26 Cdo 5409/2008
Datum rozhodnutí: 09.08.2010
Dotčené předpisy: § 714 obč. zák., § 712 odst. 5 obč. zák., § 853 obč. zák.




26 Cdo 5409/2008


ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva ve Frýdku Místku , se sídlem Frýdek Místek, Družstevní 844, zastoupeného JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem Ostrava Moravská Ostrava, Na Hradbách 3, proti žalované J. V. , zastoupené JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem Ostrava Moravská Ostrava, Jiráskovo nám. 8, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 12 C 302/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. srpna 2008, č. j. 42 Co 439/2008-96, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. srpna 2008, č. j. 42 Co 439/2008-96, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 31. března 2008, č. j. 12 C 302/2006-62, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í

Okresní soud ve Frýdku Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 12 C 302/2006-62, uložil žalované vyklidit do 60 dnů od právní moci rozsudku bytovou jednotku č. 559/17, sestávající z kuchyně, čtyř pokojů a příslušenství, v domě č. p. 559 na ulici L. ve F. M. (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. srpna 2008, č. j. 42 Cdo 439/2008- 96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je spoluvlastníkem předmětného domu a výlučným vlastníkem předmětného bytu, že žalovaná uzavřela se svým bývalým manželem po rozvodu manželství (v roce 1985) dohodu o zrušení jejich práva společného užívání bytu a jejich společného členství v družstvu, a o určení, že bude jako členka družstva výlučnou uživatelkou bytu, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 26 Nc 6655/2005, byla k návrhu oprávněného (společnosti HS INKASO - dále jen oprávněný) nařízena proti žalované (povinné) exekuce podle § 44 odst. 2 exekučního řádu pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 53.057,02 Kč s příslušenstvím, že provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. J. K., který vydal dne 27. 2. 2006 exekuční příkaz č. j. EX 1297/05-9, k provedení exekuce postižením jiných majetkových práv povinné jako členky žalujícího družstva (dále též Družstvo ), který nabyl právní moci dne 17. 3. 2006, že na základě toho žalobce dne 4. 5. 2006 poukázal na účet exekutora částku 33.222,-Kč (představující vypořádací podíl žalované v Družstvu), že žalovaná příkazem ze dne 30. 6. 2006 poukázala na účet žalobce částku 33.222,- Kč, že návrhem ze dne 11. 12. 2006 požádala o zastavení exekuce, a že usnesením soudu právního stupně ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 26 Nc 6655/2005 (jež nabylo právní moci dne 27. 1. 2007), byla na její návrh zastavena exekuce v rozsahu exekučního příkazu ze dne 27. 2. 2006, jímž byla postižena členská práva a povinnosti žalované v Družstvu. Rovněž vzaly za prokázáno, že žalovaná prostřednictvím banky poukázala žalobci dne 26. 2. 2007 opětovně částku 33.222,- Kč za účelem obnovení členství v družstvu, a že dne 3. 7. 2006 poukázala soudnímu exekutorovi částku 93.908,50 Kč s uvedeným účelem platby EX 1297/05 s tím, že jde o úhradu dluhu, tj. jistiny s příslušenstvím a nákladů řízení ve výši, kterou jí sdělil.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro obnovení členství žalované v Družstvu ve smyslu § 231 odst. 2 obch. zák., resp. stanov Družstva, obsahujících v čl. 30 odst. 1 shodnou úpravu, a to i přesto, že došlo k zastavení exekuce a že žalovaná zaplatila Družstvu částku 33.222,- Kč, neboť exekuce byla zastavena až poté, co došlo k uspokojení nároku oprávněného postižením členských práv a povinností v Družstvu. Zdůraznil, že v dané věci výkon rozhodnutí zanikl v rozsahu uspokojení pohledávky oprávněného (tedy co do částky 33.222,- Kč); pokud soud prvního stupně poté vydal usnesení, jímž výkon rozhodnutí zastavil, nemohlo toto usnesení vyvolat účinky, které pro obnovení členství předpokládají stanovy žalobce a ustanovení § 231 odst. 2 obch. zák. Konstatoval, že v řízení v dané věci nelze přezkoumávat postup soudního exekutora, a že okolnost, že žalovaná poté, kdy výkon rozhodnutí částečně zanikl , tuto částku žalobci uhradila, je v daných souvislostech právně bezvýznamná. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že zánikem členství žalované v žalujícím družstvu zaniklo její právo nájmu k předmětnému bytu (§ 714 věta první obč. zák.), a že jej užívá bez právního důvodu; ve shodě s ním neshledal důvody pro to, aby její povinnost k vyklizení bytu byla vázána na zajištění bytové náhrady podle § 712 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. , a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť spočívá na posouzení otázky obnovení členských práv a povinností v družstvu, jakož i otázky bytové náhrady pro osobu, jejíž členství v družstvu (a tím i nájem bytu) zaniklo výkonem rozhodnutí postižením členských práv a povinností v družstvu. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nebyla splněna podmínka pro obnovení jejího členství v družstvu, neboť k zastavení výkonu rozhodnutí došlo poté, co byla uspokojena pohledávka oprávněného postižením členských práv a povinností v družstvu, a obsáhle (i s odkazem na obsah svého odvolání) dovozuje, že ustanovení § 231 odst. 2 obch. zák. předpokládá uspokojení pohledávky oprávněného vyplacením vypořádacího podílu, jakož i to, že k obnovení členství v družstvu může dojít i poté, co byl vypořádací podíl již vyplacen oprávněnému, tj. po zániku pohledávky oprávněného. Uvádí, že pokud by zákonodárce chtěl limitovat zákonné obnovení členství v družstvu v případě zastavení exekuce, výslovně by to stejně jako u konkurzu uvedl; pokud tak neučinil, nelze zákon vykládat restriktivně. Dovolatelka rovněž vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že její povinnost k vyklizení nemusí být vázána na zajištění bytové náhrady, a s odkazem na ustanovení § 712 obč. zák. dovozuje, že uvedené ustanovení mělo být v dané věci s ohledem na její osobní poměry aplikováno analogicky, a že jí náleží bytová náhrada nebo alespoň přístřeší. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. srpna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V projednávané věci dovolatelka výslovně označuje za otázku zásadního právního především otázku obnovení jejího členství v žalujícím družstvu, přičemž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který zaujal ve vztahu k usnesení soudu, jímž byla v dané věci zastavena exekuce postižením jejích členských práv a povinností v Družstvu.

Otázka zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) byla v rozhodnutích Nejvyššího soudu opakovaně řešena. Tak např. v usneseních ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, a ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, Nejvyšší soud vyložil, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho zastavení. Jestliže výkon rozhodnutí zanikl (kupříkladu tím, že byl proveden), k řízení o návrhu na jeho zastavení již nejsou podmínky a toto řízení musí být podle § 103, § 104 odst. 1 a § 254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud výslovně přihlásil v usnesení ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, publikovaném pod poř. č. 95 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, jakož i v usnesení ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2325/2006.

Dovodil-li tedy v souzené věci odvolací soud, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 26 Nc 6655/2005, jímž byla na návrh žalované zastavena exekuce postižením jejích členských práv a povinností v Družstvu poté, co již byla exekuce tímto způsobem provedena a pohledávka oprávněného byla uspokojena nemůže mít právní účinky předpokládané ustanovením § 231 odst. 2 obch. zák. pro obnovení členství v družstvu, lze mít za to, že jeho závěr odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu; dovolání tak nelze pro řešení této otázky shledat přípustným.

Dovolatelka dále spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou bytové náhrady pro osobu, jejíž členství v družstvu (a tím i nájem bytu) zaniklo výkonem rozhodnutí postižením členských práv a povinností v družstvu. Vzhledem k tomu, že jde o otázku, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou, shledává dovolací soud pro její posouzení dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně.

Podle § 714 věty první obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zaniká její nájem bytu. Podle věty druhé citovaného ustanovení osoba, jejíž nájem bytu zanikl, není povinna se z bytu vystěhovat, pokud jí není zajištěna bytová náhrada za podmínek uvedených v § 712 odst. 2 a 3, popřípadě poskytnuto přístřeší za podmínek uvedených v § 712 odst. 5 obč. zák.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že osoba, jejíž nájem bytu zanikl v důsledku zániku jejího členství v bytovém družstvu, má zásadně nárok na bytovou náhradu (§ 712 odst. 2, odst. 3 obč. zák.), a to minimálně ve formě přístřeší (§ 712 odst. 5 obč. zák.), jež je ostatně taktéž bytovou náhradou svého druhu (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, a ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002).

Dovolací soud je toho názoru, že zaniklo-li členství osoby v bytovém družstvu v důsledku nařízení výkonu rozhodnutí postižením členských práv a povinností v družstvu, nepřichází v úvahu posouzení jejího nároku na bytovou náhradu podle § 712 odst. 2 obč. zák., neboť uvedené ustanovení míří na důvody výpovědi pronajímatele z nájmu bytu, u nichž lze vzhledem k jejich povaze na něm spravedlivě požadovat, aby povinnost k vyklizení bytu byla podmíněna zajištěním v něm upravené formy bytové náhrady.

Ustanovení § 712 odst. 3 obč. zák. pak nelze v souzené věci kdy jde o zánik individuálního práva nájmu bytu aplikovat.

Z ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. pak vyplývá, že skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 2 písm. a), b), c) a d), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. U vyjmenovaných případů zániku jde o výpovědní důvody spočívající výlučně v chování nájemce bytu (tedy o tzv. sankční výpovědní důvody srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 28/2009), jejichž povaze odpovídá i forma bytové náhrady v podobě přístřeší, která pro tyto případy zániku nájmu bytu přichází zásadně v úvahu (vyšší formu bytové náhrady lze přiznat za podmínek stanovených v § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).

Nejvyšší soud zastává názor, že nárok osoby, jejíž nájem bytu zanikl zánikem jejího členství v bytovém družstvu postižením členských práv a povinností v družstvu, je třeba analogicky (§ 853 obč. zák.) posoudit jako případ zániku nájmu bytu výpovědí pronajímatele z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. I když uvedený výpovědní důvod míří výslovně na případ hrubého porušení povinností nájemce, vyplývajících z nájmu bytu, tedy povinností vůči druhé straně nájemního vztahu (pronajímateli), zatímco v dané věci šlo o porušení povinnosti k tíži nikoliv subjektu daného vztahu, ale jiného (závazkového) právního vztahu, jde v obou případech o situaci, která je důsledkem jednání osoby (nájemce), jež není v souladu s právem, a jehož důsledky proto nelze klást k tíži pronajímatele (vlastníka) bytu (tj. podmínit její povinnost k vyklizení zásadně zajištěním vyšší formy bytové náhrady, než je přístřeší).

Protože odvolací soud se posouzením nároku žalované z výše naznačených hledisek nezabýval (dovodil-li, že žalované nepřísluší žádná bytová náhrada, a to ani v podobě přístřeší), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

Se zřetelem k uvedenému proto dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit, a to jako celek, vzhledem k vázanosti výroků o vyklizení a o bytové náhradě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999); přitom platí, že za rozhodnutí o bytové náhradě je nutno považovat i rozhodnutí, ukládající povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž je podmíněna zajištěním bytové náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000).

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. srpna 2010

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu