26 Cdo 5382/2007
Datum rozhodnutí: 25.08.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 5382/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce D. S., zastoupeného advokátem, proti žalované H. P., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 384/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č. j. 25 Co 172/2007-202, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2.142,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 12. 2006, č.j. 7 C 384/2004-153, uložil žalované povinnost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku byt č. 4, o rozloze 41 m2, IV. kategorie, který je bytem 1+1 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), ve 2. patře domu na adrese P., K., umístěném na parcele č. 2889 a zapsaném na LV č. 6171 pro k.ú. S., obec P.; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem označeného domu, že předmětný byt byl dán dne 12. 11. 1964 tehdejším OPBH v P. 5 do užívání J. L., zaměstnanci ČKD P., o.p., že žalované zprostředkovala bydlení u J¨. L. TJ S., u které sportovala, že žalovaná byla v bytě evidována od 1. 3. 1979, že v evidenčním listu ze dne 1. 10. 1979 je již vedena jako uživatelka bytu, že Č.K.D. P., o.p., oznámilo OPBH v P. přípisem ze dne 22. 9. 1979, že úmrtím J. L. (v roce 1979), u něhož bydlela žalovaná v podnájmu, se uvolnil byt s dispozičním právem závodu, že Č.K.D. P., o.p., umožnil žalované užívat byt do 31. 3. 1980, aby si vyřešila svou bytovou situaci, že rovněž souhlasil s prodloužením této lhůty do 31. 12. 1980, že OPBH bylo požádáno, aby do vyřízení celé záležitosti předepisovalo žalované nájemné i ostatní poplatky, že žalovaná uzavřela v roce 1977 manželství s P. P., s nímž v bytě bydlela do roku 1986, kdy se přestěhovali do nového bytu na B., že jejich manželství nefungovalo, a že se v roce 1992 vrátila i s nezletilou dcerou do předmětného bytu, v němž bydlela do roku 1995. Dále vzal za prokázáno, že dne 19. 7. 2001 se žalovaná zúčastnila ustavující schůze D. K., že dne 20. 7. 2001 bylo založeno D. S., na jehož ustavující schůzi přítomna nebyla, že žalobce ji přípisem ze dne 16. 4. 2002 vyzval k vyklizení bytu, což odmítla s tím, že v bytě vedla společnou domácnost s J. L. až do jeho smrti, a poté jej užívala i se svou rodinou, a že ke dni 8. 3. 2006 měla řádně zaplaceno nájemné a úhrady za služby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný byt byl bytem trvale určeným k ubytování pracovníků Č.K.D. P., o.p.; proto bylo vyloučeno, aby na ni přešlo smrtí J. L. právo osobního užívání bytu (§ 182 občanského zákoníku znění účinném do 31. 12. 1991 / dále jen obč.zák. před novelou /) užívací právo k bytu, nehledě na to, že jejich soužití, které navíc nebylo prokázáno, nemohlo mít povahu společné domácnosti, nebylo-li motivováno úmyslem žít spolu trvale a společně hospodařit. Dále dovodil, že právo nájmu žalované k bytu nevzniklo ani konkludentně (v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994, kdy pro smlouvu o nájmu bytu nebyla stanovena písemná forma), neboť tehdejší pronajímatel neprojevil vůli, kterou by se ztotožnil se všemi podstatnými náležitostmi této smlouvy podle § 686 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále jen obč.zák. ve znění do 31. 12. 1994 ); v této souvislosti poukázal na rozsudek NS ČR 26 Cdo 2699/2004 a konstatoval, že přijímání plateb za užívání bytu, vystavení evidenčního listu, ani korespondence označující vztah za nájemní, není konkludentním jednáním, které by mohlo založit nájemní vztah. Uzavřel, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu a žalobě na vyklizení vyhověl. Její povinnost k vyklizení nevázal na zajištění bytové náhrady, neboť neshledal žádné skutečnosti, které by její přiznání za použití ustanovení § 3 obč.zák. odůvodňovaly.


K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 6. 2007, č.j. 25 Co 172/2007-202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s upřesněním, že se jedná o dům č.p. 603 v P., K.; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, shledal jeho rozsudek věcně správným a k námitce žalované dodal, že výklad § 182 obč.zák. před novelou se ustálil v tom, že seznamy podnikových bytů, které vedly místní národní výbory, měly jen evidenční charakter; s poukazem na další prokázané skutečnosti (zjištěné z listinných důkazů) přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že předmětný byt byl bytem trvale určeným k ubytování pracovníků organizace.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že ,,dovolací důvod spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a 241 odst. 2 písm. a) písm. b), odst. 3 o.s.ř. . Vadu řízení spatřuje především v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, který následně nesprávně zhodnotil . Namítá, že jeho závěr, že nevedla s J. L. společnou domácnost, je v hrubém rozporu s provedenými důkazy a vyjadřuje přesvědčení, že na ni v souladu s § 179 odst. 1 obč.zák. před novelou přešlo užívací právo k předmětnému bytu. Za ,,velmi zásadní argument označuje skutečnost, že správce nemovitosti OPBH s ní od té doby jednal jako s nájemnicí, oslovoval ji tak v korespondenci a požadoval úhradu nájmu. Zpochybňuje rovněž závěr odvolacího soudu, že předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, a namítá, že jej opřel toliko o dva přípisy Č.K.D. P., o.p., že žalobce nepředložil jediný důkaz na podporu svého tvrzení a dovozuje, že jediným právně relevantním důkazem je předložení výpisu ze seznamu podnikových bytů vedený místními národními výbory; takovýto důkaz však předložen nebyl. Uvádí dále, že pokud Č.K.D. P., o.p., souhlasilo s tím, aby byt nadále užívala, není výhrada o omezení tohoto práva na dobu šesti měsíců účinná, neboť tehdejší občanský zákoník neznal institut nájmu bytu na dobu určitou. Je toho názoru, že pokud jí Č.K.D. P., o.p., poskytlo byt, stalo se tak výlučně na základě právního úkonu podle § 153 obč.zák. před novelou a jí vzniklo užívací právo k bytu na dobu neurčitou. Prostřednictvím dalších uváděných skutečností rovněž napadá závěr odvolacího soudu o tom, že jí konkludentně nevzniklo právo nájmu bytu ani v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 a dovozuje, že je nájemkyní předmětného bytu, neboť vlastník nemovitosti se k ní v rozhodném období choval jako k nájemkyni, ve vyúčtování poplatků a nájemného ji takto označoval, a dokonce jí nabídl předmětný byt k privatizaci. Vyjadřuje rovněž nesouhlas s tím, že nebyly shledány důvody pro to, aby její povinnost k vyklizení bytu byla vázána na zajištění bytové náhrady. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.


Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, podrobně rozvedl důvody, pro které považuje rozhodnutí za správné a namítl, že dovolání není v dané věci přípustné. Závěrem navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatelka.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. výslovně rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojila proti (neúplně, resp. nesprávně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, a zda vedla s J. L. společnou domácnost). Jak však bylo již uvedeno výše, jde o důvody nezpůsobilé, které nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Pokud jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; s přihlédnutím k právnímu posouzení věci a obsahu dovolání lze dovodit, že napadá především právní závěr odvolacího soudu, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, resp. řešení předběžných otázek (zda předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, zda jí vzniklo právo osobního užívání, resp. právo nájmu konkludentním způsobem), na nichž odvolací soud svůj závěr učinil.


Dovolací soud je toho názoru, že závěr odvolacího soudu o charakteru předmětného bytu jako bytu podnikového, je správný, a že okolnost, aby byl takovýto byt veden v seznamu místního národního výboru, není rozhodná, neboť měla evidenční charakter. Nehledě na to, k přechodu práva osobního užívání bytu na žalovanou po smrti J. L. by nemohlo dojít ani z toho důvodu, že nebyla naplněna podmínka vedení společné domácnosti (viz nezpochybnitelná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel).


Rovněž tak závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly splněny podmínky konkludentního uzavření nájemní smlouvy, odpovídá ustálené judikatuře (srov. nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odvolací soud odkázal, ale dále též např. jeho rozsudky ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. 3 Cdon 120/96, a ze dne 22. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1898/99, a usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp.zn 26 Cdo 148/2005).


Pokud jde o námitku dovolatelky, že její povinnost k vyklizení měla být vázána na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. na zajištění bytové náhrady, je třeba uvést, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci uvedeného ustanovení, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003).


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 25. srpna 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu