26 Cdo 5160/2007
Datum rozhodnutí: 26.03.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 5160/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně S. I., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 156/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2007, č. j. 19 Co 426/2006-110, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2006, č.j. 43 C 156/99-90 (poté, kdy Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 10. 2003, č.j. 26 Co 438/2001-27, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 24. 4. 2001, č.j. 43 C 156/99-16, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) opětovně zamítl žalobu o zrušení společného nájmu k bytu č. 3 S. b. d. M. v 1. podlaží domu or. č. 8 v ulici Š. v B. (dále jen předmětný byt nebo byt ) a rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že (původně žalovaný) V. K. se stal dne 24. 6. 1964 členem S. b. d. Z.K.L. (posléze S. b.d. M.), že byl zařazen do družstevní svépomocné výstavby, že dne 3. 7. 1965 uzavřel manželství s žalobkyní, že ještě předtím učinil vklad na členský podíl a uzavřel dohodu o osobním plnění na členský podíl, že mu byl dne 1. 1. 1966 předán předmětný byt, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 1979, sp. zn. 15 C 234/79 (který nabyl právní moci dne 19. 12. 1979) bylo jeho manželství s žalobkyní rozvedeno, že se žalobkyně z bytu po rozvodu odstěhovala, že V. K. neplatil nájemné, že mu byla dána výpověď z nájmu bytu, že nepřijal nabídku žalobkyně, aby požádal o převod bytu do vlastnictví, prodal jej


a rozdělil výtěžek mezi sebe a žalobkyni, že dne . (v průběhu řízení) V. K., zemřel, že soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 5. 2005, č.j. 43 C 156/99-62, rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno s V. K., jako s nástupcem na straně původně žalovaného.


Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že s přihlédnutím k článku 13 odst. 2 vzorových stanov stavebních bytových družstev, uveřejněných ve Zpravodaji českého svazu bytových družstev, ročník 1975 pod č. 6, ze kterých vycházely i stanovy tehdejšího S. b. d. Z.K.L. ( členský podíl sestával ze základního členského vkladu a dalšího plnění připadajícího na byt, který byl členu přidělen, přičemž jiné plnění mohlo spočívat v hodnotě prací, popř. v hodnotě věcného plnění při výstavbě, a to v rozsahu určeném smlouvou o jiném plnění a ... u svépomocné výstavby vzniklo členu družstva právo na přidělení družstevního bytu do osobního užívání úhradou splatné peněžní částky členského podílu a uzavřením písemné smlouvy o jiném plnění mezi ním a příslušným orgánem družstva ), vzniklo V. K. právo na přidělení předmětného bytu před uzavřením manželství s žalobkyní. Soud prvního stupně dovodil, že podle § 176 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991), nabyl-li práva užívat byt některý z manželů před uzavřením manželství, vzniklo oběma manželům právo společného užívání tohoto bytu. Totéž platilo, vzniklo-li před uzavřením manželství některému z manželů právo na přidělení družstevního bytu. Podle § 705 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), nabyl-li práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem; právo užívat byt zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. Soud prvního stupně dovodil, že rozvodem manželství právo společného nájmu bytu zaniklo a výlučným nájemcem bytu se stal právní předchůdce žalovaného.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (odvolací soud ) usnesením ze dne 21. 2. 2007, č.j. 19 Co 426/2006-110, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, řízení zastavil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud vyložil, že žalobou bylo uplatněno právo na zrušení společného nájmu k družstevnímu bytu. Pokud by právo na přidělení družstevního bytu vzniklo žalobkyni a původně žalovanému až za trvání manželství (a z tohoto předpokladu žaloba vychází), pak by podle odvolacího soudu s ohledem na ustanovení § 707 odst. 2 obč. zák. zaniklo právo společného nájmu bytu manžely smrtí původně žalovaného. Pokud by pak právo na přidělení družstevního bytu vzniklo původně žalovanému před uzavřením manželství (a na tomto závěru je založena procesní obrana žalovaného), pak by s ohledem na ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák. (správně podle § 177 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991), právo společného nájmu k bytu (správně společného užívání bytu) zaniklo rozvodem manželství žalobkyně a původně žalovaného. Odvolací soud tak uzavřel, že v souzené věci došlo k zániku právního vztahu, o který v řízení šlo, a proto nelze v řízení pokračovat.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností se nezabývala a jako dovolací důvod uplatnila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. )]. Namítala, že pokud odvolací soud dovodil, že po smrti původního žalovaného, otce nyní žalovaného V.K. podle § 707 odst. 2 obč. zák. došlo k zániku právního vztahu, o který v řízení šlo, a v těchto případech není možné v řízení pokračovat , není tento jeho závěr správný. Odvolací soud měl aplikovat ustanovení § 107 odst. 2 a 5 o.s.ř., která by mu umožnila v řízení pokračovat s právním nástupcem původně žalovaného. Navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.


Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), a že je podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence těchto vad nebyla namítána a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka za použití tohoto dovolacího důvodu zpochybnila právní posouzení, že povaha věci brání pokračování v řízení.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 107 odst. 1 věty první o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.


Podle § 107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.


Podle § 107 odst. 5 věty první o.s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.


Podle § 707 odst. 2 věty první obč. zák. jde-li o byt družstevní, zanikne smrtí jednoho z manželů společný nájem bytu manžely. Bylo-li právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl; k tomu přihlédne soud v řízení o dědictví.


Povahou věci, která neumožňuje pokračování v řízení, se rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení. Povaha věci brání pokračování v řízení mimo jiné tam, kde smrtí (zánikem) účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo (například v řízení o rozvod manželství, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, kdy zemřel manžel, popřípadě v řízení o zrušení nebo neplatnost registrovaného partnerství nebo o určení, že registrované partnerství nevzniklo, kdy zemřel registrovaný partner), pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 482 s.). Za povahu věci, která neumožňuje pokračování v řízení, jestliže účastník řízení (fyzická osoba) ztratí způsobilost být účastníkem řízení (úmrtím) v průběhu řízení před okresním, popřípadě před odvolacím soudem, rozhodovací praxe soudů pokládá i řízení o zrušení práva společného nájmu bytu a o tom, kdo z rozvedených manželů bude byt dále užívat jako nájemce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 878/99). Tentýž závěr lze i s přihlédnutím k názoru vyslovenému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1285/2000, uveřejněnému v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaným nakladatelstvím C. H. Beck pod C 174, sv. 2, ročník 2001, vztáhnout i na řízení (v dané věci) týkající se zrušení společného nájmu rozvedených manželů k družstevnímu bytu (za trvání společného členství v družstvu). Jestliže odvolací soud v dané věci dovodil, že povaha práva uplatněného v žalobě bránila po úmrtí původně žalovaného pokračovat v řízení, je jeho právní posouzení správné.


Lze tedy uzavřít, že je správný závěr odvolacího soudu, že povaha projednávané věci brání v pokračování řízení. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. března 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu