26 Cdo 5411/2008
Datum rozhodnutí: 16.09.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 5411/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. U. z., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. A., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 19 C 23/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2007, č.j. 19 Co 475/2006-86, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, č. j. 19 C 23/2004-70, uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15-ti dnů od právní moci rozsudku byt č. 34 o velikosti 1+1, v 9. nadzemním podlaží domu č. 2290/81 na ulici B. v B. K. p. (dále jen předmětný byt nebo byt a předmětný dům ); dále rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 7. 2007, č. j. 19 Co 475/2006-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že původní nájemkyní bytu byla J. A., matka žalovaného, že dne 16. 11. 2000 byl žalovaný (poté, co bylo pravomocně přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané mu pro neplacení nájemného) exekučně vystěhován z bytu o velikosti 1+1 ve Ž. n. S., že si přestěhoval své věci do předmětného bytu, od něhož mu jeho matka sice dala klíče, avšak nepřála si, aby se v něm zdržoval v její nepřítomnosti, že mu nedala souhlas k nahlášení trvalého pobytu na adrese bytu, že v evidenčním listu byla vedena jako nájemkyně pouze ona sama, bez osob spolubydlících, a že žalovaný v bytě občas přespával. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal splnění zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 věty první občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ), tj. že by v bytě trvale bydlel a vedl se svou matkou společnou domácnost v době její smrti (ke dni 28. 12. 2002). V řízení nebyl prokázán souhlasný úmysl žalovaného a jeho matky založit v bytě trvalé a časově předem neomezené soužití. Na jeho nedostatek na straně původní nájemkyně bytu lze usoudit především z popisu jejího chování, jak je vylíčil žalovaný i svědkyně A. Š., nájemkyně bytu v domě. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu a že žaloba na vyklizení byla podána po právu (§ 126 obč. zák.).


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje z toho, že odvolací soud (soud prvního stupně) dovodil, že se mu nepodařilo prokázat vedení společné domácnosti s matkou v předmětném bytě. Odvolacímu soudu vytýká, že bez pečlivého zvážení jeho tvrzení a navržených důkazů rozsudek soudu prvního stupně zcela formalisticky potvrdil, přičemž se dopustil závažných pochybení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zejména nepřihlédl k jeho tvrzením, jež v dovolání podrobně rozvádí. Zpochybňuje věrohodnost svědků A. Š. a J. K., a namítá, že jsou vůči němu podjatí. Poukazuje na svou složitou situaci, kdy respektoval přání a příkazy své matky a odkazuje na výpověď svědkyně A. R., jež potvrzuje jeho tvrzení ohledně složitosti povahy jeho matky jako osoby uzavřené, puntičkářské a těžce zkoušené nemocí. Domnívá se, že závěry soudů jsou v rozporu se zásadami civilního řízení (zásadou ochrany oprávněných zájmů, práva na soudní ochranu a záruky zákonnosti), a že soudy neučinily všechna opatření ke zjištění skutkového stavu věci, čímž zasáhly do jeho práv a způsobily mu újmu značného rozsahu. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.


Vyjádření k dovolání podáno nebylo.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. července 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde proto o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Jak je patrno z obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání, dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že nebyl splněn jeden z předpokladů pro přechod nájmu bytu podle ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Výtky dovolatele jsou však namířeny proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že nevedl se svou matkou v předmětném bytě v den její smrti společnou domácnost. Jeho námitky tak obsahově směřují proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) soudem, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty za středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci v dovolacím řízení nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. září 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu