalobci opětovně uloženo, aby ve stanovené lhůtě doplnil podání ze dne 8. 2. 2000 s tím, že v doplnění je třeba vylíčit skutkové okolnosti důležité pro posouzení věci, a to za které období (zde je třeba uvést konkrétní měsíc) žalovaná neplatila za užívání pronajatých prostor, označit důkazy a doložit výši nájemného v daném místě a čase . Ve výroku usnesení bylo dále uvedeno, že v dané věci má soud za to, že věc je možné posoudit jinak, než je právní názor žalobce (§ 451a a následujících obč. zák.) , a že nebude-li přes výzvu podání ve lhůtě doplněno, soud je podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítne.

Poté, co žalobce na výzvu soudu reagoval podáním ze dne 29. 6. 2001, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 31. 7. 2001, č.j. 9 C 171/2000-36, odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. podání žalobce ze dne 8. 2. 2000, doplněné podáním ze dne 26. 3. 2001 a podáním ze dne 29. 6. 2001 ; dále rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci a zavázal jej k náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podání žalobce se dne 8. 2. 2000, po opravách učiněných podáními ze dne 26. 3. 2001 a ze dne 29. 6. 2001, neobsahuje přes výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne 14. 6. 2001 náležitosti, požadované v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř., když žalobce stále ne dostatečně specifikuje v žalobě jak došel k závěru, že žalovaná dluží částku 25.718,26 Kč, jak jí bylo stanoveno nájemné, jaké byly stanoveny zálohy na poskytované služby ..., zda došlo k vyúčtování těchto záloh, co žalobkyně nezaplatila a co naopak zaplatila, a neoznačil žádné důkazy ohledně výše nájemného v daném místě a čase . Podání žalobce proto vykazuje takové vady, pro které nelze v řízení pokračovat, a proto muselo být podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 30. 11. 2001, č. j. 62 Co 362/21-45, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí podání a ve výroku o soudním poplatku, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud - poté, co zrekapituloval postup soudu prvního stupně při odstraňování vad podání - dovodil, že jeho rozhodnutí je věcně správné, neboť za nesprávné podání (vadné) je třeba považovat i žalobu, v níž vylíčení rozhodujících skutečností je neúplné, neurčité a nesrozumitelné, takže nelze jednoznačně stanovit, jaké skutečnosti žalobce tvrdí, popřípadě jaký skutek má být předmětem řízení . Ze žaloby sice vyplývá (konstatoval odvolací soud), že se žalobce domáhá zaplacení nájemného a úhrad za služby, avšak neuvedl přesné období, za které zaplacení dluhu požaduje . Podle názoru odvolacího soudu jeho (rozuměno žalobcovo) přesvědčení, že zcela postačuje skutečnost, že v řízení předložil listinné doklady, z nichž požadované vyplývá, je nesprávné , neboť soud je vázán žalobou a nikoli důkazy, které jsou k ní připojeny . Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobce konkrétní výzvě soudu nevyhověl a neodstranil vady podání ani v odvolání, bylo namístě jeho podání odmítnout.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že již v původním podání dostatečně vylíčil okolnosti nutné pro posouzení věci , že v rámci návrhu i doplnění na základě výzvy soudu odkázal na vyúčtování, kdy specifikuje přesně co požaduje . Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud pochybil tím, že bez bližšího posouzení námitek žalobce vyšel toliko z důvodů odmítnutí žaloby, předestřených soudem I. stupně, když naprosto nehodnotil průběh řízení . Poukazuje přitom na to, že soud prvního stupně shledal návrh za dostatečný , když vydal platební rozkaz a nařídil ve věci jednání, které se uskutečnilo, a teprve poté shledává a soud druhého stupně následně potvrzuje výtky k návrhu . Dovolatel má zato, že pokud v rámci návrhu tvrdí, že mu žalovaná dluží a odkazuje na specifikaci, tvrdí specifikované a tedy tvrdí to, co je předmětem specifikace . S odkazem na důvodovou zprávu k § 101 OSŘ dovozuje, že neuvede-li žalobce v žalobě všechny rozhodující skutečnosti, není to důvodem k odmítnutí návrhu (§ 43 odst. 2), jestliže je možné v řízení pokračovat, a že v řízení je možné pokračovat tehdy, byl-li v žalobě vymezen skutek (skutkový děj), který má být předmětem řízení, zejména při jednání. Protože soud prvního stupně namísto odstranění pochybností žalobu odmítl, a soud odvolací tento postup posvětil , požaduje dovolatel, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 o. s. ř.), a že je podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

I když dovolatel výslovně neoznačuje uplatněný dovolací důvod, jsou dovolací argumenty z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. - mimo jiné vylíčení rozhodných skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).

Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Požaduje-li žalobce, aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§ 80 písm. b/ o. s. ř.), musí povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (určitě a srozumitelně), označit; požaduje-li peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit.

Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).

V usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2002, pod pořadovým číslem 209, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, od něhož nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v souzené věci, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Neoznačí-li žalobce v žalobě důkazy, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).

V projednávané věci z obsahu návrhu na vydání platebního rozkazu ze dne 8. 2. 2000 jednoznačně vyplývá, že se žalobce domáhá peněžitého plnění, a je z něho také patrno, jakou částku mu má žalovaná zaplatit, a jakými skutkovými tvrzeními uplatněný nárok odůvodňuje. Poté, co žalobce doplnil návrh podáními ze dne 15. 5. 2000 a z 6. 9. 2000, bylo nepochybné, že se žalobce domáhá dlužného nájemného, záloh za poskytované služby, náhrady majetkové újmy vzniklé tím, že v důsledku nevyklizení nebytových prostor žalovanou zaplatil vlastníku objektu nájemné, jakož i specifikovaného poplatku z prodlení.

Lze připustit, že žalobce sice v návrhu na vydání platebního rozkazu (ani v uvedených doplňujících podáních) neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro meritorní posouzení věci. Nedostatek všech potřebných tvrzení však představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř. jen tehdy, brání-li pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě nebyl vymezen předmět řízení po skutkové stránce.

O takový případ se však v souzené věci jak vyplývá z výše uvedeného nejedná. Ostatně soud prvního stupně považoval návrh (po doplnění učiněném podáními žalobce) za projednatelný, když ve věci opakovaně nařídil jednání, přičemž u jednání, konaného dne 24. 11. 2000, provedl i dokazování (viz protokol o jednání na č. l. 18 a 19). Pokud pak soud prvního stupně v této fázi řízení opětovně vyzval žalobce usnesením ze dne 14. 6. 2001, č. j. 9 C 171/2000-33, k doplnění žaloby o údaje, za které období (měsíce) žalovaná neplatila za užívání pronajatých prostor, aby označil důkazy a doložil výši nájemného v daném místě a čase, nebylo namístě s nevyhověním této výzvě spojovat odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Požadované údaje byly sice významné pro posouzení věci, jejich neuvedení však nebránilo pokračování v řízení, neboť bylo zřejmé, čeho se žalobce domáhá, a na základě čeho svůj nárok uplatňuje. Rovněž tak neoznačení důkazů není vadou, která by bránila pokračování v řízení.

Pokud se tedy v souzené věci odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o opodstatněnosti postupu podle § 43 odst. 2 o. s . ř., a dovodil, že žaloba je neprojednatelná, neuvedl-li žalobce přesné období, za které zaplacení dluhu požaduje , není jeho usnesení správné. Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).



Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (soud odvolací) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).



V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. listopadu 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu