26 Cdo 5155/2007
Datum rozhodnutí: 17.09.2008
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. h) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 5155/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. p., spol. s r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 145/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. července 2007, č. j. 12 Co 270/2007-209, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č.j. 17 C 145/2002-74, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 5, III. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v přízemí domu č. p. 232 v K. V., Rolavská ulice č. 14 (dále předmětný byt resp. byt a předmětný dům ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalované byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů poté, co jí bude zajištěno přístřeší a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou dne 17. 9. 1997 dohodu o úpravě bytové jednotky (předmětného bytu) vlastním nákladem, že realizace těchto úprav byla předpokladem uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu, že po jejich provedení s ní právní předchůdce žalobce dne 13. 10. 1998 uzavřel smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou, že v předmětném bytě se projevuje vzlínání vlhkosti tak, že plesniví podlaha a na jedné stěně jsou 4 vlhké skvrny s odpadávající omítkou, že žalovaná již tři roky v bytě nebydlí a odstěhovala se z něho ještě před tím, než se jí (dne 6. 12. 1999) narodil syn k otci tohoto dítěte R. S., že v bytě bydlí její bývalý druh, že žalovaná se od rekonstrukce bytu do současnosti nedomáhala vůči pronajímateli odstranění závad v domě, které uváděla jako důvod svého odstěhování, a zejména odstranění závad v bytě (o kterých ani nevěděla) tak, aby mohla se synem byt řádně užívat. Dovodil, že s ohledem na pasivitu žalované je zřejmé, že důvodem neužívání bytu je skutečnost, že svoji bytovou potřebu dlouhodobě uspokojuje jinde, nikoliv zdravotní problémy jejího nezletilého dítěte (když se z bytu odstěhovala ještě před jeho narozením); vzhledem k tomu se ani zdravotním stavem syna žalované nezabýval. Dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. dále jen obč. zák. ) je dán, neboť žalovaná byt dlouhodobě neužívá, aniž by pro to měla závažné důvody. Na základě toho žalobě vyhověl a povinnost žalované k vyklizení vázal s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. na zajištění přístřeší.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 7. 2007, č. j. 12 Co 270/2007-209 (poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 23. 4. 2003, č. j. 12 Co 51/2003-104, a ze dne 7. 12. 2005, č. j. 12 Co 536/2005-166, byly zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, č. j. 26 Cdo 1599/2004-146, a ze dne 28. 3. 2007, č. j. 26 Cdo 452/2006-186, a věc mu vždy byla vrácena k dalšímu řízení), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení odvolacího a dovolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal po doplnění dokazování dále za prokázáno, že syn žalované trpí alergií a astmatem, že žalovaná žije v bytě R. S., nikoliv však ve společné domácnosti, neboť jejich vztahy se zhoršily, že předmětný byt je způsobilý k bydlení, neboť žalobce provedl izolaci proti zemní vlhkosti v předmětném domě, žalovaná však byt neužívá ani jej nevyklidila, ačkoliv jí v jeho užívání nic nebrání. Konstatoval, že vážnými důvody pro neužívání bytu ve smyslu § 711 odst.1 písm. h) obč. zák. jsou pouze takové okolnosti, které nájemci brání dočasně užívat byt, nikoliv např. několikaleté umístění osoby v léčebně nemocných bez možnosti návratu. Vážným důvodem je i neužívání bytu nájemcem z důvodu, který tkví ve zdravotních důvodech nezletilého dítěte či v péči o něj či jeho majetek. Tyto důvody však musí být objektivní, nikoliv subjektivní a musí se jednat o užívání toliko dočasné, nikoliv dlouholeté. Žalovaná však byt neužívá dlouhodobě, svou bytovou potřebu uspokojuje jinde, z bytu se odstěhovala ještě před narozením syna a nečiní žádné kroky, aby závadný stav bytu byl odstraněn. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, a to i v otázce bytové náhrady. Pokud žalovaná namítala, že do úpravy bytu investovala značnou finanční částku, tato skutečnost nemůže ovlivnit posouzení důvodnosti nároku uplatněného žalobcem, ani přiznání práva na zajištění náhradního bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, když na její straně neshledal vážné důvody, které jí dočasně brání užívat byt. Uvádí, že takovéto důvody existují a spočívají zejména ve zdravotní závadnosti bytu (trvalá vlhkost bytu a plísně) a zdravotním stavu jejího syna (byl opakovaně léčen pro zápaly průdušek astmatického charakteru, užívá léky proti alergiím a pobyt v závadném bytě by mohl vést k jeho trvalé invaliditě). Nevyhovující stav bytu je přitom žalobci znám již delší dobu (nejméně od počátku tohoto sporu) a dosud žádnou nápravu neprovedl. Sama se snažila stav bytu zlepšit, ale z důvodu finanční náročnosti je pro ni další sanace bytu nepřijatelná; navíc se domnívá, že je zapotřebí provést i stavební úpravy předmětného domu. Poukazuje na to, že dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2007 vyjádřil právní názor, že odvolací soud měl zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a uložit mu, aby se zabýval okolnostmi významnými z hlediska ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., což se však nestalo; soud prvního stupně tedy neprovedl dokazování k faktickému stavu bytu a k jeho zdravotní závadnosti, ani ke zdravotnímu stavu jejího nezletilého syna ke dni doručení výpovědi. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není (z důvodů jím uváděných) přípustné, a navrhl, aby bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo včas, osobou k tomu oprávněnou účastnící řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

V projednávané věci spojuje dovolatelka zásadní význam napadeného rozhodnutí s námitkou, že řeší právní otázku (naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) v rozporu s hmotným právem.

Soudní praxe je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá občas) byt k účelu, k němuž je určen. Přitom soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v časopise Soudní judikatura 2/2002). O neužívání (občasné užívání) bytu ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými (závažnými) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu členů jeho domácnosti. Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu.

Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) učinil mimo jiné i skutkový závěr, že důvodem neužívání předmětného bytu žalovanou není závadnost bytu (byt je způsobilý k bydlení) a nepříznivý zdravotní stav jejího syna, ale to, že dlouhodobě uspokojuje svou bytovou potřebu jinde, a o byt nejeví zájem. Pokud na tomto skutkovém základě dovodil, že na straně žalované nejsou dány vážné důvody pro neužívání bytu, jež by měly dočasný charakter, a že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je naplněn, neodchýlil se od shora citované judikatury. Dovolání tak nelze shledat pro řešení označené otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci, je třeba uvést, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve vztahu k postupu odvolacího soudu a soudu prvního stupně). Dovolatelka tu však přehlíží, že k tzv. jiným vadám řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. září 2008

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu