26 Cdo 501/2011
Datum rozhodnutí: 18.10.2011
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění do 30.06.2006, § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. ve znění do 30.06.2006




26 Cdo 501/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 17 , se sídlem v Praze 6 Řepích, Žalanského 291, zastoupené JUDr. Františkem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, proti žalovanému Ing. M. S. , zastoupenému Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 7/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 39 Co 102/2010-147, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 39 Co 102/2010-147, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V pořadí první a druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně), tj. vyhovující rozsudek ze dne 13. března 2006, č. j. 10 C 7/2006-12, a zamítavý rozsudek ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 10 C 7/2006-49, byly k odvolání žalovaného (proti prvnímu rozsudku) a žalobkyně (proti druhému rozsudku) zrušeny usneseními Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 30. května 2007, č. j. 39 Co 415/2006-35, a ze dne 8. října 2008, č. j. 39 Co 205/2008-67; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 17. září 2009, č. j. 10 C 7/2006-105, žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi žalobkyně ze dne 9. ledna 2006 z nájmu žalovaného k bytu č. 21 o velikosti 1+k.k. s příslušenstvím, I. kategorie, ve 4. podlaží domu č. p. v Ž. ulici 4 v P. 6 Ř. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), určil tříměsíční výpovědní lhůtu, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Učinil tak poté, co dospěl k závěru, že byly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d/ a g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 (dále jen obč. zák. )
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že hlavní město Praha je vlastníkem předmětného domu, svěřeného žalobkyni, že žalovaný a M. K. podali dne 15. července 2005 u úřadu městské části Praha 17 žádost o souhlas s dohodou o výměně svých bytů, tj. předmětného bytu za byt užívaný M. K., že v žádosti uvedli, že nejsou nájemci či vlastníci, resp. spoluvlastníci jiných (ani nezkolaudovaných) nemovitostí, že M. K. od dohody o výměně bytů následně odstoupil, že rada městské části Praha 17 v usnesení ze dne 26. září 2005, č. 16/69, souhlasila s návrhem OSOM (odboru správy obecního majetku) a s vystavením plné moci právnímu zástupci žalobkyně k zastupování v soudním sporu o žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, přičemž k udělení plné moci zmocnila starostu městské části Praha 17, že žalobkyně (prostřednictvím zmocněného advokáta) dala žalovanému (nájemci bytu) dne 9. ledna 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu, kterou vtělila do textu žaloby (dále jen výpověď ze dne 9. ledna 2006 , resp. výpověď ), a že ve výpovědi uplatnila výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d/ a g/ obč. zák., jež skutkově vymezila tak, že žalovaný má více bytů (výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) a že tuto okolnost zatajil v žádosti o udělení souhlasu s výměnou bytu a že předmětný byt nabízel nejen k výměně, nýbrž i k prodeji (výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Dále zjistil, že žalovaný je vlastníkem, popř. podílovým spoluvlastníkem řady nemovitostí stavebně určených k bydlení (objektů bydlení), jmenovitě 1/ domu č. p. 318 v katastrálním území Šluknov, okres Děčín (dále jen objekt č. 1 ), v němž se nachází 5 bytů, 2/ domu č. p. v katastrálním území L. u Š., okres Děčín (dále jen objekt č. 2 ), 3/ bytové jednotky č. 81/2 nacházející se v domě č. p. 81 v katastrálním území R., okres Děčín (dále jen objekt č. 3 ), 4/ domu č. p. 239 v katastrálním území V. Š., okres Děčín (dále jen objekt č. 4), který pořídil se svou přítelkyní I. S. pro účely rekreace v roce 1997, 5/ domu č. p. v katastrálním území V. Š., okres Děčín (dále jen objekt č. 5 ), 6/ domu č. p. 4 v katastrálním území L., okres Děčín (dále jen objekt č. 6 ) a 7/ domu č. p. v katastrálním území Š., okres Děčín (dále jen objekt č. 7 ), že na základě kupní smlouvy ze dne 30. května 2007 se dále stal vlastníkem domu č. p. 4 v katastrálním území S. H., okres Děčín (dále jen objekt č. 8 ) a že vlastnil rovněž dům č. p. 5 v katastrálním území S. H., okres Děčín (dále jen objekt č. 9 ), který prodal v roce 2008. Vzal rovněž za zjištěno, že objekt č. 1, resp. v něm situované byty, a objekty č. 2 a 3 pronajímá, že objekt č. 4 užívá se svojí přítelkyní k rekreaci, že objekty č. 5 a 6 neužívá vůbec (objekt č. 5 nemá zajištěn přívod vody, odvod odpadů a není připojen k elektrické síti, a objekt č. 6 nelze vzhledem k velmi špatnému stavebnětechnickému stavu užívat k bydlení) a že objekt č. 7 slouží jako skladiště. Vzal také za prokázáno, že žalovaný nakupoval nemovitosti ve špatném stavu za účelem jejich opravy a následného prodeje, že podniká na základě živnostenského listu s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, že uzavřel se společností AirTherm s. r. o. dne 15. července 2006 smlouvu o poskytování obchodní, odborné a technické pomoci, ve které se zavázal poskytovat ve prospěch jmenované společnosti odborné posouzení a poradenství v oboru tepelných čerpadel a chladících zařízení na území hlavního města Prahy a ve Středočeském kraji, že s finančním poradcem L. J. uzavřel dne 12. října 2007 smlouvu o obchodním zastoupení, v níž se zavázal vyvíjet pro něj činnost zaměřenou na získávání nových zájemců o penzijní připojištění na území hlavního města Prahy a blízkého okolí, že se společností smsRealitní.cz s.r.o. uzavřel dne 20. října 2007 smlouvu o obchodním zastoupení pro region Praha a okolí, ve které se zavázal vyvíjet pro ni činnost směřující k vyhledávání vhodných nemovitostí ke koupi či zprostředkování prodeje na území Středočeského kraje a území hlavního města Prahy, že z podnikání a činností, které se zavázal vyvíjet v uvedených smlouvách, měl v letech 2006 a 2007 pouze zanedbatelné příjmy, že v roce 2008 měl příjem z podnikání celkem 330.000,- Kč a že převážnou část jeho příjmů v uvedených letech tvořilo nájemné z nemovitostí, jež vlastní. Učinil rovněž skutková zjištění, že rada městské části Praha 17 přijala dne 8. ledna 2007 usnesení č. 2.14, v němž mimo jiné souhlasila s výpovědí z nájmu předmětného bytu, že žalovaný užívá byt sám a že nedaleko od něj bydlí jeho přítelkyně I. S., se kterou má dvě děti. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že byly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d/ a g/ obč. zák. Ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. přitom konstatoval, že žalovaný je vlastníkem řady nemovitostí, z nichž může k trvalému bydlení užívat některý z objektů č. 1 až 4. Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolil, stanovil výpovědní lhůtu a vyklizení žalovaného vázal na zajištění přístřeší (§ 712 odst. 5 obč. zák.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 39 Co 102/2010-147, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že z jeho vyhovujícího výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vypustil tam označené výpovědní důvody; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a učinil rovněž skutkový závěr, že usnesením ze dne 26. září 2005, č. 16/69, rada městské části Praha 17 souhlasila s dáním výpovědi z nájmu předmětného bytu, neboť v něm souhlasila s návrhem odboru správy obecního majetku a zmocnila starostu městské části k udělení plné moci právnímu zástupci žalobkyně k zastupování v soudním sporu o žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že výpověď ze dne 9. ledna 2006 není neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost nebo nesrozumitelnost, neboť předmětný byt v ní byl označen jednoznačným a nezaměnitelným způsobem údaji o předmětném domě, o podlaží, v němž je umístěn, a dále číslem i velikostí (byt o jedné místnosti s příslušenstvím); nesrozumitelnou ji nečiní okolnost, že ve výpovědi bylo uvedeno, že byt má i kuchyňský kout. Dále dovodil, že výpověď není neplatná ani podle § 39 obč. zák., v daném případě pro rozpor se zákonem (zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze), jelikož jí předcházelo schválení v radě městské části Praha 17. Poté na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z důvodů uvedených v napadeném rozsudku nebyl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně však dovodil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl dán. Zde zdůraznil, že žalovaný vlastní více bytů, přičemž shodně se soudem prvního stupně jmenoval objekty č. 1 až 4. Zbývalo již jen odpovědět na otázku, zda na žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby užíval k bydlení jiný něž předmětný byt. Konstatoval, že při řešení této otázky je zapotřebí přihlédnout mimo jiné i k tomu, že žalovaný podniká v oboru nákup a prodej a provozuje realitní činnosti, tedy že nakupuje a prodává nemovitosti a vykonává jejich správu . Uzavřel, že podniká-li žalovaný v uvedeném oboru a v souvislosti s tím vlastní řadu domů a pronajímá byty, lze na něm spravedlivě požadovat, aby bydlel v některém ze svých bytů. K tomu dodal, že vzhledem k předmětu jeho podnikání lze také dovozovat, že v případě opravdového zájmu si mohl a může zajistit bydlení v Praze či v tzv. dojezdové vzdálenosti od Prahy . Podle názoru odvolacího soudu tak bylo na místě přivolit k výpovědi z nájmu bytu (pouze) z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.; z vyhovujícího výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu však odvolací soud vypustil údaj o tam uvedených výpovědních důvodech, neboť ty se uvádí toliko v odůvodnění rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítl, že nikdy neexistoval a neexistuje byt označený ve výpovědi ze dne 9. ledna 2006, tedy byt o jedné místnosti s kuchyňským koutem, neboť např. v evidenčním listě a nájemní smlouvě je označen toliko jako byt o jedné místnosti. Měl tudíž za to, že výpověď je nesrozumitelná, bylo-li v ní uvedeno, že byt má i kuchyňský kout. Dále namítl, že výpověď je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Podle jeho mínění je tomu tak proto, že podle dřívější i současné úpravy obecního zřízení starosta obce nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, nýbrž pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Za nesprávný proto pokládal postup rady městské části Praha 17, která dne 26. září 2005 souhlasila s vystavením plné moci právnímu zástupci k zastupování v soudním sporu o žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu k předmětnému bytu, neboť nejprve měla odsouhlasit návrh na podání výpovědi z konkrétního výpovědního důvodu a teprve poté mohla starostovi udělit oprávnění ke zplnomocnění právního zástupce žalobkyně; rada městské části Praha 17 však teprve dne 8. ledna 2007 souhlasila s tím, aby starosta dal výpověď z nájmu bytu. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že odvolací soud pochybil, pokud ve výrokové části napadeného rozsudku neuvedl, z jakého výpovědního důvodu k výpovědi přivolil. Podle jeho názoru je totiž takový postup v rozporu s o.s.ř. . Zpochybnil rovněž správnost právního názoru, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. V této souvislosti s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a z 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 1581/98 především zdůraznil, že uvedený výpovědní důvod nelze použít v případech, kdy nájemce užívá k bydlení pouze jeden z více bytů a jiné nemovitosti užívá k jiným účelům (např. k uskladnění nábytku, k podnikání či ponechá-li je prázdné). Poté pokračoval, že citovaný výpovědní důvod nebude naplněn ani tehdy, jestliže nájemce užívá k bydlení více bytů, avšak nelze na něm spravedlivě požadovat, aby potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Dodal, že tak tomu bude např. tehdy, kdy nájemce užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, pokud užívá druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže každodenně dojíždět do místa svého trvalého bydliště, či pro účely podnikání apod. Podle jeho mínění tedy nemohl být v daném případě naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., neboť k bydlení užívá pouze předmětný byt; nemovitosti, které (spolu)vlastní, užívá buď k podnikatelským účelům (k pronájmu třetím osobám) nebo je ponechal prázdné, popř. je nemůže užívat k bydlení, protože jsou často ve špatném stavu, který vyžaduje rozsáhlé investice, resp. se nachází v takové vzdálenosti od Prahy, že z nich nemůže každodenně dojíždět do hlavního města, v němž je vázán svým osobním a profesním (podnikatelským) životem. Nadto uvedl, že s ohledem na technický stav některých svých nemovitostí činí jejich tržní hodnota částku v řádech statisíců korun, a dodal, že za takovou sumu si nemůže zajistit žádné bydlení, natož bydlení v hlavním městě Praze. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že v daném případě jde o potvrzující a nikoli měnící rozsudek odvolacího soudu; je přitom nerozhodné, že odvolací soud výrok svého rozsudku formuloval tak, jakoby rozsudek soudu prvního stupně měnil (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože oba soudy shodně dovodily, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je naplněn a dovolání směřuje právě proti tomuto závěru soudů obou stupňů, nemohou se zde uplatnit ani právní názory o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněném pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o které přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí v pořadí druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 10 C 7/2006-49, zrušil proto, že z pohledu usnesení rady městské části Praha 17 ze dne 17. května 2004, č. 2/35, neobstojí skutkový závěr, že starosta dal výpověď bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 17; k (hmotně)právnímu posouzení věci však nezaujal žádné stanovisko. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.).
Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil (námitkou, že až posléze /teprve 8. ledna 2007/ rada městské části Praha 17 souhlasila s tím, aby mu dal starosta výpověď z nájmu bytu).
Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na právních názorech, že výpověď ze dne 9. ledna 2006 není neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost nebo nesrozumitelnost v označení předmětného bytu a že s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Správnost uvedených právních názorů dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. písm. b/ o.s.ř. zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že zásadně právně významná nemůže být otázka srozumitelnosti (určitosti) výpovědi v označení předmětného bytu; tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s právními názory zaujímanými v ustálené soudní praxi.
V poměrech právní úpravy výpovědi z nájmu bytu z důvodů podle § 711 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen obč. zák. ), se soudní praxe ustálila v názoru, že je-li výpověď z nájmu bytu součástí žaloby, není neplatná jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v jiné části žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Navíc rovněž dovodila, že pokud mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§ 37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Od uvedených právních názorů, které dovolací soud sdílí i v souzené věci, se odvolací soud při řešení otázky určitosti, resp. srozumitelnosti, výpovědi neodchýlil.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení uvedené otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady dovolatel opět s přihlédnutím k obsahu dovolání uplatnil námitkou, že odvolací soud pochybil, pokud ve výrokové části napadeného rozsudku neuvedl, z jakého výpovědního důvodu k výpovědi přivolil. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Již v usnesení ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněném pod č. 85 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod C 907 ve svazku 13 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že ve výroku rozsudku, jímž soud přivoluje k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu, nemusí být výpověď podrobněji specifikovaná (např. datem vyhotovení nebo doručení). K odůvodnění tohoto právního názoru uvedl, že skutečnost, že výpověď z nájmu bytu, k níž soud přivoluje, není podrobněji specifikována ve výrokové části rozsudku (např. datem vyhotovení nebo doručení), a že ji soud charakterizuje toliko v důvodech rozhodnutí, není podle standardní rozhodovací praxe soudů na překážku vykonatelnosti rozhodnutí ani jeho instančnímu přezkumu, případně posouzení z hlediska překážky věci rozsouzené. Dovolací soud zastává názor, že z týchž důvodů není zapotřebí uvádět ve výroku rozsudku, jímž soud přivoloval k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu, výpovědní důvod(y), pro který/é bylo k výpovědi přivoleno; ostatně ve prospěch tohoto názoru svědčí i letitá soudní praxe. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. tudíž nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a z 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006). Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a z 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).
Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci spravedlivě požadovat , aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce užívá dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm z objektivního hlediska nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. O takovou situaci v projednávané věci evidentně nejde, neboť dovolatel užívá k bydlení pouze předmětný byt.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněné pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a z 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) však rovněž dovodila, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž o výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl objektivně vzato užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit. Zde je zapotřebí dodat, že Nejvyšší soud rovněž dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srov. již citované rozsudky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003).
V poměrech projednávané věci není s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace.
V naznačených souvislostech nelze opomenout ani právní názor, že neužívá-li nájemce svou vlastní nemovitost k uspokojení svých bytových potřeb pro nevyhovující bytové podmínky a bylo-li příčinou tohoto stavu, že nájemce (který nemovitost v takovém stavu již nabyl) si ji rozhodl ponechat jen pro účely rekreace, pak nelze mít za to, že jde o případ, kdy na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden ze dvou bytů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 24. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3172/2006, uveřejněný pod č. 46 v sešitě č. 4 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura, a z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3175/2009). Přitom o obdobnou situaci, a to také s přihlédnutím k tradicím, které jsou dlouhodobě v naší společnosti zakořeněny, jde i v případě, kdy nájemce si takovou nemovitost pořizoval nikoli pro účely trvalého bydlení (neměl v úmyslu opustit místo, kde se nachází nájemní byt, a přestěhovat se do takto nabyté nemovitosti), nýbrž pouze pro účely rekreace, a pro tyto účely ji (byť zrekonstruovanou) dlouhodobě užívá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 3482/2010).
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že posuzuje-li soud existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu (v daném případě výpovědi ze dne 9. ledna 2006), je z úvah o naplněnosti citovaného výpovědního důvodu vyloučen objekt č. 8, jehož vlastníkem se dovolatel stal až na základě kupní smlouvy ze dne 30. května 2007.
V posuzovaném případě nelze při řešení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. přehlédnout, že objekt č. 1, resp. v něm situované byty, a objekty č. 2 a 3 dovolatel v rámci své podnikatelské činnosti pronajímá; už z tohoto důvodu nejde o byty právně volné, v nichž by mohl uspokojovat svoji potřebu bydlení. Navíc ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by uvedené objekty přenechal do nájmu třetím osobám na úkor žalobkyně v tom smyslu, že by sám využíval výhod nájemního bydlení v předmětném bytě. Naopak pronajímá-li dovolatel v těchto objektech celkem 7 bytů, přičemž nájemné z nich tvoří převážnou část jeho příjmů z podnikatelské činnosti, svědčí tyto okolnosti spíše o tom, že si pronájem nemovitostí zvolil jako způsob svého podnikání a obstarávání prostředků k obživě. Za této situace je vyloučeno pokládat objekty č. 1 až 3 za další byty ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Za další byty ve smyslu citovaného ustanovení však není možné bez dalšího považovat ani objekty č. 5 až 7 a objekt č. 9, který dovolatel prodal v roce 2008. Výpovědí z nájmu bytu z výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. totiž nelze zásadně postihnout stav, kdy nájemce užívá některý z více bytů, jež vlastní, k jiným účelům než k bydlení, tj. např. k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a z 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 1581/98, tj. rozhodnutí, na která dovolatel odkázal v dovolání, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Okolnost, že dovolatel nakupoval nemovitosti též za účelem jejich opravy a následného prodeje (tj. k dosahování zisku a nikoli k bydlení), tudíž nemůže být současně důvodem, pro který na něm lze spravedlivě požadovat, aby je užíval k bydlení. Je proto vyloučeno v tomto ohledu vyhodnotit k tíži dovolatele, že podniká v oboru nákup a prodej a provozuje realitní činnosti, tedy že nakupuje a prodává nemovitosti a vykonává jejich správu , jak to ve skutečnosti učinil odvolací soud. Při úvaze o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. konečně nelze ztratit ze zřetele, že objekt č. 4 dovolatel koupil se svojí přítelkyní již v roce 1997 a že tento objekt dosud užívali toliko k rekreaci. Z těchto důvodů a s přihlédnutím ke shora citované judikatuře zastává dovolací soud názor, že na dovolateli nelze spravedlivě požadovat, aby užíval (k bydlení) pouze objekt č. 4, který používá se svojí přítelkyní k rekreaci. Zbývá dodat, že v rámci posouzení, zda v daném případě byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., není na místě úvaha odvolacího soudu, že dovolatel si vzhledem k předmětu jeho podnikání mohl a může zajistit bydlení v Praze či v tzv. dojezdové vzdálenosti od Prahy . Je tomu tak proto, že tato úvaha se neváže k žádnému z jeho dalších bytů a je tudíž z hlediska citovaného ustanovení bezvýznamná. Se zřetelem k řečenému tak neobstojí právní názor, že v daném případě byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2011

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu