26 Cdo 5009/2009
Datum rozhodnutí: 07.12.2011
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák.




26 Cdo 5009/2009


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) J. H. , b) B. H. , zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalovanému A. H. , zastoupenému JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Náměstí Míru 15, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 347/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2009, č. j. 14 Co 482/2008-188, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2009, č. j. 14 Co 482/2008-188, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem v pořadí druhým - ze dne 23. 9. 2008, č. j. 42 C 347/2004-165, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 9, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve druhém patře domu v Praze 4 Nuslích, Zdařilá 817/8 (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovanému, aby byt vyklidil do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a nákladech státu.
Po provedeném dokazování zjistil, že žalobci (vlastníci předmětného domu a pronajímatelé bytu) dali žalovanému výpověď z nájmu předmětného bytu, kterou odůvodnili tím, že předmětný byt bez vážného důvodu užívá jen občas a že vedle vypovídaného bytu je vlastníkem domu č. p. 45 v K. (dále jen dům v K. ). Dospěl k závěru, že dům v K. nelze považovat za druhý byt, neboť se jedná o rekreační objekt vzdálený cca 80 km od P., kde žalovaný pracuje, který není vhodný k celoročnímu bydlení. Dále zjistil, že žalovaný byt užívá jen občas, neboť jedenkrát v týdnu (ve středu) přespává u své matky, víkendy tráví na chalupě a občas přespává u své přítelkyně. Uzavřel, že se nejedná o objektivní a jen dočasný důvod občasného užívání bytu, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, že je tedy jeden z uplatněných výpovědních důvodů naplněn, a proto žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 2. 2009, č. j. 14 Co 482/2008-188, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že není dán výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění 30. 3. 2006 (dále též jen obč. zák. ), neboť žalovaný nemá dva byty, dům v K. nemůže totiž sloužit k celoročnímu bydlení a je vzdálen od P., kde žalovaný pracuje. Po částečném zopakování dokazování však uzavřel, že není naplněn ani druhý uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Zjistil, že žalovaný sice užívá byt jen občas, má však pro to vážné důvody, neboť pomáhá své staré matce (jedenkrát týdně a během víkendů, které tráví společně na chalupě v domě v K.) a k jeho tíži nelze přičíst ani skutečnost, že občas přespí u své přítelkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen o. s. ř. ) a odůvodnili jej § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
Namítali, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 213 o. s. ř., neboť v usnesení, kterým zrušil první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně tvrdil, že je třeba rozsáhle doplnit dokazování, a ačkoliv tak soud prvního stupně neučinil, sám jen zopakoval některé důkazy. Věc hodnotil jinak pouze po právní stránce, aniž by dospěl k jiným skutkovým zjištěním. Neodůvodnil ani proč opakoval jen určité důkazy (a to zejména ty, které mají svědčit ve prospěch žalovaného), proč nelze vycházet z jejich původního obsahu, z čeho dovozuje potřebu tyto důkazy opakovat a proč jiné důkazy neopakuje. Mají za to, že odvolací soud nesplnil svou poučovací povinnost, neboť je nevyzval k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů, ačkoliv dospěl k závěru, že je věc možno posoudit odlišně od jejich právního názoru a neposkytl jim ani lhůtu pro označení dalších důkazů, byť o ni žádali. Dále namítali, že jim odvolací soud odňal možnost účastnit se projednání věci, neboť nevyhověl žádosti jejich právního zástupce o odročení jednání (z důvodu kolize) nařízeného na 6. 2. 2009 a posléze (u dalšího jednání konaného dne 20. 2. 2009) mu neumožnil ani konzultovat výsledky opakování důkazů s žalobcem a), který se nemohl jednání účastnit s ohledem na svůj zdravotní stav.
Za správný nepovažovali ani skutkový závěr odvolacího soudu. Z provedených důkazů nevyplývá, že žalovaný se ve dnech, kdy není u své matky, přítelkyně nebo v domě v K., zdržuje v předmětném bytě; řada svědků, obyvatel domu, uvedla, že žalovaného neznají, nikdy ho neviděli. I ve dnech, kdy je žalovaný v bytě, ho užívá tak, že v bytě jen přespí (přijde pozdě večer, ráno odchází), kromě přespání zde nerealizuje žádné další atributy bydlení (praní, žehlení prádla, mytí v teplé vodě), po změně rozvodů ani neprojevil zájem o teplou vodu. Mají za to, že soud dostatečně důsledně neodlišil skutkový stav v době podání výpovědi a po jejím podání. V době podání výpovědi žili ještě oba rodiče žalovaného, intenzita jeho návštěv byla stejná jako v současné době, návštěvy jeho matky nemají tedy žádnou souvislost s její údajnou osamělostí.
Nesouhlasili ani s právním posouzením věci. Pokud jde o první uplatněný výpovědní důvod, pak dům v K. je evidován v katastru nemovitostí, žalovaný tak má dva byty, tento dům užívá minimálně stejně intenzivně jako předmětný byt a rovněž v něm není teplá voda. Soud měl přihlédnout i k tomu, že tento stav trvá léta, že žalovaný nečiní žádné kroky k vyřešení své bytové otázky, že neudržuje svůj dům v řádném stavu a že bytovou potřebu realizuje na jejich úkor, neboť využívá výhod regulovaného nájemného, což mu umožňuje pořizovat si nemovitost k rekreaci. Namítali, že odvolací soud závěry ohledně naplněnosti druhého výpovědního důvodu odůvodnil pojmy neznámými právní úpravě i judikatuře (péče žalovaného o matku v souladu se společenskými morálními atributy , demokratické principy bydlení , nadměrná bytová plocha ). Zdůraznili, že péče žalovaného o matku není pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu významná, v době doručení výpovědi žili oba jeho rodiče, jedná se navíc o subjektivní důvody a neužívání bytu je třeba posuzovat objektivně. Dále za významnou považovali skutečnost, že žalovaný nemá v předmětném bytě zázemí, a že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byt užívá jen sporadicky, ač pro to neexistují žádné vážné objektivní důvody. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. 2. 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; napadený rozsudek přezkoumal bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou (namítnutou i dovolateli) je řízení v dané věci postiženo.
Odvolací soud měl za to, že skutkový závěr soudu prvního soudu, že žalovaný užívá byt k bydlení jen občas, má oporu v provedeném dokazování jen částečně a dospěl k závěru, že je na místě, aby dokazování (částečně) opakoval. Námitka dovolatelů, že z postupu odvolacího soudu, ani z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit, proč opakoval jen některé důkazy a proč jiné ne, je důvodná.
Odvolací soud zopakuje důkazy, které již byly provedeny před soudem prvního stupně, pokud při jejich provedení došlo nebo mohlo dojít k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže jejich prostřednictvím nebylo zjištěno vše, co podle námitek účastníků nebo podle názoru odvolacího soudu jimi (podle obsahu spisu) mohlo být objasněno, jestliže se účastníci domáhají, aby provedené důkazy byly vyhodnoceny jinak, než to učinil soud prvního stupně, nebo jestliže by provedené důkazy měly být podle názoru odvolacího soudu hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem prvního stupně (srovnej např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 213, 213a. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1714-1716).
Odvolací soud při zjištění skutkového stavu navazuje na výsledky řízení před soudem prvního stupně, jeho úkolem je jak prověřit správnost skutkových zjištění a skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, tak také učinit vlastní skutková zjištění a skutkové závěry, je-li zřejmé, že zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně nemůže obstát. I pro odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však platí požadavek § 157 odst. 2 o. s. ř., aby soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy, z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá a jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 hodnotil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, z jakého důvodu odvolací soud opakoval výslech některých svědků (zda došlo k vadám při jejich provádění nebo nebylo zjištěno vše nebo mohou být jinak hodnoceny) a nelze ani zjistit, jaké závěry učinil (převzal) z dalších důkazů provedených k tvrzení žalobců o neužívání bytu žalovaným.
Důvodně uplatnili dovolatelé i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z provedených důkazů učinil závěr, že žalovaný ve dnech, kdy není u matky, v domě v K. nebo u přítelkyně, se zdržuje v předmětném bytě a byt tak občas užívá. Tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování; nevychází totiž z provedených důkazů, ale jen z předpokladu, že není-li žalovaný u matky, v K. nebo u přítelkyně, zdržuje se v předmětném bytě; takovýto předpoklad je však logickým pochybením v hodnocení důkazů.

K tomu, kde se žalovaný zdržuje v době, kdy není u matky, v K. nebo u přítelkyně, se ve svém výslechu nevyjadřuje ani jeho matka, ani jeho přítelkyně (viz protokol o jednání ze dne 25. 10. 2005 a z 20. 2. 2009), ani další slyšení svědci.

Z uvedeného vyplývá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a žalobcům se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a 3 o. s. ř. zpochybnit správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. Za této situace neobstojí ani právní závěry, které na jejich základě odvolací soud přijal. Dovolací soud proto rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 529/2001) soud posuzuje existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu. Občasné užívání bytu musí tvrdit a prokazovat pronajímatel; přitom samotné tvrzení, že žalovaného sousedé v domě nepotkávají, neprokazuje, že v bytě nebydlí. Mají-li žalobci důkazní povinnost (povinnost tvrzení) a dospěje-li soud k závěru, že jejich tvrzení nebylo prokázáno, musí je o tom poučit (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Nájemce pak tvrdí a prokazuje případnou existenci vážných důvodů, pro které byt užívá jen občas. Odvolací soud ani nepřehlédne, že podle ustálené soudní praxe má-li nájemce vedle vypovídaného bytu další nemovitost (byť používanou k rekreaci), má dva byty ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., bude-li však v řízení zjištěno, že nemovitost ( druhý byt ) využívá nájemce k rekreaci, může se jednat o případ, kdy nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden ze dvou bytů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 24. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3172/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2009, pod číslem 46 a z 10. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3482/2010).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu