26 Cdo 5022/2007
Datum rozhodnutí: 25.11.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 5022/2007


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) A. D., a b) J. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. d. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 655.844,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 499/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2007, č. j. 9 Co 749/2005-114, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2007, č. j. 9 Co 749/2005-114, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 4. 2005, č. j. 14 C 499/2001-85, ve výroku o příslušenství pohledávky tak, že se zamítá žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 655.844,-Kč od 22. 11. 1999 do zaplacení, jakož i ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í


Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 4. 2005, č. j. 14 C 499/2001-85 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 21. 6. 2002, č. j. 14 C 499/2001-27, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2003, č. j. 47 Co 471/2002-51, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovanému zaplatit žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 655.844,-Kč s 10% p.a. úrokem z prodlení od 22. 11. 1999 do zaplacení, a to každému z nich jednu polovinu (výrok I.), a zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali zaplacení úroku z prodlení ve výši 15% p.a. od 1. 2. 1999 do 21. 11. 1991, jakož i v části, v níž se domáhali úroku z prodlení nad 10% p.a. do 15 % p.a. z částky 655.844,-Kč od 22. 11. 1999 do zaplacení (výrok II.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, č. j. 9 Co 749/2005-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. kromě části týkající se příslušenství pohledávky, v níž ho změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 655.844,-Kč od 22. 11. 1999 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 21. 11. 1992 byl schválen transformační projekt žalovaného družstva, které dne 30. 11. 1992 vyhotovilo listinu obsahující výpočet majetkového podílu žalobkyně a) a K. D., otce žalobce b), jehož výše činila u každého z nich 327.922,-Kč, že jmenovaný a žalobkyně a) uzavřeli dne 23. 12. 1992 se žalovaným dohodu o vyrovnání majetkového podílu, že přípisem ze dne 28. 12. 1992 požádali o vypořádání majetkového podílu, že se žádný z nich nestal členem transformovaného družstva žalovaného, ani neprovozoval zemědělskou výrobu, že dne 21. 4. 1996 K. D. zemřel a dědicem jeho nevypořádaného majetkového podílu se stal žalobce b). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně a) i žalobce b) jako právní nástupce K. D. jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen transformační zákon ), a že jim vznikl nárok na vypořádání majetkového podílu v penězích po sedmi letech od schválení transformačního projektu, tedy od 21. 11. 1992, když současně dovodil, že dohoda ze dne 23. 12. 1992 je absolutně neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobců není promlčen, byla-li žaloba v dané věci podána dne 28. 5. 2001; zaujal však odlišný názor ohledně prodlení žalovaného. Zatímco podle názoru soudu prvního stupně se pohledávka žalobců stala splatnou uplynutím lhůty sedmi let, počítané od schválení transformačního projektu (§ 13 odst. 3 transformačního zákona), a žalovaný byl proto v prodlení počínaje dnem 22. 11. 1999, odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 700/2000 konstatoval, že její splatnost nastane až uplynutím pariční lhůty, stanovené pravomocným rozsudkem, jímž bylo oprávněné osobě přiznáno vypořádání jejího majetkového podílu v penězích. Žalovaný tedy není v prodlení, neboť rozsudek v dané věci dosud nenabyl právní moci. Na základě toho zamítl žalobu i v části týkající se úroku z prodlení ve výši 10 % p.a za dobu od 22. 11. 1999 do zaplacení.


Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s .ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost výkladu ustanovení § 13 odst. 3 transformačního zákona, a to v otázce splatnosti jejich pohledávky za žalovaným. Vyjadřují nesouhlas s jeho názorem, na němž založil zamítavý (měnící) výrok rozsudku a poukazují na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 356/2005, v němž je uvedeno, že nedošlo-li mezi účastníky po dobu sedmi let od schválení transformačního projektu k dohodě o vypořádání majetkového podílu, stal se nárok žalobce uplynutím této lhůty ze zákona splatným . Dovozují, že v dané věci se tedy žalovaný ocitl v prodlení uplynutím sedmileté lhůty, a je povinen platit úroky z prodlení. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, namítl, že rozhodnutí, na něž dovolatelé odkazují, řešilo jinou problematiku, a to lhůtu pro vypořádání majetkového podílu (obdobně jako rozsudek ze dne 26. 2 1998, sp. zn. 3 Cdon 1308/96), konkrétně termín, kdy může být oprávněné osobě majetkový podíl vydán. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů, a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Protože existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává, zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.


O nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 13 odst. 3 transformačního zákona, pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak.


Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 356/2005, uveřejněném pod č. 172 v časopise Soudní judikatura 11/2005 a pod C 3830 v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, konstatoval, že otázka splatnosti nároku na vypořádání majetkového podílu oprávněné osoby byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a že proto nejde o otázku zásadního právního významu, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vyjádřil s odkazem na citovaná rozhodnutí právní názor, že ustanovení § 13 odst. 2 a 3 transformačního zákona upravují splatnost nároku na vypořádání majetkového podílu. Od uvedeného právního názoru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.


Z toho pro poměry v dané věci vyplývá, že žalobci byli oprávněni požadovat vypořádání majetkového podílu po sedmi letech od schválení transformačního projektu žalovaného družstva, tj. ode dne 21. 11. 1999. Vzhledem tomu, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání majetkového podílu (resp. byla shledána neplatnou), stala se jejich pohledávka na jeho vypořádání v penězích splatnou dne 21. 11. 1999. Ode dne následujícího, tj. počínaje 22. 11. 1999, je žalovaný s jejím zaplacením v prodlení a je proto povinen platit úroky z prodlení (§ 517 odst. 1 a 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.).


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není v mezích podrobených dovolacímu přezkumu správný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku, jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.), a podle § 243b odst 3 věty první o.s.ř. mu v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení.


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. listopadu 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu