26 Cdo 5095/2009
Datum rozhodnutí: 20.07.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 5095/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce T. D. , proti žalované I. V., zastoupené JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem Praha 2, Nám. Míru 15, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 180/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. dubna 2009, č. j. 35 Co 738/2008-50, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, č.j. 35 Co 738/2008-50, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně (soudu prvního stupně) ze dne 17. 7. 2008, č.j. 13 C 180/2008-8, kterým byla žalované uložena povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt 3+1 v domě č. p. v H. Ch. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a rozhodnuto o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté, co doplnil, resp. zopakoval dokazování zprávami města Chřibská, evidenčními listy ze dne 19. 3. 1992 a 13. 9. 1994, výslechem žalované, nájemními smlouvami ze dne 13. 9. 1994 a 1. 12. 2006 a dopisem žalobce, vzal (ve shodě se soudem prvního stupně) za prokázáno, že žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 1. 12. 2006 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou do 31. 12. 2007 a že byt užívá i po tomto datu; naopak nebylo prokázáno tvrzení žalované, že byt byl v roce 1969 přidělen jejím rodičům a že po jejich smrti na ni přešel nájem předmětného bytu, a to na dobu neurčitou. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná po skončení nájmu užívá byt bez právního důvodu a žaloba na vyklizení je proto ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. důvodná a že jí nepřísluší právo na bytovou náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Namítá, že došlo k závažnému zásahu do jejích procesních práv, neboť ač zaslala soudu prvního stupně plnou moc udělenou advokátu JUDr. Stanislavu Křečkovi, odvolací soud ve věci rozhodl, aniž byl její zástupce o jednání vyrozuměn a mohl se ho tak zúčastnit; její práva tak nemohla být náležitě chráněna. Uvádí, že její právní zástupce by u jednání odvolacího soudu namítl, že soud prvního stupně nevzal v úvahu skutečnost, že v bytě bydlí již řadu let a nájemní právo jí mohlo vzniknout konkludentním jednáním pronajímatele, a že v průběhu nájmu jí byla změněna nájemní smlouva na dobu určitou (s cílem ji bez jakékoliv bytové náhrady vystěhovat), a to za situace, kdy trval nájem k předmětnému bytu. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že rozsudky v této věci již nabyly právní moci, a považuje tudíž věc za vyřízenou.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka neoznačila otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a výslovně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) pak vyplývá, že ve skutečnosti nenamítá existenci vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), ale tzv. zmatečnostní vady dle § 229 odst. 3 o.s.ř. spočívající v tom, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. K tzv. zmatečnostním vadám (tj. k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. ) ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp.zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp.zn. 21 Cdo 496/2005). Má-li žalovaná za to, že jí nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednání před soudem, může svou námitku uplatnit (samozřejmě za předpokladu, že ji dosud neuplynula lhůta) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.
Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se o opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. července 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu