26 Cdo 518/2011
Datum rozhodnutí: 20.07.2011
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




26 Cdo 518/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně MATRE, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, Ruská 180, IČ: 49712063, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kašpárkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 15, Pod Štěpem 5,
proti žalovanému Z. M. , zastoupenému Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, o zaplacení částky 213.774,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 212/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 26. července 2010, č. j. 60 Co 288/2010-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 213.774,89 Kč s tam uvedeným příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že žalovaný si nájemní smlouvou č. 97005, resp. 317105 pronajal od ČR, zastoupené SSHR, část skladového prostoru v areálu v U., že v souladu s bodem 3,4 této smlouvy i dále s žalobcem uzavřel smlouvu MA 12/97 o poskytování služeb a dodávek /příloha 1/ a smlouvu č. T.04/99 o užívání telefonních linek /příloha 2/, že v průběhu smluvního vztahu byly ke smlouvě MA 12/97 připojeny dodatky číslo 1-6 /přílohy 3-8/, přičemž dodatkem č. 6 byla smlouva k 15. 6. 2000 ukončena . Dále uvedla, že již v průběhu smluvního vztahu docházelo ke značnému neplnění smluvních finančních částek ze strany žalovaného, že k 31. 12. 2001 činila dlužná částka 304.274,89 Kč a že v současné době činí dluh 213.774,89 Kč .
Proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti (soudu prvního stupně) ze dne 7. dubna 2009, č. j. 20 Ro 2220/2008-23, podal žalovaný včas odpor.
Poté soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 18. května 2009, č. j. 11 C 212/2009-39, a po marném uplynutí v něm stanovené třicetidenní lhůty znovu usnesením ze dne 9. září 2009, č. j. 11 C 212/2009-40, žalobkyni vyzval, aby žalobu ve lhůtě deseti dnů od doručení usnesení opravila a doplnila tím, že popíše rozhodné skutečnosti pro posouzení žalobního návrhu a označí důkazy k jejich prokázání, zejména pak specifikuje, z jakých dílčích pohledávek se skládá celková žalovaná částka, přičemž u jednotlivých dílčích pohledávek specifikuje, o jaký nárok (z jakého právního důvodu) se jedná, kdy byly jednotlivé dílčí pohledávky vyúčtovány a jakým způsobem, kdy bylo vyúčtování doručeno žalovanému, kolik bylo na kterou dílčí pohledávku uhrazeno a kolik činí zbytek těchto dílčích pohledávek; zároveň ji poučil o následcích nevyhovění výzvě v podobě odmítnutí žaloby (§ 43 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o. s. ř. ).
Na výzvu reagovala žalobkyně podáním ze dne 12. října 2009 (č. l. 41 spisu),
v němž vyjádřila přesvědčení, že údaje uvedené v žalobním návrhu specifikovala prostřednictvím jednotlivých příloh a že žaloba je ve svém celku plně přezkoumatelná a plně projednatelná . Současně soudu opětovně zaslala fotokopie příloh připojených již k žalobě.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 30. října 2009, č. j. 11 C 212/2009-70, odmítl podání žalobkyně ze dne 5. května 2007 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. července 2010, č. j. 60 Co 288/2010-93, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku I., změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žaloba nesplňuje znaky řádné žaloby ve smyslu § 42 odst. 4 o. s. ř. a § 79 odst. 1 o. s. ř. Je totiž neurčitá proto, že v ní absentuje úplné vylíčení rozhodujících skutečností ve vztahu k jednotlivým dílčím nárokům; celkově pak z žaloby není zřejmé, jaký konkrétní skutek (skutky) má být předmětem řízení a za jaké konkrétní období, v jaké skladbě a z jakých dílčích nároků se žalovaná částka skládá.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vyjádřila přesvědčení, že v projednávané věci nebylo na místě vyzývat jí k doplnění žaloby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř, neboť žaloba byla určitá a srozumitelná. V této souvislosti zdůraznila, že jde o plnění z nájemní smlouvy č. 317105 ze dne 1. července 1997, poukázala na dodatek č. 6 ze dne 15. června 2000, který zcela jednoznačně a konkrétně poukazuje na platby za měsíc červen ve výši 28.961,50 Kč , uvedla, že tyto skutečnosti jsou uváděny i v jiných dodatcích , a dodala, že žaloba byla určitá a srozumitelná už proto, že soud prvního stupně o ní před tím rozhodl platebním rozkazem. Dále uvedla, že skutečnost, že žalovaný z této smlouvy před podáním žaloby částečně plnil, svědčí o skutečnosti, že žaloba je určitá a plně projednatelná . Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Ve smyslu § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné rovněž proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), avšak ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. platí obdobně, tzn. že v posuzované věci by mohlo být dovolání přípustné pouze za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že žaloba je neurčitá ve vylíčení rozhodujících skutečností, kterými má být vymezen skutek, jenž je předmětem řízení (v žalobě nebyl vymezen předmět řízení po skutkové stránce).
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné pod č. 210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Přitom v soudní praxi nečiní žádné potíže ani názor, že skutkové okolnosti musí být vylíčeny tak, aby skutek popsaný v žalobě (skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok) umožňoval jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné pod č. 209 a 135 v sešitech č. 11 z roku 2002 a 8 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). V soudní praxi není pochyb ani o tom, že žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí ohledně jednotlivých uplatněných nároků v žalobě uvést skutečnosti, kterými ve vztahu k těmto nárokům vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, uveřejněné pod C 2261 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě; to ovšem platí jen tehdy, jestliže žalobce v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Přitom povinnost tvrzení o rozhodujících skutečnostech, jež odůvodňují přiznání požadovaného nároku, spočívá ve sporném řízení jednoznačně na žalobci (viz § 79 odst. 1 o.s.ř.), přičemž součástí této procesní povinnosti je i povinnost účastníka řízení tyto skutečnosti vylíčit pravdivě. Úkolem soudu v takovém řízení pak je prověřit dokazováním skutkovou verzi případu, tvrzenou účastníky k uplatnění nebo bránění jejich práva. Skutečnost, že ve věci byl dříve vydán platební rozkaz, nedostatky žaloby nikterak nezhojuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003).
V projednávané věci žalobkyně na výzvu soudu prvního stupně (jeho vyčerpávající usnesení ze dne 9. září 2009, č. j. 11 C 212/2009-40) žalobu v požadovaném rozsahu nedoplnila a neuvedla tudíž rozhodující (požadované) skutkové okolnosti (které z obsahu předložených listin, a to ani z listiny na č. l. 26 /69/, na níž je jako výsledná částka uvedena částka totožná s požadovanou částkou, nevyplynuly). Jestliže pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nadále nesplňuje náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř. (tj. že z ní není patrno, jaký konkrétní skutek /skutky/ má být předmětem řízení a za jaké konkrétní období, v jaké skladbě a z jakých dílčích nároků se žalovaná částka skládá), neodporuje jeho rozhodnutí ustálené soudní praxi; z pohledu uplatněných dovolacích námitek proto nelze napadenému rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání (ani) z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2011

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu