26 Cdo 499/2007
Datum rozhodnutí: 20.11.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 687 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 688 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 499/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) J. S., b) E. Ž., c) M. B., d) M. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému J. D. H., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti k zajištění dodávky pitné vody a odvádění odpadních vod, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 11/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 7. června 2006, č. j. 35 Co 395/2006-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 8.568,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, č. j. 19 C 11/2005-60, soud prvního stupně uložil žalovanému zajistit ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku mimo jiné dodávku pitné vody do bytu č. 17 v pátém podlaží v budově č. p. 1086/8 v ul. Zámecká v D. I (dále jen byt č. 17 ) z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytě č. 17 a odvádění odpadních vod z bytu č. 17 (výrok I.), dodávku pitné vody do bytu č. 8 ve třetím nadzemním podlaží v budově č.p. 408/25 v ul. Kamenická v D. II (dále jen byt č. 8 ) z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytě č. 8 a odvádění odpadních vod z bytu č. 8 (výrok III.), dodávku pitné vody do bytu č. 7 ve druhém nadzemním podlaží v budově č. p. 1064 v ul. Zámecká v D. I (dále jen byt č. 7 ) z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytě č. 7 a odvádění odpadních vod z bytu č. 7 (výrok IV.), dodávku pitné vody do bytu č. 10 ve čtvrtém podlaží v budově č. p. 272/128 v ul. Kamenická v D. II (dále jen byt č. 10 ) z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytě č. 10 a odvádění odpadních vod z bytu č. 10 (výrok V.) a výrokem pod bodem VII. rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č. j. 35 Co 395/2006-108, mimo jiné potvrdil výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., III., IV. a V. (týkajících se povinnosti žalovaného zajistit dodávku pitné vody do bytů č. 17, č. 8, č. 7 a č. 10 a zajistit odvádění odpadních vod z těchto bytů) a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným.

Soudy obou stupňů měly za prokázané, že každý ze žalobců uzavřel se žalovaným nájemní smlouvu, na jejímž základě užívá žalobce a) byt č. 17, žalobkyně b) byt č. 8, žalobkyně c) byt č. 7, a žalobkyně d) byt č. 10, že žalovaný je vlastníkem domů, v nichž se byty č. 17, č. 8, č. 7, a č. 10, nacházejí, že do těchto bytů není přinejmenším od 7. 12. 2004 zajištěna dodávka pitné vody ani z nich není zajištěn odvod odpadních vod, že je tomu tak z toho důvodu, že žalovaný neuzavřel jako odběratel smlouvu o dodávce vody a odvodu odpadních vod ve vztahu k domům (v nichž se nacházejí jednotlivé byty žalobců) se S. v. s., a.s., která je provozovatelem vodovodů a kanalizací.

Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že povinnost pronajímatele předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 dále jen obč. zák. ) v sobě zahrnuje i povinnost opatřit byt vytápěním, hygienickým zařízením, rozvody elektrické energie a vody a odvody odpadních vod. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci bytu a osobám, které s ním žijí, plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§ 688 obč. zák.), znamená poskytování služeb jako je úklid domu, odvoz odpadků, dodávka vody, odvod odpadních vod apod. Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), dále jen zákon o vodovodech a kanalizacích , v § 8 odst. 5 větě první stanoví povinnost vlastníku vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Podle § 2 odst. 5 tohoto zákona musí být odběratelem (až na určité výjimky) vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci. Odběratelem podle uvedeného zákona není nájemce bytu. Na základě výše uvedeného soudy dovodily povinnost žalovaného zajistit žalobcům a), b), c), d) dodávku pitné vody do jejich bytů a zajistit z jejich bytů odvod odpadních vod. Vzhledem k tomu, že žalovaný tyto povinnosti dobrovolně neplní, zavázaly ho k poskytnutí plnění soudním rozhodnutím. Neshledaly opodstatněnými jeho námitky, že v důsledku regulace nájemného a řádného neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemci dotuje neplatící nájemníky, a poukázaly na jeho možnost domáhat se nápravy ve vztahu k porušování těchto povinností zákonnými prostředky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a jako dovolací důvod označil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalovaný nejprve vytkl soudům obou stupňů, že odmítly provést rozsáhlé dokazování, které (jak vyplývá z protokolu před soudem prvního stupně ze dne 14. 9. 2005) navrhoval, a namítal, že tím došlo k procesní vadě řízení . Podle něho tím, že odvolací soud označil navržené důkazy za bezpředmětné, neposoudil věc ve všech souvislostech a celý případ tak vytrhl ze zcela zásadního kontextu. Dalšími námitkami pak zpochybňoval legitimnost jemu uložených povinností. Namítal, že tyto povinnosti nejsou podloženy zákonným ustanovením a že je nemožné je splnit. Nesouhlasil s tím, že jejich existenci lze dovodit z institutu chráněného nájmu, a namítal, že takový výklad povinností pronajímatele je nepřiměřeně extenzivní. Uvedl, že ochrana nájemce v rámci institutu chráněného nájmu je především míněna jako ochrana před skončením nájemního vztahu, nikoliv jako nárok na nepřerušené a absolutní poskytování služeb, jak si ji vyložil odvolací soud. Nesouhlasil ani s tím, že z hlediska historického výkladu mají uložené povinnosti oporu ve vyhlášce č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a poukazoval na to, že uvedená vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. ke dni 31. 12. 2001 jako protiústavní. Tvrdil, že ani z ustanovení občanského zákoníku ani ze zákona o vodovodech a kanalizacích nevyplývá pro něho povinnost jako vlastníka nemovitostí uzavřít smlouvu o dodávce vody a odvodu odpadních vod. Rozhodnutím soudů je přinucen uzavřít smlouvu, což je protiústavním omezením jeho vlastnických práv (neboť se jedná o nepřiměřený smluvní přímus). Proces smluv je ovládán zásadou smluvní volnosti jako projevu autonomie vůle a rozhodnutí soudu je v rozporu s uvedenou zásadou. Vyslovil i přesvědčení, že výroky rozsudku, jimiž mu byly uloženy povinnosti v souvislosti s dodávkou vody a odvodem odpadních vod, jsou nevykonatelné. Poukazoval také na to, že uložením takových povinností bez ohledu na to, zda je řádně placeno nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, je nucen dotovat své neplatící nájemníky. Vyslovil přesvědčení, že žalobci si mají dodávky vody a odvod odpadních vod zajistit sami. Namítal, že povinnost vlastníka nemovitosti uzavřít smlouvu o dodávce pitné vody a o odvodu odpadních vod za všech okolností (i v případě neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu) je v rozporu s články 1 a 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Dodatečně pak ještě sdělil, že žalobkyně M. S. již byt vyklidila.

Žalobci ve vyjádření k dovolání vyvraceli jednotlivé námitky žalovaného a odkázali na správné rozsudky soudů obou stupňů. Závěrem navrhli, aby bylo podané dovolání zamítnuto a jim byly přiznány náklady dovolacího řízení.

O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud v souladu s ustálenou praxí nerozhodoval.

Dovoláním byl (podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) napaden rozsudek odvolacího soudu jen v potvrzujících výrocích týkajících se nároků žalobců a), b), c), d). Jen v tomto rozsahu byl tedy napadený rozsudek podroben přezkumu v dovolacím řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).

Namítl-li tedy dovolatel existenci vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatel uplatnil i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, je v rozhodovací praxi soudů zastáván již dlouhodobě a byl opakovaně vyjádřen i v rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to např. v rozsudku ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 7, pod C 604, v rozsudku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 28, pod C 2369, v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, (proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 144/06) v rozsudku ze dne 16. 2. 20006, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005 (proti němuž byla podána také ústavní stížnost a Ústavní soud ji odmítl usnesením ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 266/06), v usnesení ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 513/2006 (proti němuž byla rovněž podána ústavní stížnost a Ústavní soud ji odmítl usnesením ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 425/06) a nejnověji v usnesení ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3044/2006. Nejvyšší soud ve shora uvedených rozhodnutích opakovaně vyjádřil též názor, že pokud se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uvádí, že vznikne-li na odběrném plynovém zařízení, které je součástí domu, v němž se byt nachází, závada znemožňující nájemci bytu, aby odebíral plyn, je povinností pronajímatele, plynoucí z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák., zajistit provedení takových oprav, které povedou k odstranění závady na odběrném zařízení, a že uvedená povinnost, která stíhá pronajímatele, je soudně vymahatelná a může být v žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku soudního rozhodnutí) formulována jako povinnost zajistit obnovení dodávky plynu ; pak uvedené závěry jen podporují shora uvedený výklad § 687 odst. 1 obč. zák. Je-li totiž součástí povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu povinnost zajistit obnovení dodávky plynu přerušené v důsledku závady na odběrním plynovém zařízení, které je součástí domu, je obdobně (či dokonce tím spíše) povinností pronajímatele zajistit obnovení dodávky vody přerušené zásahem pronajímatele do vodovodního systému v domě, např. uzavřením přívodu vody do bytu nájemce. Má-li pronajímatel tuto povinnost, je logické, že je jeho povinností zajistit i obnovení dodávky vody přerušené v důsledku neuzavření smlouvy pronajímatele s dodavatelem (provozovatelem vodovodů a kanalizací). Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že pronajímatel je povinen zajistit nájemci možnost odběru pitné vody v bytě; okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky pitné vody, nejsou v tomto směru významné (srov. již výše zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005 a sp. zn. 26 Cdo 3044/2006). Ve shora zmiňované judikatuře dovolacího soudu byl též opakovaně vyjádřen názor, že omezení dodávky vody pronajimatelem nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení platebních povinností nájemce. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. a v jejím rámci povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, totiž není tzv. synallagmatickým závazkem dle § 560 obč. zák., tj. její splnění nelze podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. V případě porušení platebních povinností nájemcem nemá regulace dodávky pitné vody pronajímatelem oporu v žádném ustanovení občanského zákoníku. Porušení povinností jednou ze stran závazkového vztahu tedy neopravňuje druhou stranu, aby rovněž porušovala své závazky, a to ani za situace, kdy se jedná o byt s regulovaným nájemným. Výše uvedené lze vztáhnout i na zajištění odvodu odpadních vod. Nelze přisvědčit ani názoru dovolatele, že uložené povinnosti jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod . Ustanovení § 687 odst. 1 a § 688 obč. zák. i zákon o vodovodech a kanalizacích, z nichž uložené povinnosti pro pronajímatele vyplývají, jsou součástí právního řádu. Ostatně nelze přehlížet, že ústavní stížnosti založené na obdobné argumentaci, jakou uplatnil dovolatel, byly Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (jak plyne ze shora uvedeného odkazu na ustálenou rozhodovací praxi).

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenými závěry judikatury v souladu, nejsou tak splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Ke sdělení o vyklizení bytu žalobkyní d) dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť vychází ze stavu ke dni rozhodování odvolacího soudu.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 17 odst. 1 písm. b/ a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 1.200,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.368,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. listopadu 2008

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu