26 Cdo 520/2010
Datum rozhodnutí: 09.06.2011
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. a) obč. zák. ve znění od 31.03.2006, § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.




26 Cdo 520/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. A. , zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 2, Oldřichova 23, proti žalované městské části Praha 17 , se sídlem Praha 6 Řepy, Žalanského 291, zastoupené JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp.zn. 6 C 4/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. dubna 2009, č.j. 58 Co 156/2009-52, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č.j. 58 Co 156/2009-52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 12. 2008, č.j. 6 C 4/2008-39, určil, že výpověď z nájmu bytu daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 12. 11. 2007 (dále též Výpověď ), je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaná dala žalobkyni - nájemkyni bytu v P. (dále též předmětný byt , resp. byt a předmětný dům nebo dům ) Výpověď z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ), které předcházela výstraha ze dne 10. 4. 2006, doručená žalobkyni dne 13. 4. 2006, že přestupkové řízení vedené proti ní pro hrubé jednání a urážky A. K., nájemkyně sousedícího bytu, kterého se měla dopustit dne 13. 9. 2006, bylo zastaveno, protože spáchání přestupku nebylo prokázáno. Na základě místního ohledání předmětného bytu konstatoval, že jeho vnitřní uspořádání je takové, že žalobkyně nemůže rušit své sousedy tlučením do zdi nejrůznějšími předměty a z toho vznikajícím hlukem. Uzavřel, že výpovědi slyšených sousedů jsou svědecky ne zcela věrohodné a neprokazují takovou závažnost jednání žalobkyně, která by opravňovala pronajímatele k dání výpovědi z nájmu bytu . Protože uplatněný výpovědní důvod není dán, je Výpověď neplatná, a to i pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Doplnil dokazování důkazem v podobě zvukového nosiče CD, jehož provedení navrhla žalovaná v odvolání, přičemž konstatoval, že její nová tvrzení (o pokračujícím hrubém jednání žalobkyně) a navrhovaný důkaz mají povahu přípustného odvolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. že jimi měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu 1. stupně. V této souvislosti konstatoval, že odůvodnění jeho rozsudku v sobě nese vnitřní logický rozpor , když v části, týkající se zjištění z provedených důkazů, zejména výpovědí svědkyň (P., K. a M. nájemkyň bytů v domě), zjistil opakované jednání žalobkyně příčící se dobrým mravům, avšak v závěru o skutkovém stavu a následně v právním hodnocení k nim bez bližšího zdůvodnění nepřihlédl. Po provedení důkazu zvukovým záznamem obsahujícím hlas žalobkyně (která nevyloučila, že se jedná o její hlas a připustila, že nadávala, když k tomu byla vyprovokována) dospěl při zohlednění důkazů provedených soudem prvního stupně (výpovědí svědkyň, listin obsahujících žádosti nájemců ostatních bytů v domě o řešení situace se žalobkyni) k závěru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno naplnění uplatněného výpovědního důvodu. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas s připuštěním a provedením důkazu zvukovým záznamem a namítá, že nesplňoval ani jednu z podmínek § 205a o. s. ř.; v postupu odvolacího soudu spatřuje vadu řízení, v důsledku níž bylo rozhodnuto v její neprospěch. Zpochybňuje původ nahrávky, dobu jejího vzniku i to, že by na ní byl zachycen její hlas. Poukazuje na to, že soud prvního stupně měl možnost vyslechnout navržené svědky osobně a učinit si dojem o jejich věrohodnosti, zatímco odvolací soud takovou možnost neměl a přesto jejich výpovědi shledal věrohodnými. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela námitky dovolatelky a navrhla, aby bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno
dne 29. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka namítla. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení podřaditelných pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka spatřuje vadu řízení ( § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) v postupu odvolacího soudu spočívajícím v připuštění a provedení důkazu navrženým žalovanou.
Odvolací soud připustil a provedl důkaz zvukovým záznamem zachyceným na CD nosiči na základě závěru, že jde o způsobilý odvolací důvod podle § 205a odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tj. že jím má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustnou jen taková skutečnost, kterou má být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepostačuje, aby uplatněná skutečnost směřovala ke zpochybnění jen tvrzení účastníka (druhé strany). Musí jít současně o takový důkazní prostředek, na němž soud prvního stupně založil své závěry o skutkovém stavu věci, neboť jen v tomto případě na něm spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků lze rozumět zejména taková tvrzení a k nim označené důkazy, jež vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je věrohodný a lze z něj tedy při zjišťování skutkového stavu vycházet, či naopak věrohodný není a skutkové závěry na něm budovat nelze. Naopak o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nejde, má-li být pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněného pod č. 175 v časopise Soudní judikatura 10/2003, dále např. rozsudek ze dne 17. 12. 2009, sp.zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 95/2010).
V projednávané věci dospěl soud prvního stupně na základě hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí svědkyň, jež považoval za ne zcela věrohodné ) k závěru, že žalobkyně se nedopustila jednání, zakládajícího uplatněný výpovědní důvod. Žalovaná v odvolání navrhla doplnění dokazování provedením nově se objevivšího důkazu (zvukového záznamu na nosiči CD), jímž mělo být prokázáno závadné chování žalobkyně a potvrzeny výpovědi svědkyň; jinými slovy řečeno skutkový stav měl být odvolacím soudem zjištěn jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů. Takový postup však neodpovídá požadavkům § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo namítanou vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém řízení ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu