26 Cdo 5205/2008
Datum rozhodnutí: 09.06.2011
Dotčené předpisy: § 712 odst. 2 obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 5205/2008
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. F. S. , a b) H. Š. , zastoupených JUDr. Alenou Zahradníčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 27, proti žalovanému I. U. , zastoupenému JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 30, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 288/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2008, č. j. 18 Co 16/2008-354, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. května 2008, č. j. 18 Co 17/2008-356, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč k rukám JUDr. Aleny Zahradníčkové, advokátky se sídlem v Praze 9, Freyova 27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalovaného rozsudkem z 18. 10. 2006, č. j. 26 Cdo 573/2006-190, zrušil předcházející rozsudky soudů obou stupňů, a to Krajského soudu v Plzni z 22. 8. 2005, č. j. 18 Co 325/2005-166, jako soudu odvolacího, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále soud prvního stupně ) z 15. 12. 2004, č. j. 4 C 4/2003-118, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně přivolil k výpovědi žalobců z nájmu bytu žalovaného obsažené v žalobě, kterou dali žalovanému z důvodu, že žalobce potřebuje byt pro sebe § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále obč. zák. ), a uložil žalovanému, aby byt vyklidil po zániku nájemního vztahu do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, který může ležet i mimo obec R. S., ne však dále než 20 km od této obce. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výrok o bytové náhradě - vyklizení žalovaného do náhradního bytu mimo obec, je v rozporu s hmotným právem. Přichází v úvahu jen za splnění podmínek, které stanoví § 712 odst. 2 věta čtvrtá [přivolení k výpovědi z nájmu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák.] nebo § 713 odst. 1 věta třetí obč. zák. (vyklizení služebního bytu manželem nebo dalšími osobami, které ho užívají po rozvodu manželství s nájemcem nebo po jeho smrti).
Soud prvního stupně dalším rozsudkem z 31. 8. 2007, č. j. 4 C 288/2006-301, ve znění doplňujícího usnesení z 23. 10. 2007, č. j. 4 C 288/2006-314, přivolil k výpovědi z nájmu bytu I kategorie o velikosti 4+1 v domě č.p. 43 na st.p.č. 67 v R., k.ú. S., kterou dali žalobci žalovanému v žalobě dle § 711 odst. 1 písm. a) o.z. , určil, že nájemní vztah k bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku , uložil žalovanému, aby byt vyklidil a vyklizený předal žalobcům do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, a to i o menší podlahové ploše, než je byt vyklizovaný , žalobcům uložil, že jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému stěhovací výdaje 8.747,- Kč v den zajištění náhradního bytu , a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
z 5. 5. 2008, č. j. 18 Co 17/2008-354, ve znění doplňujícího usnesení ze 7. 5. 2008,
č. j. 18 Co 17/2008-356, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání včas a řádně zastoupený advokátem. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona)
dále o.s.ř. , a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nelze totiž uvažovat o přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení, rozhodl-li soud prvního stupně jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné pod č. 147 v sešitě č. 20 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, ze dne 10. ledna 2008,
sp. zn. 26 Cdo 1068/2007, a ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5258/2008). Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, a usnesení Ústavního soudu z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Námitka žalovaného, že soudy obou stupňů nesprávně jednaly s JUDr. Alenou Zahradníčkovou jako zástupkyní žalobců, neboť jí byl pozastaven výkon advokacie a nemohla je zastupovat ani jako obecná zmocněnkyně, proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Lze jen dodat, že podle vyjádření žalobců byla JUDr. Alena Zahradníčková rozhodnutím kárné komise České advokátní komory
z 1. 10. 2008, sp. zn. K 84/2008, kárné žaloby podané z tohoto důvodu zproštěna.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani dovolací důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Takový důvod však dovolatel podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) rovněž uplatnil. Uvedl sice, že považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. uvedený ve výpovědi z nájmu bytu. Zpochybňuje však správnost skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel. Přichází totiž se svojí verzí skutkového stavu - že žalobce je provozovatelem ubytovacího zařízení v bytě, který údajně obývá jeho syn (v domě žalobce ve Svojši č. p. 13) - a s ní spojuje nesprávnost právního posouzení (žalobce nepotřebuje byt užívaný žalovaným pro sebe).
K výtkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolací soud uvádí, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem ani judikaturou dovolacího soudu.
Podle názoru dovolatele je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s již citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu z 18. 10. 2006, č. j. 26 Cdo 573/2006-190, a také usnesením Nejvyššího soudu ze 7. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 660/2006, ze kterých vyplývá, že jeho vyklizení z předmětného bytu nelze vázat na zajištění náhradního bytu v jiné obci. Není však zřejmé, jak dospěl k závěru, že rozsudečný výrok umožňuje zajištění náhradního bytu v jiné obci
než je byt vyklizovaný . Rozsudkem soudu prvního stupně, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, bylo žalovanému uloženo vyklidit předmětný byt nacházející se v domě žalobců v obci (městě) R. a nic neuvádí o náhradním bytě v jiné obci. Odvolací soud sice zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí, že není zřejmé, zda bude náhradní byt pro žalovaného o menší podlahové ploše v obci k dispozici, ale z této úvahy jen vyplývá, že je na žalobcích, aby pro žalovaného náhradní byt soudním rozhodnutím vymezený zajistili.
Podle § 712 odst. 2 věty druhé a třetí obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. a), b), e), f) a i), má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt). Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt.
Občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. nevázal výslovně rozhodnutí soudu o vyklizení nájemce do náhradního bytu o menší podlahové ploše na návrh pronajímatele, nicméně i tak žalobci v podání ze dne 27. 5. 2007 (č. l. 214) takový návrh učinili. Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 08. 2003, sp. zn. 26 Cdo 841/2003, uveřejněném pod C 2164 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2004, uvedl, že ustanovení § 712 odst. 2 věty třetí obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Je-li náhradní byt, charakterizovaný v citovaném ustanovení, vymezen ve vztahu k bytu, specifikovanému ve větě druhé § 712 odst. 2 obč. zák., jako byt o menší podlahové ploše , pak nutno logicky dovodit, že za okolnosti na straně nájemce, právně významné pro přiznání této formy bytové náhrady, je třeba považovat (mimo jiné) okolnost, zda vyklizovaný byt spolu s ním užívají i členové jeho domácnosti. Ostatně i obecná charakteristika náhradního bytu, vyjádřená v § 712 odst. 2 větě první obč. zák., jíž musí vyhovovat každý náhradní byt, právě tuto okolnost výslovně zohledňuje. V daném případě soud zohlednil okolnost, že jde o zajištění bytové náhrady za 4 pokojový byt, který žalovaný užívá sám, a vzal také v úvahu velikost obce, kde jak už odvolací soud zmínil není jisté, zda takový byt bude k dispozici.
Námitku, že výkon práva žalobců realizovaný žalobou podanou v dané věci je
podle § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, spojuje žalovaný jen s okolnostmi, které zakládají naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.,
a to ještě se zpochybněním skutkových zjištění ohledně užívání domu č. p. 13 ve S. synem žalobce, ze kterých odvolací soud vycházel (jak už shora uvedeno).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané
podle § 2 odst. 1, § 7 písm. d) ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení
s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění ve výši
1.950,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 2krát 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb. v platném znění a činí celkem 2.550,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu