26 Cdo 5231/2009
Datum rozhodnutí: 20.04.2011
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 obč. zák. ve znění od 30.03.2006




26 Cdo 5231/2009
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1/1059, proti žalovanému V.B. , zastoupenému JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem Praha 2, Bělohradská 92, o vyklizení bytu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 34 C 22/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2009, č.j. 28 Co 148/2009-126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Jansty, advokáta se sídlem Praha 1, Těšnov 1/1059, a to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2008, č.j. 34 C 22/2008-100, zamítl žalobu, aby žalovaný (a žalovaná A.P.) byl povinen vyklidit byt v P., k.ú. S. (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu, že jeho původní nájemkyní byla M. B., matka žalovaného, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 27. 4. 2005, v níž byl sjednán nájem na dobu neurčitou, že v ní (a rovněž i v evidenčním listu) byli jako osoby spolužijící uvedeni žalovaný a jeho sestra A. P., že jeho matka byla od 13. 12. 2001 léčena pro závažné onkologické onemocnění, že její stav se v polovině roku 2005 výrazně zhoršil (byla omezena v pohyblivosti, většinu dne trávila na lůžku a vyžadovala krmení a základní ošetřovatelskou péči, která jí byla poskytována po dohodě s rodinnými příslušníky v domácím prostředí) a dne 31. 3. 2006 zemřela, že v červnu roku 2005 se do předmětného bytu přistěhoval žalovaný spolu se svojí sestrou (po rozchodu se svými tehdejšími partnery, s nimiž bydleli v pronajatých bytech), že o svoji matku z důvodu její nemoci pečovali, popř. jim s péčí pomáhala jejich sestra, společně uhrazovali náklady na potřeby společné domácnosti včetně úhrady nájmu (uvedené skutečnosti byly potvrzeny zejména výpověďmi svědků (vyjma svědkyně M., jíž soud z důvodů uvedených v rozhodnutí neuvěřil) a že neměli vlastní byt. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení není důvodná, neboť žalovaný a jeho sestra splnili zákonem stanovené předpoklady pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ), neboť od června 2005 žili trvale se svojí matkou ve společné domácnosti (§ 115 obč.zák.), pečovali o ni, společně uhrazovali náklady na společné potřeby, včetně úhrady nájemného (přičemž toto faktické trvalé spolužití trvalo až do smrti jejich matky) a nemají vlastní byt. Pro nadbytečnost neprovedl důkaz ohledáním bytu, stejně tak neshledal důvody pro zkoumání spotřeby vody v době půl roku před smrtí jejich matky s tím, že odpovídá třem osobám s přihlédnutím k tomu, že žalovaný se sestrou pracují a jejich matka byla osobou ležící na lůžku. Vzhledem k výše uvedenému proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č.j. 28 Co 148/2009-126, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému a jeho sestře povinnost vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování vyúčtováním tepla a teplé užitkové vody a zopakováním listinných důkazů, a to dohodou o výměně bytu, vyjádřením správce domu a návrhem na výpověď z nájmu, vzal mimo jiné za prokázáno, že matka žalovaného v dohodě o výměně bytu ze dne 19. 1. 2005 uvedla jako důvod pro výměnu bytu 3+1 v P., (ohledně něhož v evidenci správce domu byly uvedeny 3 osoby, pro služby toliko 1) za předmětný byt skutečnost, že je důchodkyně, je po operaci zhoubného nádoru prsu a chce v klidu dožít s tím, že žalovaný a jeho sestra se odstěhovali a mají vlastní domácnost, a že správce domu dal dne 16. 1. 2006 podnět k výpovědi z nájmu předmětného bytu, neboť matka žalovaného za období od května do prosince 2005 dlužila na nájemném celkem částku 20.396,-- Kč. Odvolací soud konstatoval, že vysvětlení žalovaného a jeho sestry, že nájemné neplatili z důvodu zdravotního stavu matky, nemůže obstát; pokud by jejich příslušnost ke společné domácnosti nájemkyně měla být trvalé povahy, bylo jejich povinností podílet se na úhradě nájemného, zejména za situace, kdy jejich matka toho nebyla schopna z důvodu svého zdravotního stavu. S ohledem na skutečnost, že nechali dluh na nájemném na své matce, jež dokládala svůj zájem o předmětný byt tím, že s ní nežijí ve společné domácnosti, dospěl k závěru, že žalovaný ani jeho sestra neprokázali splnění podmínky trvalého soužití s nájemcem, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijících osob vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Tomu nasvědčuje i velikost bytu a spotřeba tepla a teplé vody. Uvedl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně sice vyplynulo, že žalovaný a jeho sestra, v době, kdy nastalo zhoršení zdravotního stavu jejich matky, jí poskytovali pomoc v domácnosti, ošetřovali ji a v bytě pobývali, že však i se zřetelem k tomu, že příbuzenský poměr i blízký vztah některých svědků k žalovaným pochopitelně snižuje věrohodnost jejich výpovědí, žádný z nich nepotvrdil souhlas matky, resp. její úmysl vytvořit se žalovaným a jeho sestrou trvalé společenství, ani z dalšího dokazování se to nepodává, takový závěr rovněž ani soud prvního stupně z dokazování nevyvodil . Konstatoval, že možnost poznání výsledků dokazování u těchto důkazů je tudíž shodná, . proto opakování výpovědí je irelevantní (nemělo by vliv na posouzení jejich věrohodnosti) a nebylo k němu v odvolacím řízení přistoupeno . Uzavřel, že žalovaný ani jeho sestra neprokázali splnění podmínek pro přechod nájmu bytu, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na vyklizení vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že řízení doplnil toliko listinnými důkazy, z nichž či na jejich základě učinil zcela odlišná skutková zjištění oproti soudu prvního stupně, a že současně hodnotil i věrohodnost některých, blíže neurčených svědků z důvodu příbuzenského, resp. blízkého vztahu k žalovanému, přičemž i z těchto důkazů (jež však nezopakoval) vyvodil závěr, že žádný z nich nepotvrdil souhlas či úmysl jeho matky vést s ním a jeho sestrou trvalé společenství, s tím, že ostatně tuto skutečnost z nich nedovodil ani soud prvního stupně. Domnívá se, že pro případ možnosti odchylného posouzení věci, je měl odvolací soud poučit, resp. vyzvat k doplnění skutkových tvrzení či důkazů ve smyslu § 118a o.s.ř., a pokud tak neučil zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Vadu řízení spatřuje i v tom, že nepodrobil zopakované důkazy jejich důslednému hodnocení ve smyslu třetí části, hlavy druhé o.s.ř. Pokud by hodnotil veškeré důkazy jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech, musel by dojít k tomu, že dohoda o výměně bytu ze dne 19. 1. 2005 a údaje v ní uvedené korespondují s ostatními údaji, že jeho matka v té době skutečně žila sama, což však nic nevypovídá o jejím úmyslu k datu uzavírání nájemní smlouvy, z níž lze naopak dovodit úmysl jeho matky jako nájemkyně bytu založit k datu vzniku nájemního vztahu společnou domácnost a trvalé soužití s ním a jeho sestrou, i její výslovný souhlas s tím. Toto zjištění pak odpovídá i dalším důkazům, zejména jejich výpovědím i výpovědím svědků, lékařským zprávám, evidenčnímu listu k bytu atd. Pokud jde o další důkazy týkající se existence dluhu na nájemném, spotřeby tepla a TUV, jakož i návrhu na výpověď z nájmu z důvodu dlužného nájemného, nehodnotil je odvolací soud v zásadě vůbec, neboť nepřihlédl k jejich vysvětlením, proč a jak dluh vznikl a z jakých důvodů byla nižší spotřeba vody v domácnosti. Je toho názoru, že v daném případě nelze z uvedených důkazů učinit logický závěr, že on a jeho sestra neměli v úmyslu vytvořit s matkou časově neomezené soužití a spolubydlení v předmětné bytě, k němuž nesprávně v důsledku vadného a neobjektivního hodnocení důkazů dospěl odvolací soud. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a vyvracel dovolací námitky s tím, že soud prvního stupně v rozporu s § 132 o.s.ř vycházel jen z některých provedených důkazů, a odvolací soud toto jeho pochybení v souladu s ustanovením § 213 odst. 3 o.s.ř. napravil. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že v řízení o vyklizení bytu mají žalovaní postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o.s.ř.), nevztahují se účinky podaného dovolání i na původně též žalovanou A. P., která tak není účastnicí dovolacího řízení.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (nebyly v dovolání uplatněny, ani z obsahu spisu se nepodávají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Posléze uvedenou vadu dovolatel spatřuje v tom, že nebyl poučen odvolacím soudem dle ustanovení § 118a o.s.ř.
Nejvyšší soud již v usnesení z 27. 6. 2003, sp.zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení § 118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
Pokud v dané věci odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného provedenými důkazy a při nezměněném právním názoru o aplikaci ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč.zák. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, učinil tak na základě (odlišného) výkladu uvedeného ustanovení. Je tedy zřejmé, že jeho zamítavé rozhodnutí nebylo založeno na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno. Z objektivního hlediska proto nebyl dán důvod pro poskytnutí poučení podle § 118a o.s.ř.
Vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. pak jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatňuje dovolatel rovněž výtkou vůči postupu odvolacího soudu, který (dle jeho názoru) na základě doplnění dokazování toliko listinnými důkazy, učinil zcela odlišná skutková zjištění oproti soudu prvního stupně, přičemž zároveň hodnotil i věrohodnost svědků slyšených před soudem prvního stupně, a i z těchto důkazů (svědeckých výpovědí), jež nezopakoval, dovodil závěr, že žádný ze svědků nepotvrdil souhlas či úmysl matky žalovaných vést s nimi trvalé společenství.
V projednávané věci odvolací soud zopakoval (§ 213 odst. 3 o.s.ř), resp. doplnil (§ 213 odst. 4) dokazování výše uvedenými důkazy, z nichž vzal za zjištěno, že matka žalovaného v dohodě o výměně bytu ze dne 19. 1. 2005 uvedla jako důvod pro výměnu bytu v P., (ohledně něhož v evidenci správce domu byly uvedeny 3 osoby, pro služby toliko 1) za předmětný byt skutečnost, že je důchodkyně, je po operaci zhoubného nádoru prsu a chce v klidu dožít s tím, že žalovaný a jeho sestra se odstěhovali a mají vlastní domácnost, a že správce domu dal dne 16. 1. 2006 podnět k výpovědi z nájmu předmětného bytu, neboť za období od května do prosince 2005 dlužila na nájemném celkem částku 20.396,- Kč. Nelze se ztotožnit s námitkou dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně z provedených výslechů svědků, neboť z obsahu jeho rozhodnutí naopak vyplývá, že se s nimi ztotožnil a vycházel z nich, konkrétně se jednalo zejména o zjištění, že po zhoršení zdravotního stavu své matky žalovaný a jeho sestra o ni náležitě pečovali a poskytovali jí pomoc a přebývali v předmětném bytě, přičemž zároveň zdůvodnil, proč zopakování těchto důkazů nepovažoval za nutné. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (po zohlednění toho, co vyplynulo ze zopakovaných, resp. nově provedených důkazů) učinil odvolací soud odlišný právní závěr, pokud jde o existenci společné domácnosti žalovaného a jeho sestry s matkou v den její smrti ve smyslu § 706 odst. 1 obč.zák, když na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že s ohledem na skutečnost, že žalovaní nechali dluh na nájemném na své matce, jež dokládala svůj zájem o předmětný byt tím, že žalovaní s ní nežijí ve společné domácnosti neprokázali splnění podmínky soužití s nájemcem trvalé povahy, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijících osob vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství . Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., konkretizovaný dovolacími námitkami žalovaného, nebyl uplatněn opodstatněně.
Ostatní námitky dovolatele pak lze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení splnění podmínek pro přechod nájmu bytu dle § 706 odst. 1 věty první obč.zák.; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení existence společné domácnosti žalovaných s jejich matkou ve smyslu uvedeného ustanovení.
Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatel výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňuje; vadné právní posouzení namítá (jak ostatně i sám uvádí) pouze jako důsledek nesprávného skutkového zjištění. Nebyla-li však námitka nesprávného skutkového zjištění dovolacím důvodem shledána důvodnou, nelze dovodit nesprávnost právního posouzení.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,-- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,-- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. dubna 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu