26 Cdo 541/2003
Datum rozhodnutí: 11.03.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 541/2003-103

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P., proti žalovanému Z. K., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 5 C 485/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2001, č.j. 18 Co 144/01-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 9. 2000, č.j. 5 C 485/99-25, uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobkyni vyklizený odevzdat byt o velikosti 1+1, II. kategorie, ve 2. podlaží domu č.p. 1626 v P., kat.úz. V. (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ) do 3 měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 10. 2001, č.j. 18 Co 144/01-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal, že by žil s nájemkyní předmětného bytu A. J. (zemřelou dne 9. 8. 1998) po dobu tří let před její smrtí ve společné domácnosti (s úmyslem žít s ní trvale ve spotřebním společenství), a že nebyly splněny podmínky přechodu nájmu bytu dle § 706 odst. 1 obč.zák. Na základě toho ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba na vyklizení žalovaného je dle § 126 odst. 1 obč.zák. důvodná. Dovodil rovněž, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť je oprávněna s předmětným domem, který je ve vlastnictví h. m. P., jako se svěřeným majetkem hospodařit, a je tedy oprávněna i podat žalobu na vyklizení. V této souvislosti poukázal na zprávu Magistrátu h. m. P. ze dne 28. 6. 2001, v níž je uvedeno, že předmětný dům se prokazatelně nachází na území městské části P. na rozhraní katastrálního území Ž. a V., že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. k němu měl právo hospodaření Bytový podnik P., a že jde o přímé svěření dle § 3 zák. č. 172/1991 Sb. městské části P. . Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání k otázce aktivní legitimace žalobkyně odůvodnil odvolací soud tím, že nejde o otázku, která dosud nebyla řešena judikaturou; pokud jde o další otázky, pro něž žalovaný navrhoval vyslovení přípustnosti dovolání, uvedl, že nebyly rozhodné pro právní posouzení věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že dovolání je přípustné s ohledem na ustanovení par. 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a důvodem dovolání je skutečnost, že dosavadní řízení je postiženou vadou, jejíž existence zakládá současně i dovolací důvod podle par. 241 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu . Dovolatel má zato, že žalobkyně nejednoznačně prokázala aktivní věcnou legitimaci pro podání žaloby , a že odvolací soud pochybil při hodnocení nespornosti aktivní legitimace žalobkyně, když vycházel pouze ze zprávy M. h. m. P., v které je pouze odkazováno na § 3 zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud přehlédl (uvádí se dále v dovolání), že pravomoc městské části P. podle zákona č. 131/2000 Sb. par. 11 odst. 2 a příslušného Statutu se vztahuje pouze na území městské části P. a nemůže být vykonávána na území městské části P.; v této souvislosti poukazuje na to, že ve výpisu z KN č. LV 1513, oddílu B, katastrální území V. je v závorce uvedena P., a že žalobkyně nedoložila, že by předmětný dům převzala do hospodaření od obce h. m. P. nebo od bývalého Obvodního podniku bytového hospodářství v P. podle zákona č. 172/1991 Sb. přímo se souhlasem obce a měla tak právní subjektivitu k podání žaloby . Dovolatel tak má zato, že podle založeného výpisu z katastru nemovitostí ve spisu mohla žalobu podat pouze obec . Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podáním ze dne 18. 11. 2002, předaném osobně soudu prvního stupně dne 20. 11. 2002, požádal žalovaný o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalobkyně (nezastoupena advokátem) ve svém dovolacím vyjádření vyvracela námitky dovolatele poukazem na to, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětného domu zapsána obec h. m. P. městská část P. a namítla, že dovolání je nepřípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 11. září 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl dne 12. října 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Dovolací soud proto dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. dále opět jen o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 534/01).

Následně dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.).

Usnesením ze dne 27. 3. 2003, č.j. 26 Cdo 541/2003-101, odložil Nejvyšší soud vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2001, č.j. 18 Co 144/01-63, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. září 2000, č.j. 5 C 485/99-25.

Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.

Podle § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami stanoveným v § 237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolatel v dovolání výslovně namítá existenci vady podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Naplnění uvedené vady spatřuje v tom, že žalobkyně nejednoznačně prokázala aktivní věcnou legitimaci pro podání žaloby , že odvolací soud pochybil při hodnocení nespornosti aktivní věcné legitimace žalobkyně , a že žalobkyně nedoložila právní subjektivitu k podání žaloby .

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. hovoří o případech, kdy ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Podle ustanovení § 18 odst. 1 obč.zák. mají právnické osoby způsobilost mít práva a povinnosti. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyjádřil právní názor, že způsobilost mít práva a povinnosti ve smyslu § 18 obč.zák. má nejen obec h. m. P., ale také její městská část (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 30, a rozhodnutí v jeho odůvodnění citovaná, vycházející ze zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, dále např. rozhodnutí ze dne 29. 1. 2004, sp.zn. 22 Cdo 2367/2003, vycházející ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, jímž byl zrušen zákon č. 418/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Právní subjektivitu žalobkyně jako právnické osoby ve smyslu § 18 obč.zák. dovolatel nezpochybňuje; z obsahu jeho dovolání je ale zřejmé, že mylně ztotožnil způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. aktivní věcnou legitimací žalobkyně v daném sporu, tj. s otázkou, zda účastnice řízení (v tomto případě žalobkyně) je podle hmotněprávního předpisu subjektem práva hospodaření k nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, a tím i práva domáhat se vyklizení žalovaného z předmětného bytu. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) je neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má mít za důsledek zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.); naproti tomu nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, která způsobilost být účastníky řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. (§ 18 obč.zák.) má, není vadou (zmatečností) ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale případně pouze důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že tvrzení dovolatele, že zde je vada odpovídající ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a zakládající dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), se ukázalo být neopodstatněným.

Protože jiné vady uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. v dovolání namítány nebyly, a jejich existence se z obsahu spisu nepodává, nelze shledat dovolání v dané věci podle § 237 o.s.ř. přípustným.

Protože v dané věci je dovoláním napaden potvrzující (a nikoliv měnící) rozsudek odvolacího soudu, není dovolání přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. pak nepřichází v úvahu proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Stejně tak není možno přípustnost dovolání v dané věci opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, nejsou předpoklady přípustnosti dovolání splněny a totéž platí i v případě, že dovolatel nebrojí proti řešení otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 odst. 2, nelze totiž podat z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).

Jak je patrno z obsahu dovolání, žalovaný v něm nijak nezdůvodňuje, v čem podle jeho názoru spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jeho výtka směřující proti závěru odvolacího soudu o existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně okolností rozhodných pro její posouzení. Prostřednictvím námitek, že předmětný dům se nenachází na území žalobkyně, ale na území městské části P., že žalobkyně nedoložila svoje právo hospodaření k předmětnému domu, že odvolací soud pochybil při hodnocení aktivní věcné legitimace žalobkyně, vycházel-li toliko ze zprávy Magistrátu h. m. P., tak dovolatel ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., jenž je v případě dovolání, jehož přípustnost má být opřena o § 239 odst. 2 o.s.ř., důvodem nezpůsobilým. Dovolací soud proto neshledal zákonné předpoklady pro závěr, že dovolání je podle § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.

Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v dané věci nelze opřít o žádné platné procesní ustanovení. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni v tomto stadiu řízení nevznikly výdaje, k jejichž úhradě by jinak byl dovolatel povinen.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. března 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu