26 Cdo 5106/2007
Datum rozhodnutí: 29.07.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 5106/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. J. K., 2) Mgr. J. K., 3) MUDr. J. P., 4) MUDr. L. P., a 5) M., žalovaní 2), 3), 4) a 5) zastoupeni advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 202/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 5 C 202/2006-37, a Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č. j. 21 Co 161/2007-58, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 5 C 202/2006-37, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2007,

č. j. 21 Co 161/2007-58, se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2) až 5) oprávněným společně

a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.749,- Kč k rukám

advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. V poměru mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 5 C 202/2006-37, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (původně spolu s druhým žalobcem M. K. /dále též jen druhý žalobce /, zemřelým v průběhu řízení před soudem prvního stupně) domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 4, v P. 3, Kouřimská 2306/8, o velikosti 1+1 s příslušenstvím nacházejícího se v přízemí domu (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), datované dnem 10. května 2006, jež jí a žalobci M. K. dali žalovaní z důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok I). Výrokem II. zastavil řízení ve vztahu mezi druhým žalobcem a žalovanými a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaní jsou většinovými spoluvlastníky předmětného domu a že ohledně předmětného bytu bylo ve prospěch žalobkyně a druhého žalobce vydáno rozhodnutí příslušného orgánu státní správy podle § 2 zákona č. 138/1948 Sb. Dále zjistil, že žalobci nejméně od roku 1996 užívali celoročně k bydlení dům č. p. 41 v T. (dále jen dům v T. ), že dům v T. je ve výlučném vlastnictví jejich dcery PhDr. R. K., která jim udělila souhlas k jeho doživotnímu užívání, že PhDr. R. K. se s rodiči dohodla, že jí a vnučce přenechají předmětný byt a nastěhují se do domu v T., že PhDr. K. byla v té době členkou L. b. d. a nájemkyní bytu v domě na adrese nám. Jiřího z Lobkovic č. 6, P. 3, že do předmětného bytu se nastěhovala až poté, co se její rodiče přestěhovali do domu v T., a že její rodiče v domě v T. žili až do smrti druhého žalobce. Soud prvního stupně především dovodil, že právo nájmu předmětného bytu nepřešlo (§ 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. dále jen obč. zák. před novelou ) na PhDr. K. proto, že do předmětného bytu se nastěhovala až poté, co se její rodiče odstěhovali do domu v T., a tudíž nežila se svými rodiči ve společné domácnosti v den, kdy se odstěhovali do domu v T. Dále dovodil, že výpověď žalovaných z nájmu předmětného bytu doručená žalobkyni a druhému žalobci dne 19. května 2006 splňuje všechny náležitosti jednostranného hmotněprávního úkonu. Poté rovněž dovodil, že žalobkyně a druhý žalobce svým chováním hrubě porušili povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že bez souhlasu pronajímatelů (žalovaných) předmětný byt přenechali do užívání své dceři PhDr. R. K. a její dceři M. K. a že bez vážných důvodu a po dlouhou dobu byt k bydlení neužívali; protože za této situace jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák., žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2007, č. j. 21 Co 161/2007-58, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o nákladech řízení (ve výroku I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Dovodil, že nájem předmětného bytu nemohl přejít (ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. před novelou) na PhDr. K. i proto, že v době nastěhování se do předmětného bytu měla vlastní byt, neboť byla členkou lidového bytového družstva

a nájemkyní bytu v domě na adrese nám. Jiřího z Lobkovic 6, P. 3. Za správný z důvodů uvedených v napadeném rozsudku pokládal rovněž závěr o naplnění výpovědních důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák. Jako neodůvodněný shledal požadavek žalobkyně, aby s ohledem na tíživou situaci její rodiny byla jejím rodinným příslušníkům poskytnuta bytová náhrada.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Podle dovolatelky má v dané věci zásadní právní význam posouzení otázky přechodu nájmu bytu (ve smyslu § 706 a § 708 obč. zák. před novelou) na její dceru. V této souvislosti uvedla, že dcera s nimi žila ve společné domácnosti v předmětném bytě od 1. října 1997, že ona společnou domácnost opustila 25. února 1998 a druhý žalobce až dne 13. července 2005. Kromě toho v té době neměla dcera jiný byt. Podle názoru dovolatelky nemůže být hrubým porušením povinností vyplývajících z nájmu bytu to, že nájemce (nájemci) přijme do společné domácnosti svou dceru, která nemá vlastní byt (dcera byla sice členem družstva, ale nebydlícím ). Kromě toho za neužívání bytu (ve smyslu § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.) nelze považovat občasné návštěvy žalobkyně jejím manželem , neboť mnoho nájemců se ve svých bytech nezdržuje celoročně, např. důchodci v létě na chatách . Podle jejího názoru výpověď, kterou dcera učinila ve věci sp. zn. 5 C 411/2004 Obvodního soudu pro Prahu 3, byla přinejmenším nepřesná a podmíněná stresem ze zdravotního stavu rodičů

a z výchovných problémů s dcerou . Nakonec dodala, že soudy obou stupňů nezjistily bez pochybností skutkový stav, a to především pro účely posouzení otázky opuštění společné domácnosti vedené v předmětném bytě. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání především namítli, že je nepřípustné dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále uvedli, že dovolatelka zejména polemizuje s hodnocením důkazů a v podstatě namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází z nedostatečných skutkových zjištění, resp. že učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Podle názoru žalovaných tak dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však v daném případě nelze použít. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (viz § 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 5 C 202/2006-37, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž využila). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 151 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu soudní judikatura/). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 5 C 202/2006-37, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání (proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č. j. 21 Co 161/2007-58), bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí

§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovolatelka

s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve skutečnosti neuplatnila, neboť jej nijak obsahově nekonkretizovala), jehož prostřednictvím napadla správnost skutkových zjištění rozhodných pro posouzení otázky přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. před novelou a dále otázky naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák. V tomto směru tedy nejprve zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sama nabídla, správnost jeho právních závěrů přijatých s odkazem na citovaná ustanovení. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/

a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Zbývá dodat, že dovolatelka opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) neuplatnila (ani) dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., byť na citované ustanovení v dovolání rovněž výslovně odkázala. I kdyby tomu tak bylo, je zapotřebí připomenout, že existence vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. vad podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a ani vad uvedených

v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolání zásadně nezakládá; k těmto vadám dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovanými 2) až 5) dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které těmto žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 4 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 599,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Protože v poměru mezi dovolatelkou a první žalovanou žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi těmito účastnicemi řízení nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. července 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu