26 Cdo 508/2014
Datum rozhodnutí: 24.07.2014
Dotčené předpisy: § 703 obč. zák.




26 Cdo 508/2014
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce BYTOS bytové družstvo , se sídlem Vyškov, Sídliště Osvobození 624/11, IČO 28305655, proti žalovaným 1) Ing. M. M., V., zastoupené Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Brno, Hilleho 6, a 2) Ing. J. M. , D., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 254/2010, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2013, č. j. 19 Co 20/2013-134, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2013, č. j. 19 Co 20/2013-134, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 10. 2012, č. j. 7 C 254/2010-108, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu, I. kategorie, sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 4. nadzemním podlaží domu ve V. (dále též předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ) a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že 1. žalovaná byla výlučnou nájemkyní předmětného bytu již v době vzniku (1. 10. 2008) žalujícího družstva (dále též Družstvo ), neboť nežila se svým tehdejším manželem Ing. A. M. trvale ve společné domácnosti, že tomu tak bylo i ke dni uzavření nájemní smlouvy (1. 2. 2009) mezi 1. žalovanou a Družstvem, a že jim nevzniklo v důsledku privatizace předmětného domu Družstvem ani společné členství v Družstvu ani společný nájem předmětného (družstevního) bytu. Žalovaná 1) byla tedy výlučnou členkou Družstva a výlučnou nájemkyní tohoto bytu a vydání exekučního příkazu ze dne 9. 6. 2009, č. j. 103 Ex 12767/09-5, postižením členských práv a povinností Ing. A. M. v Družstvu nemohlo mít vliv na její právní postavení v Družstvu ani na její právní vztah k bytu. Žaloba na její vyklizení, resp. též jejího současného manžela (žalovaného 2/) není proto důvodná.
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. 19 Co 20/2013-134, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že 1. žalované a Ing. M. svědčilo vedle práva společného nájmu předmětného bytu i společné členství v Družstvu, a že vydáním exekučního příkazu k postižení členských práv a povinností povinného Ing. A. M. v Družstvu došlo podle § 231 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 rovněž k zániku jejího členství, čímž zanikl rovněž nájem předmětného bytu (§ 714 obč. zák.) a 1. žalovaná a její současný manžel, žalovaný 2) užívají předmětný byt bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala 1. žalovaná dovolání, v němž vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že nebyla výlučnou členkou Družstva a že pozbyla členství v něm postižením členského podílu v exekuci a namítá, že se odchylují od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na to, že z provedených důkazů vyplynulo, že s Ing. M. nežila ve společné domácnosti a že se stala (zakládající) výlučnou členkou Družstva. Navrhla, aby dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. ve věci sám rozhodl a vydal rozhodnutí, jímž by byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žaloba se zamítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 a 9 zákona č. 293/2013 Sb. dále o. s. ř. ) a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky vzniku práva společného nájmu družstevního bytu manžely a společného členství manželů v bytovém družstvu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že předmětem posouzení je otázka vzniku práva společného nájmu družstevního bytu manžely a jejich společného členství v Družstvu podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ).
V projednávané věci jde o situaci, kdy se předmětný byt (obývaný 1. žalovanou) nacházel v domě, který byl původně ve vlastnictví obce a který byl následně převeden do vlastnictví nově vzniklého Družstva.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněném pod č. 43/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vyjádřil právní názor, podle něhož jsou-li manželé společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení § 703 a § 704 obč. zák. a přešel-li dům, v němž se byt nachází, do vlastnictví bytového družstva, vzniklo jim právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto družstva. K tomuto právnímu názoru se dále přihlásil např. ve svých rozhodnutích ze dne 12. 2. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5298/2008, a ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2103/2012.
Z uvedeného vyplývá, že pro právní posouzení otázky vzniku práva společného nájmu družstevního bytu a společného členství manželů v družstvu bylo rozhodné, jaký byl právní vztah manželů ke dni, kdy se družstvo stalo vlastníkem domu, v němž se byt nachází.
Protože v souzené věci se odvolací soud při právním posouzení uvedené právní otázky z tohoto pohledu věcí nezabýval (považoval toliko za významné, zda 1. žalovaná oznámila Družstvu, že s manželem nežijí, ačkoliv tato skutečnost nebyla pro vznik společného nájmu bytu a společného členství v Družstvu rozhodná), je jeho právní posouzení neúplné a tím i nesprávné. Pro úplnost je nutno podotknout, že okolnosti v tomto směru právně významné byly v řízení tvrzeny (prokázány) srov. např. vyjádření 1. žalované (č. l. 32, 33), listina ze dne 22. 1. 2009 (č. l. 37), vyjádření obce Vyškov ze dne 22. 1. 2009 (č. l. 38), nájemní smlouva ze dne 23. 1. 2009 (č.l. 41) a protokol o jednání konaném před soudem 1. stupně dne 4. 9. 2012 (č. l. 70).
Protože napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť neshledal podmínky pro postup podle § 243d odst. 2 o. s. ř. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. července 2014

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu