26 Cdo 5258/2008
Datum rozhodnutí: 10.11.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 5258/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. d. N., zastoupenému advokátem, o zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 201/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2007, č. j. 29 Co 271/2007-133, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 11 Co 285/2005-75, potvrdil rozsudek ze dne 1. dubna 2005, č. j. 8 C 230/2003-55, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zpřístupnit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku byt č. 9 v domě č. p. 1499 pod adresou P. 7, V. 38 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 7. července 2006, č. j. 26 Cdo 637/2006-103, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení soudu prvního stupně.


Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. února 2007, č. j. 52 C 201/2006-118, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zpřístupnit žalobci předmětný byt do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl


o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 18. října 2007, č. j.


29 Co 271/2007-133, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zpřístupnit žalobci předmětný byt, a to vydáním klíčů od tohoto bytu a od vchodových dveří domu, kde se nachází , do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrdil ho v nákladovém výroku


a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Na zjištěném skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že na žalobce (jediného dědice F. Č., zemřelého), jemuž připadl členský podíl v žalovaném bytovém družstvu (dále též jen bytové družstvo , resp. družstvo ), přešel ke dni úmrtí F. Č. (§ 460 obč. zák.) nájem předmětného bytu podle 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen obč. zák. ). Dále rovněž dovodily, že právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví, což mimo jiné předpokládá, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto, a že proto může dědic nakládat s nabytým dědictvím bez omezení teprve poté, co je o něm pravomocně rozhodnuto. Dodaly, že do té doby (během dědického řízení) smí dědici věci náležející do dědictví prodat nebo ohledně nich učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu (§ 175r zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2004) a že bez svolení soudu nelze takový právní úkon vůbec platně učinit; nejde tu o rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 1 obč. zák., tj. o rozhodnutí příslušného orgánu, jehož prostřednictvím nabývá účinnosti smlouva, o níž tak stanoví zákon. Uzavřely, že je tudíž neplatná dohoda o odevzdání bytu a ukončení členství v bytovém družstvu ze dne 7. února 2000 (dále jen dohoda ze dne 7. února 2000 , resp. dohoda ), v níž žalobce a žalovaný před pravomocným rozhodnutím o dědictví vypořádali svá vzájemná práva a povinnosti v souvislosti s úmrtím F. Č. mimo jiné tak, že dnem podpisu dohody zanikají veškerá práva a povinnosti vyplývající z členství v družstvu po zemřelém F. Č., jakož i veškerá práva a povinnosti vyplývající z nájemního vztahu ohledně předmětného bytu. Podle názoru soudů obou stupňů je tomu tak právě proto, že ji žalobce (jako jediný dědic F. Č.) uzavřel v průběhu dědického řízení bez svolení soudu. K námitce žalovaného, že podle § 267 odst. 1 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), se neplatnosti právního úkonu stanovené pouze na ochranu některého účastníka může dovolávat pouze tento účastník, poznamenaly, že v projednávané věci se z důvodů popsaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze práv z tohoto ustanovení dovolávat. Za této situace dovodily, že žalobci nadále svědčí právo nájmu předmětného bytu, a proto vyhověly žalobě na jeho zpřístupnění, a to vydáním klíčů od tohoto bytu a od vchodových dveří domu, kde se nachází , jak ve výroku svého rozsudku uvedl odvolací soud.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.


Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon


č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají


a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko


z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., tedy podle ustanovení, o něž dovolatel opřel přípustnost svého dovolání, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).


V projednávaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního stupně; ostatně i z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se plně ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně zaujal v rozsudku ze dne 26. února 2007, č. j. 52 C 201/2006-118. Ve skutečnosti tak vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z hlediska přípustnosti dovolání je přitom nerozhodné, že ve svém rozsudku doplnil způsob, jakým se má žalobci předmětný byt zpřístupnit. Odvolací soud tím nevymezil práva a povinnosti účastníků odlišně od soudu prvního stupně (oba soudy pokládaly za oprávněný uplatněný nárok na uložení povinnosti žalovanému zpřístupnit žalobci předmětný byt), nýbrž pouze zpřesnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, aby podle jeho názoru byl materiálně vykonatelný. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí a tudíž ani o přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.


Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Ustálená soudní praxe totiž dovodila, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 243d odst. 2 věta druhá, nyní § 243d odst. 1 část první věty před středníkem o.s.ř.), není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ (nyní podle § 237 odst. 1 písm. b/) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné pod č. 147 v sešitě č. 20 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).


Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (o něž přípustnost svého dovolání dovolatel rovněž opřel). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


V projednávané věci dovolatel uplatnil vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že rozhodl nad rámec žalobního petitu a přisoudil více, než žalobce sám požadoval, neboť žalobce požadoval pouze zpřístupnění bytu tak, jak rozhodl soud prvního stupně ). Dovolatel však přehlédl, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).


Nad rámec uvedeného však lze dodat, že vázanost návrhem ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř. soudu mimo jiné zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného než požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než žalobcem navrhovanou povinnost) nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Vázanost soudu návrhem (žalobou nebo návrhem na zahájení řízení) však nelze chápat tak, že by soud byl povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně převzít žalobcem formulovaný návrh znění výroku rozhodnutí. Není porušením § 153 odst. 2 o.s.ř., jestliže soud neuvede ve výroku údaje, které vymezení práv a povinností účastníků jen zdůvodňují, i když byly (nadbytečně) uvedeny v jinak přesném a určitém žalobním petitu, nebo jestliže soud použitím jiných slov vyjádří přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce určitým a srozumitelným žalobním petitem domáhal (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 692).


Ve vztahu k dovolací námitce, že požadavek žalobce uvedený v žalobě je s ohledem na svobodně uzavřenou dohodu v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivého obchodního styku , je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; neexistující právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce; odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (případně § 265 obch. zák.) neučinil.


I kdyby tomu tak bylo, lze navíc konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.


Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na právních názorech, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření, nemá povahu rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 1 obč. zák., že je naopak předpokladem platnosti zmíněných dispozičních právních úkonů, a že je tudíž neplatná dohoda ze dne 7. února 2000, kterou žalobce (jako jediný dědic) uzavřel v průběhu dědického řízení bez svolení soudu, a tedy v rozporu s ustanovením § 175r o.s.ř. Dovolatel správnost těchto právních závěrů zpochybnil, a to námitkou (uplatněnou s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04), že ustanovení § 175r o.s.ř., vzhledem k jeho doslovnému znění hovořícímu o dědicích toliko v množném čísle, se nevztahuje na situaci, kdy jediný dědic, který nabyl dědictví dnem smrti zůstavitele, před skončením dědického řízení naložil se zděděným členstvím , a dále námitkou, že pokud byla dohoda ze dne 7. února 2000 uzavřena bez souhlasu soudu ve smyslu § 175r o.s.ř. není neplatná, ale pouze neúčinná s tím, že účinnosti nabyla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 o potvrzení dědictví žalobci jako jedinému dědici . Řešení uvedených právních otázek by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.


V rozsudku ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, Nejvyšší soud České republiky s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. října 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96, uveřejněný pod č. 6 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu zaujal právní názor, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření (§ 175r o.s.ř.), je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy (§ 39 obč. zák.); nejde o rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 1 obč. zák. V odůvodnění citovaného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). K nabytí dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto. Zákon dědicům nezakazuje v době, kdy dědické řízení ještě nebylo skončeno, věci náležející do dědictví prodat nebo s nimi učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření (např. věc darovat, pronajmout, přestavět nemovitost apod.); obdobně mohou dědici naložit s právy a jinými majetkovými hodnotami patřícími zůstaviteli. Uvedená opatření však mohou učinit jen se svolením soudu. Soud je povinen dbát, aby prodejem věcí náležejících do dědictví nebo jiným opatřením dědiců, které přesahuje rámec obvyklého hospodaření, nebyl žádný z dědiců poškozen nebo aby tím nebylo ohroženo uspokojení pohledávek věřitelů. Soud může k prodeji věci náležející do dědictví nebo k jinému opatření, které přesahuje obvyklé hospodaření, udělit souhlas jen tehdy, byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn a, je-li více dědiců, jestliže se všichni dědicové na zamýšleném opatření shodli. Svolení je možno udělit i dodatečně. Výtěžek z prodeje věci náleží do dědictví jako jeho aktivum. K těmto závěrům se Nejvyšší soud České republiky přihlásil v rozsudku ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 637/2006 (v rozsudku vydaném v této věci), a nemá důvodu se od nich odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud dodává, že je-li ustanovení § 175r o.s.ř. určeno rovněž k ochraně zůstavitelových věřitelů, neexistuje jediný rozumný důvod, pro nějž by uvedené právní závěry nebyly využitelné i v případě potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici.


Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.), dovodil, že dohoda ze dne 7. února 2000 je neplatná pro rozpor s ustanovením


§ 175r o.s.ř. (§ 39 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.


Ohledně dovolací námitky, že i kdyby byla dohoda ze dne 7. února 2000 neplatná, této její neplatnosti se vzhledem k § 267 odst. 1 obch. zák. nemůže žalobce dovolávat, neboť je zřejmé, že případná neplatnost dohody mezi žalobcem


a žalovaným by nebyla stanovena na ochranu žalobce, ale na ochranu žalovaného, případně na ochranu dalších dědiců, pokud by další dědici byli , dovolací soud konstatuje následující. V souzené věci jde o dohodu o ukončení členství v družstvu ve smyslu § 231 odst. 1 obch. zák., tedy o smlouvu uzavřenou podle části druhé obchodního zákoníku. Pro tyto smlouvy neplatí podle ustanovení § 267 odst. 1 věty druhé obch. zák. speciální pravidlo, podle kterého se může dovolávat neplatnosti právního úkonu pouze ten účastník, na jehož ochranu je neplatnost právního úkonu stanovena. Zákonná úprava posledně uvedeného ustanovení je v tomto ohledu naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Protože i úvaha odvolacího soudu o neaplikovatelnosti věty první § 267 odst. 1 obch. zák. v projednávaném případě je v souladu s citovaným ustanovením a tedy s hmotným právem, nejde o otázku, jejíž řešení by činilo napadené rozhodnutí zásadně právně významným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b


odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, 7 písm. d/, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 10. listopadu 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu