26 Cdo 5270/2016
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 241a o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 5270/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně ERK Liberec, s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Liberci, Široká 527, IČO 28686624, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, proti žalované IB Facilities Management s. r. o. , se sídlem v Kladně, Osvobozených politických vězňů 656, IČO 45356009, zastoupené JUDr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1625, o zaplacení částky 2.458.089,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 15/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. června 2016, č. j. 21 Co 148/2016-393, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 21 Co 148/2016-393, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 1. 2016, č. j. 16 C 15/2013-364, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 2.458.089,08 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po provedeném výkladu příslušných ustanovení nájemní smlouvy ze dne 25. 11. 2008 dovodil, že žalobci jako nájemci nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty podle § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) ani na poskytnutí slevy z nájemného ve smyslu § 673 a § 674 obč. zák. Zároveň poukázal i na to, že nárok na slevu z nájemného v souladu s ustanovením § 675 obč. zák. zanikl.

Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen o. s. ř. ), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v odkazech na otázky, ve kterých se odvolací soud dle dovolatelky odchýlil od praxe dovolacího soudu, nenachází.

V dovolání není vymezen ani dovolací důvod způsobem uvedeným v § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci poukazem na vady řízení a na nesprávnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci. Podstatou jejího dovolání jsou jednak námitky, jimiž napadá výklad vůle účastníků při uzavření nájemní smlouvy ohledně příslušných článků provedený odvolacím soudem, a dále námitky, týkající se nedostatečného odůvodnění jeho rozhodnutí, což představuje nepřípustné dovolací důvody.

Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Zpochybnila-li proto dovolatelka správnost právního názoru o tom, že jí nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty a slevu z nájemného poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené v příslušných článcích nájemní smlouvy a jak měla být tato vůle interpretována (v čem mělo spočívat porušení povinnosti žalovanou a kdo zavinil případné omezení rozsahu sjednaného užívání předmětu nájmu), napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.

Dovolatelka ve svém dovolání namítala také nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což může být vadou řízení (která rovněž nepředstavuje způsobilý dovolací důvod), nikoli procesní otázkou, na jejímž řešení by spočívalo napadené rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu však není nepřezkoumatelné, jelikož je zřejmé, z jakého skutkového stavu odvolací soud vyšel i jaké právní závěry učinil.

Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti celému napadenému rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatelka nikterak nebrojila, nýbrž ho napadla ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedenému výroku schází v dovolání mimo jiné i vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu