26 Cdo 5249/2009
Datum rozhodnutí: 04.11.2011
Dotčené předpisy: § 85 předpisu č. 50/1976Sb., § 680 obč. zák.




26 Cdo 5249/2009


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně PhDr. L. V. , zastoupené JUDr. Milenou Valouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti žalovaným 1. Ing. V. K. , 2. Ing. B. K. , o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 175/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 23 Co 385/2008-72, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 12. 2008, č. j. 23 Co 385/2008-72, potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 6. 2. 2008, č. j. 9 C 175/2006-55, kterým zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a předat vyklizené nebytové prostory o výměře 49,73 m2, původně byt 1+1 s příslušenstvím, v prvém suterénu domu č. p. 633 v ulici ve S., v P., katastrální území S. (dále též jen předmětné prostory ), rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že předmětné prostory byly původně bytem o velikosti 1+1 s příslušenstvím (dále jen předmětný byt , popř. byt ), že byly přiděleny do užívání otci 1. žalovaného, že se jeho rodiče v roce 1985 z bytu odstěhovali, v bytě zůstal bydlet žalovaný, na něhož přešlo právo osobního užívání bytu, které se posléze změnilo na nájem (od roku 1990 společný nájem s 2. žalovanou - manželkou), že k žádosti žalobkyně (vlastnice domu) povolil stavební úřad rozhodnutím z 22. 4. 1997 změnu ve způsobu užívání předmětného bytu na dvě kanceláře, že žalovaní nebyli účastníky správního řízení, v němž bylo o změně užívání rozhodnuto (o rozhodnutí se dozvěděli o několik let později). Uzavřel, že pouze tím, že prostor byl rekolaudován a ztratil z hlediska stavebně technických předpisů charakter bytu, nedošlo ke zničení předmětu nájmu, ale jen ke ztrátě jeho způsobilosti, nájem žalovaných tak nezanikl kvalifikovaným způsobem (§ 710 zákona zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále též jen obč. zák. ).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. 12. 2008, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).

Dovolatelka výslovně uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkou, že odvolací soud neprovedl další dokazování nezabýval se výpovědí z nájmu nebytových prostor, kterou dala žalovaným ). K této vadě však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládá (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních). Jen pro úplnost lze dodat, že s ohledem na právní posouzení věci by toto dokazování bylo nadbytečné.

Prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) byla v dovolání zpochybněna především správnost právního názoru, že nájem předmětných prostor nebyl řádně ukončen.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že rozhodne-li stavební úřad o změně způsobu užívání bytu na kanceláře (nebytový prostor), nedochází k zániku předmětu nájmu a nájem (bytu) proto nekončí. Tento závěr není správný.

Ustálená judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěla k závěru, že při posuzování toho, zda určitý soubor místností, popř. jednotlivá místnost, je bytem, je třeba respektovat kolaudační stav (daný stavebněprávními předpisy) a nikoliv faktický způsob užívání takovýchto místností. Jestliže by rozhodnutím stavebního úřadu byla povolena změna užívání původního bytu na kanceláře, pak by již nešlo o byt, tedy místnost či soubor místností určených podle rozhodnutí stavebního úřadu k bydlení, ale - naopak - o soubor místností určených podle rozhodnutí téhož úřadu k účelům jiným než k bydlení. Podle právního stavu založeného rozhodnutím stavebního úřadu o změně způsobu užívání stavby by tak předmět původního nájmu již nebylo možno užívat k původnímu účelu (účelu, k němuž původně mohl a měl sloužit). Soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97) považuje tento stav za jeden z důvodů zániku nájemního vztahu. Rovněž starší judikatura kladla naroveň fyzickému zničení i tzv. právní zkázu (vyjmutí věci z právního obchodu, příp. vyvlastnění) najaté věci (srov. judikát k ustanovení § 1112 Československého obecného zákoníku občanského, uveřejněný v Komentáři F. Roučka a J. Sedláčka, díl V., na str. 96, pod poř. č. 12.693).

Přesto však rozsudek odvolacího soudu obstojí.

Uvedené závěry totiž platí jen za podmínky, že se jedná o pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu. Protože v daném případě nešlo o změnu v užívání stavby, která byla spojena se změnou stavby samotné ve smyslu ustanovení § 85 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění platném v roce 1997 (stavební zákon), nýbrž o změnu ve způsobu užívání stavby (§ 85 odst. 1 citovaného zákona), o jejímž povolení se nevydávalo kolaudační rozhodnutí podle § 76 odst. 1 téhož zákona, ale pouze správní rozhodnutí podle § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění (správní řád), neplatilo o okruhu účastníků řízení ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona, nýbrž ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu. Účastníkem řízení byl tedy ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech mělo být v řízení jednáno, nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohly být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak.

V řízení bylo nesporné, že žalovaní, ač byli v té době nájemci předmětného bytu a byt užívali, nebyli účastníky řízení u stavebního úřadu o změně způsobu užívání stavby (bytu) a ani jim nebylo doručeno rozhodnutí. Rozhodnutí stavebního úřadu proto nemohlo nabýt právní moci a předmětné prostory jsou stále určeny k bydlení.

Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobkyně tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu