26 Cdo 536/2004
Datum rozhodnutí: 23.02.2005
Dotčené předpisy:




26 Cdo 536/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Bytového družstva K. S., zast. advokátem, proti žalovaným 1) K. N., 2) P. V., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 24 C 9/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2003 č. j. 20 Co 311/2003-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025.-Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvého stupně) rozsudkem ze dne 14.11.2002, č.j. 24 C 9/99 78, ve znění usnesení ze dne 23.4.2003, č.j. 24 C 9/99-96, přivolil k výpovědi žalobce dané žalovaným z nájmu bytu o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím ve 2. patře domu čp. 318 v P. (dále předmětný byt nebo byt ); současně rozhodl, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a zavázal žalované byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty. O nákladech řízení rozhodl tak, že uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně nahradili žalobci částku 7.325,-Kč k rukám jeho advokáta.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2.10.2003, č.j. 20 Co 311/2003-102, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a přiznal žalobci proti žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 3.950,-Kč.

Soudy obou stupňů zjistily, že žalovaní dlouhodobě bez vážných důvodů předmětný byt neužívají, a že každý z nich má svůj vlastní byt. Tím žalovaní naplnili důvody k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. h) a g) občanského zákoníku. Proti tomu, že byt neužívají a že každý z nich má jiný byt, žalovaní neměli výhrady. Ti svoji procesní obranu založili pouze na tvrzení, že již nejsou nájemci předmětného bytu a že tedy nejsou v daném řízení pasivně legitimováni. Tvrdili, že uzavřeli písemnou dohodu o výměně bytu s F. D. a ten je nyní nájemcem předmětného bytu. Existence této dohody se stala předmětem dokazování. Soud prvého stupně i odvolací soud shodně dospěly k závěru, že žalovaní neunesli důkazní břemeno o svém tvrzení. Žádný ze žalovaných nebyl schopen předložit listinu obsahující dohodu o výměně bytu. Žalovaní tvrdili, že dohoda o výměně bytu byla pořízena jen v jednom vyhotovení a je založena ve spisu Obvodního úřadu v Praze 1, který dával souhlas k výměně. To ale Obvodní úřad pro P. vyloučil. Navíc proti F. D. bylo před Obvodním soudem pro Prahu 1 vedeno řízení pod sp. zn. 28 C 9/97 o vyklizení, ale žaloba byla zamítnuta s tím, aktivní legitimace svědčí nájemcům bytu a těmi jsou právě žalovaní.

Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V dovolání tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky zásadního právního významu. Tou podle nich je, zda v souzené věci žalovaní uzavřeli dohodu o výměně bytu v písemné formě či nikoliv. Žalovaní v dovolání zpochybnili skutkové závěry soudů obou stupňů, že existence takové dohody nebyla prokázána.Vytýkali soudům obou stupňů hodnocení důkazů. Vedle toho poukazovali i na nesprávnost postupu soudů obou stupňů, když jejich zástupci byl doručen rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu jen v jednom vyhotovení, ačkoliv zastupuje dva účastníky. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a zároveň i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazoval na to, že dovolatelé nevytýkají odvolacímu soudu řešení právní otázky zásadního významu, ale že požadují jiné skutkové závěry, než jaké dovodily soudy obou stupňů. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas. Pokud dovolatelé namítali, že stejnopis rozsudku odvolacího soudu byl doručen jejich advokátu jen v jednom vyhotovení, ačkoliv zastupuje dva účastníky, je tato výhrada bezvýznamná. Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou (srov. § 158 odst. 2 větu první o.s.ř.). Jestliže má účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje soud písemnosti pouze tomuto zástupci (srov. § 49 věta prvá o.s.ř.). Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.10.2003, č.j. 20 Co 311/2003 102 byl doručen advokátu obou žalovaných JUDr. Z. F. dne 17.10.2003. Stalo se tak s účinky pro oba žalované. Nejvyšší soud po zjištění rovněž i toho, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání pro danou věc dovodit, neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé ve svém v pořadí již druhém rozsudku (potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu), stejně jako ve svém předchozím v pořadí prvním rozsudku (zrušeném usnesením odvolacího soudu), tj. vyhověl žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek (usnesení) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku (usnesení) po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolatelé, ačkoliv tvrdí, že dovolání opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pro řešení otázky zásadního právního významu, ve skutečnosti kritizují (podle obsahu dovolání) způsob hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění, případně odvolacímu soudu vytýkají, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé tak ve skutečnosti uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé zpohybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné podle žádného z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950.-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d) ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484 /2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů advokáta žalobce za jeden úkon po 75.-Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Celkem tak činí náklady žalobce účelně vynaložené v dovolacím řízení 1.025.-Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí

V Brně dne 23. února 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu