26 Cdo 5038/2007
Datum rozhodnutí: 23.04.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 5038/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. J., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 80/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 28 Co 212/2006-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 24. března 2004, č. j. 10 C 80/2002-28, ve spojení s opravným usnesením ze dne 1. listopadu 2004, č. j. 10 C 80/2002-39, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 21. března 2005, č. j. 28 Co 56/2005-46, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 27. ledna 2006, č. j. 10 C 80/2002-73, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného A. J. a žalované E. J. (dále jen dřívější žalovaná ) k bytu sestávajícímu z pokoje, kuchyně a příslušenství, bytu č. 5, II. kategorie, ve 2. poschodí domu čp. 2000 v P. 4, ulice Na Homoli č. 2, katastrální území K. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému a dřívější žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 6. listopadu 2006, č. j.

28 Co 212/2006-94, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaný a dřívější žalovaná jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Jinak ho potvrdil a rozhodl

o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dřívější žalovaná byla vlastnicí domku v P. 4, Nad Vltavou č. p. 2050, který sestává z kuchyně, pokoje, spíže, která byla přebudována na WC a sprchový kout (dále jen dům v P. 4 ), že k domu v P. 4 byla přistavena další místnost, že dům v P. 4 je zateplen, je vytápěn kamny na tuhá paliva a napojen na vodovodní řád, že v domě v P. 4 bydlí dcera žalovaného a dřívější žalované s invalidním synem, že v období od 24. června 2000 do 12. listopadu 2001 byla v předmětném bytě nulová spotřeba elektrické energie, že od 12. listopadu 2001 do 12. července 2002 byla spotřeba elektrické energie zanedbatelná a že sousedé vídali žalované v předmětném domě jen zřídka. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že ve vztahu k žalovanému a dřívější žalované (tehdejším společným nájemcům předmětného bytu) nelze za vážný důvod neužívání bytu (ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ - dále jen obč. zák. ) pokládat pomoc dceři s vnukem, bydlí-li dcera s vnukem v domě v P. 4 vzdáleném od předmětného bytu necelý kilometr. Poté dovodily, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák.; proto k výpovědi z nájmu bytu přivolily. Zatímco soud prvního stupně uložil žalovanému a dřívější žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, odvolací soud s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. rozhodl o splnění jejich vyklizovací povinnosti do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší. V této souvislosti konstatoval, že ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. je právní normou kogentní, takže přiznání jiné formy bytové náhrady zde nepřichází v úvahu, a to ani za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.; přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 545/2003 a 21 Cdo 741/2002.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný a dřívější žalovaná dovolání, v němž uvedli, že odvolací soud nesprávně skutkově zhodnotil provedené důkazy a učinil z nich nesprávný právní závěr . V dovolání uvedli, že souhlasili s rozsudkem soudu prvního stupně, jímž bylo vyklizení vázáno na zajištění náhradního bytu. Současně se však ztotožnili s názorem odvolacího soudu, že v daném případě nepřipadá v úvahu přisouzení vyšší formy bytové náhrady (náhradního bytu) za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Proto v zájmu zajištění kvalitního bydlení do budoucna navrhují, aby rozsudky byly zrušeny s tím, že v dalším řízení bude otevřena možnost navrhovat zamítnutí výpovědi nájmu bytu, čímž by jim bylo zachováno právo k bytu spornému s možností jej směnit za byt vhodnější . Poté výslovně připustili, že předmětný byt užívali pouze výjimečně, neboť jim v užívání brání jeho umístění ve 2. poschodí bez výtahu, a to s ohledem na jejich zdravotní stav . Odvolacímu soudu vytkli, že při hodnocení otázky druhého bytu se omezil pouze na stav domu v P. 4 a přitom se nezabýval otázkou, zda je vhodný k celoročnímu bydlení. Dodali, že dům v P. 4 byl postaven v roce 1932 jako dřevěná chata, která byla postupně zateplena vyzdívkami, avšak byla vždy využívána k rekreačním účelům a do dnešní doby není jeho současný stav kolaudován . Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolací soud by se měl především zabývat otázkou přípustnosti dovolání. Zdůraznila, že z důvodů rozvedených v dovolání byl správně zjištěn skutkový stav a věc byla rovněž správně posouzena. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Z úmrtního listu vystaveného Úřadem městské části P. 12 vyplývá, že dřívější žalovaná po podání dovolání dne 13. července 2007 zemřela.

V usnesení ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 903/2007, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že zemřel-li jeden z manželů jako společných nájemců bytu, stane se ze zákona (§ 707 odst. 1 obč. zák.) jediným nájemcem bytu druhý manžel; neexistuje zde proto právo, jež by v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo způsobilé přejít v důsledku úmrtí jednoho z manželů na jeho právní nástupce a jež by umožňovalo pokračování dovolacího řízení s těmito nástupci. Vzhledem k uvedenému jednal dovolací soud v dovolacím řízení jako s účastníkem řízení na straně žalované pouze s žalovaným A. J.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného a dřívější žalovanou, tj. ve výroku, proti němuž dovolání evidentně nesměřuje (byť jinak by bylo proti tomuto výroku přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., a to vzhledem k tomu, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen a proti tomuto potvrzujícímu výroku naopak dovolání směřuje. Lze jen dodat, že i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost měnícího výroku o bytové náhradě už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, je-li proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ či c/ o.s.ř., s měnícím výrokem, který není přípustno zkoumat (proto, že jeho správnost nebyla dovoláním zpochybněna), se při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením) zrušil pro nepřezkoumatelnost (podle § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), aniž ohledně nároku uplatněného žalobkyní zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně. Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.



Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Jde-li o uplatněné dovolací důvody, dovolatel v dovolání uvedl, že odvolací soud nesprávně skutkově zhodnotil provedené důkazy a učinil z nich nesprávný právní závěr , tedy jakoby uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud však zastává názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatel netvrdil, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování); podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu okolnosti, které dovolatel tvrdil, musel by dospět k odlišným právním závěrům ohledně naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku) není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 23. dubna 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu