26 Cdo 5023/2014
Datum rozhodnutí: 11.08.2015
Dotčené předpisy: § 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991Sb.



26 Cdo 5023/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce Ing. S. Š. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kazbundou, advokátem se sídlem Brno, Bohunická 67, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 17, o zaplacení částky 5.150.882,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 212/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2014, č. j. 58 Co 187/2014-33, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 27. 6. 2014, č. j. 58 Co 187/2014-33, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 18. 3. 2014, č. j. 12 C 212/2012-28, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že řízení v této věci (o nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva) je věcně osvobozeno od soudního poplatku.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen o. s. ř. ).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura 3/1998, dále jeho usnesení z 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise pod č. 138, ročník 2000).

S ohledem na znění § 138 o. s. ř. se řízení ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků týká jen toho účastníka, který návrh na osvobození uplatnil (srov. shodně právní závěr v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 28/2000). Osvobození od soudních poplatků je toliko vztahem mezi žadatelem a státem, který garantuje přístup k soudu a právní ochranu. V řízení o návrhu účastníka na osvobození od soudního poplatku před obecnými soudy jiní účastníci (správně) nedisponují žádnými procesními prostředky, kterými by jeho výsledek mohli ovlivnit (srov. shodně např. právní závěr v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 96/2011, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení z 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013, uveřejněném pod č. R 95/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že dovolatelce nepřísluší jakkoli brojit proti posouzení, zda žalobce má či nemá být osvobozen od soudního poplatku. Rozhodnutí odvolacího soudu se tudíž nedotýká poměrů dovolatelky a dovolání proto není subjektivně přípustné.

Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se mohl zabývat jeho důvodností, podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

V dalším řízení odvolací soud (soud prvního stupně) nepřehlédne, že judikatura dovolacího soudu - srov. rozhodnutí ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod č. R 106/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2581/2014 (ústavní stížnosti podané proti označeným rozhodnutím byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ČR ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3475/2014 a ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 3861/2014) je ustálena v názoru, že řízení o náhradu za omezení vlastnického práva pronajímatele není osvobozeno od soudního poplatku podle § 11 odst. 1 písm. m/ zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 21. 12. 2012 (nyní § 11 odst. 1 písm. l/).

Nejvyšší soud nerozhoduje o náhradě nákladů dovolacího řízení, nejde-li o rozhodnutí, jímž se řízení ve věci končí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. srpna 2015

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu