26 Cdo 4990/2009
Datum rozhodnutí: 12.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.




26 Cdo 4990/2009


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Českého vysokého učení technického v Praze, správa účelových zařízení , se sídlem v Praze 6, Vaníčkova 7, zastoupeného JUDr. Michalem Korčákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 101, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 357/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2009, č. j. 14 Co 9/2009-114, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaný dovoláním napadl potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 13. 3. 2009, č. j. 14 Co 9/2009-114, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ).

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), ani podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu).

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

K vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež dovolatel namítl poukazem na to, že odvolací soud sám upravil žalobní petit, který byl neurčitý, neboť dostatečně přesně neidentifikoval vyklizovaný byt , dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních). Jen pro úplnost lze dodat, že vyžaduje-li zákon, aby bylo ze žaloby patrno, čeho se navrhovatel domáhá, jde o požadavek obsahový. Takový požadavek žalobce splní, jestliže ze žaloby jako celku zřetelně a nepochybně vyplývá, čeho se domáhá. Pouze soud rozhoduje o formulaci výroku svého rozhodnutí a případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán. Musí však dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003). Podle ustálené judikatury musí být vyklizovaný byt identifikován tak, aby jej nebylo možno zaměnit s bytem jiným, absence některých údajů, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě, nemá za následek nevykonatelnost rozhodnutí, popř. neurčitost právního úkonu, v němž je byt takto označen (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 776/99, rozsudky téhož soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 20. 07. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010).

Dovolatel sice formálně namítl i nesprávné právní posouzení věci a odkázal na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti však - s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že z důvodů popsaných v dovolání provedenými důkazy bylo prokázáno jeho tvrzení, že v době úmrtí své babičky, nájemkyně bytu, s ní žil ve společné domácnosti a že nemá vlastní byt). Dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení předpokladů pro přechod nájmu; nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení splnění podmínek přechodu nájmu předmětného bytu na žalovaného, zejména, zda po dobu tří let před smrtí jeho babičky (nájemkyně bytu) s ní žil ve společné domácnosti. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalovaného tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. října 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu