26 Cdo 5012/2009
Datum rozhodnutí: 22.09.2011
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 126 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 5012/2009
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Larue, a.s. , se sídlem Praha 4, Pod Vilami 802/7, zastoupené JUDr. Markem Pavlovským, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalovaným 1) Ing. K. M. , bytem P., a 2) R. M. , bytem tamtéž, zastoupeným Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 31/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č.j. 20 Co 396/2008-187, takto:
I. Dovolání se zamítá .

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Marka Pavlovského, Ph.D., advokáta se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 20 C 31/2008-149 (poté, co jeho rozsudek ze dne 20. 9. 2006, č.j. 20 C 106/2005-48, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007, č. j. 20 Co 24/2007-75, byly k dovolání žalovaných zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne
23. 1. 2008, č. j. 28 Cdo 3888/2007-121, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit nebytové prostory o jedné místnosti, v prvém podlaží domu v ulici P. (dále předmětné prostory a předmětný dům , resp. dům ) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 20 C 396/2008-187, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným předmětné prostory vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v kastastru nemovitostí jako vlastnice předmětného domu, že rodičům žalovaných byl přidělen rozhodnutím bytového odboru ONV v P. ze dne 19. 9. 1963 byt č.1, sestávající z kuchyně, pokoje s předsíní a pokoje mimo byt (dále předmětný byt , resp. byt ), že tito dne 1. 10. 1964 uzavřeli s právním předchůdcem žalobkyně dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že v té době nebyl součástí bytu krámský prostor , který s ním sousedil, že označený správní orgán rozhodl dne 5. 7. 1963 o jeho vyčlenění z distribuční sítě a o jeho přidělení rodině H., že posléze označené rozhodnutí bylo zrušeno a dne 13. 1. 1964 bylo rozhodnuto ve prospěch rodičů žalovaných (dle názoru odvolacího soudu se jednalo o rozhodnutí o přípustnosti stavby podle § 5 zákona č. 87/1958 Sb.) a že jeho faktická rekonstrukce na obytnou místnost byla provedena rodiči žalovaných v roce 1964 v akci Z . Po zhodnocení (v odůvodnění rozhodnutí popsaných) listinných důkazů, jež byly soudu k dispozici, a časových a logických souvislostí, dospěl k závěru, že ani z nepřímých důkazů nevyplývá, že by předmětné prostory byly kolaudovány jako bytové a že by bylo vydáno rozhodnutí o jejich přidělení, jež bylo dle tehdy platné právní úpravy předpokladem pro vznik užívacího, resp. nájemního vztahu. V té souvislosti odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 2758/99, a sp. zn. 2317/2002), z níž vyplývá, že podmínkou pro vznik užívacího práva ke sloučenému bytu bylo vydání rozhodnutí o jeho přidělení po předchozí kolaudaci sloučeného bytu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní (na něž přešlo právo nájmu bytu smrtí jejich matky) užívají předmětný nebytový prostor bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v dané věci nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Vzal přitom v úvahu zdravotní stav žalovaných, kteří jsou od roku 1996 uznání jako občané těžce zdravotně postižení, okolnost, že jejich rodiče postupovali se souhlasem tehdejších relevantních institucí i dobu, po kterou stav užívání předmětného prostoru k bydlení trvá; nezohlednil však v jejich prospěch okolnost, že k bydlení užívají fakticky právě toliko tento prostor, když dovodil, že jejich volba nemůže jít k tíži žalobkyně. Rovněž tak přihlédl k jejímu oprávněnému zájmu na plném využití svého vlastnického práva k domu, jež nelze ignorovat (zde poukázal na nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. II. ÚS 389/01). Po zhodnocení uvedených skutečností, jakož i s přihlédnutím k tomu, že žalovaní nebudou v případě vyhovění žalobě zbaveni svého nájemního práva k bytu a možnosti uspokojovat svoji bytovou potřebu, dospěl k závěru, že výkon vlastnického práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy a žalobě podle § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítají, že z nepřímých důkazů je zjevné, že existoval výměr (rozhodnutí) vydaný bytovým odborem ONV P. dne 5. 7. 1963, jímž byl krám přidělen rodině H. jako obytná místnost, čímž došlo k jeho změně na byt; tento charakter měl i v době přidělení jejich rodičům, o čemž svědčí i jeho zcelení s jejich bytem, což by jinak nebylo možné. Na tom ničeho nemění později prováděná adaptace podle stavebního řádu, neboť se jednalo o sladění faktického stavu se stavem právním. Následně se také obě strany (vlastník a uživatel) chovali jako účastnící nájemního vztahu po dobu asi 40 let, takže mezi nimi nebylo o povaze tohoto vztahu sporu. Vyjadřují dále nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nepřichází v úvahu aplikace § 3 odst. 1 obč.zák., poukazují na svůj věk a zdravotní stav, jakož i na to, že předmětné prostory užívají po dobu více než 40 let v dobré víře, že tak činí po právu. Namítají, že tyto prostory tvoří s bytem funkčně propojený celek, neboť přes ně vede odvětrání plynového topení a sporáku, jež není možno řešit jinak. Nesouhlasí s tím, že by došlo k omezení vlastnického práva žalobkyně, neboť je omezena toliko v rozsahu, v jakém jim jejich právní předchůdce předmětný prostor předal a mají možnost se domáhat analogicky (§ 853 obč.zák.) skončení nájmu podle § 710 a násl. obč.zák. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela tvrzení o naplnění uplatněných dovolacích důvodů i konkrétní dovolací námitky, ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne
18. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.; existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Dovolatelé sice formálně uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (k němuž taktéž dovolací soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti), nicméně jak vyplývá z obsahu dovolání
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.), blíže jej nespecifikují; existence tzv. jiných vad řízení nevyplývá ani z obsahu spisu.
Dovolatelé rovněž uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem. V konečném důsledku tak nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci ohledně přidělení předmětných prostor jako obytných.
Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Pokud jde o námitky naplňující uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) obč. zák., obstojí (při nezpochybněném skutkovém stavu) i právní závěr odvolacího soudu, že právním předchůdcům žalovaných (jejich rodičům) nevzniklo k předmětným prostorám právo osobního užívání, resp. právo nájmu. Ostatně, ani za situace, kdy by jim byl předmětný prostor přidělen jako obytný, a bylo rozhodnuto o jeho sloučení s předmětným bytem, nevzniklo by s přihlédnutím k poměrům v dané věci žalovaným právo osobního užívání bytu, který by (na rozdíl od původního stavu v roce 1963) zahrnoval i předmětný prostor. Jak správně konstatoval odvolací soud, judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle § 56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž § 154 odst. 1 obč. zák. spojoval vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu; bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů, a to z hlediska zásad, dobově stanovených pro hospodaření s byty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97). V rozsudku ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99 (na který odvolací soud odkázal) pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívaní byl nutně spjat s předpokladem pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu, a ten musel být splněn i v případě, že příslušný orgán souhlasil se sloučením bytů; bez rozhodnutí stavebního úřadu (rozumí se podle § 54, § 55, § 58 a násl., § 85 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění) nebylo možno nově vzniklý soubor místností považovat za byt, a pouhý způsob jejich faktického užívání relevantní není (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99, rozsudek z 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 932/2007). V dané věci však nebylo tvrzeno (tím méně prokázáno), že by bylo vydáno kolaudační rozhodnutí k nově vzniklému bytu, zahrnujícímu jak předmětný byt tak i předmětný prostor, ani rozhodnutí o přidělení takovéhoto bytu. Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní užívají předmětný prostor bez právního důvodu, je tudíž správný. Se zřetelem k uvedenému je nepřípadná námitka žalovaných, že žalobkyně může postupovat analogicky podle ustanovení § 710 a násl. obč. zák, upravujících zánik práva nájmu bytu.
Zbývá posoudit právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, zaujal názor, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší
či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V ustálené soudní praxi není pochyb, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (vlastníka). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena.
V projednávané věci dovolatelé ve prospěch aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. argumentují svým věkem, zdravotním stavem, dlouhodobostí užívání předmětného prostoru k bydlení v dobré víře, že se tak děje právem, jakož i způsobem jeho využití. Uváděné okolnosti, byť jsou nepochybně z jejich subjektivního hlediska významné, však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení předmětného prostoru užívaného bez právního důvodu podle § 3 odst. 1 obč. zák. Je třeba zohlednit i okolnosti na straně žalobkyně, která je již po řadu let omezena v plné realizaci svého vlastnického práva k domu, aniž by jí bylo možno klást důvody tohoto stavu k tíži. Je sice pravdou, že ani sami žalovaní jej nezpůsobili, nicméně měli z něho prospěch, spočívající v užívání předmětného prostoru za tzv. regulované nájemné. Nelze rovněž přehlédnout, že situace, kdy spor v dané věci probíhá od roku 2005 (když již předtím žalobkyně projevovala nesouhlas s jeho užíváním žalovanými, resp. jejich rodiči), zpochybňuje jejich tvrzení, že po celou dobu jednali v dobré víře, že se tak děje právem. Podle názoru dovolacího soudu nelze odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaní nebudou v případě vyhovění žalobě zbaveni možnosti uspokojit svoji bytovou potřebu v bytě, k němuž jim svědčí právo nájmu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem
a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrobolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. září 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu