26 Cdo 489/2010
Datum rozhodnutí: 14.02.2012
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 489/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně M. V. , bytem v K., zastoupené JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, proti žalovanému O. M. , bytem v K., zastoupenému JUDr. Pravoslavem Svobodou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Údolní 1946/8, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 238/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2009, č. j. 10 Co 368/2008-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Alice Zachariášové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :


Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaný dovoláním napadl potvrzující rozsudek Krajského soudu v Plzni (odvolacího soudu) ze dne 16. února 2009, č. j. 10 Co 368/2008-183, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), ani podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu). V dovolání nelze ani uplatnit nové skutečnosti (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolatel s ohledem na obsah dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že nezpůsobil neplatnost titulu svého bydlení, tj. písemného prohlášení vlastnice bytu, že závěry soudu o jeho zdravotním stavu nemají oporu v dostačujících důkazech, že soudy nesprávně posoudily písemné prohlášení žalobkyně z 21. 5. 1997 ). Dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění; nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda byt o velikosti 1+3 ve II. patře domu v K. (dále též jen předmětný byt ), užívá bez právního důvodu a zda vyklizení není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí na právním závěru, že písemným prohlášením žalobkyně z 21. 5. 1997, že žalovaný může užívat předmětný byt do konce života, nevznikl žalovanému ani nájem předmětného bytu, ani právo odpovídající věcnému břemenu užívání bytu. Nájem bytu vzniká nájemní smlouvou (§ 685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen obč. zák. ) a věcné břemeno způsobem uvedeným v § 151o odst. 1 obč. zák. (tj. písemnou smlouvou, na základě závěti, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu, ze zákona nebo vydržením); prohlášení žalobkyně z 21. 5. 1997, byť písemné, však není smlouvou, ale jen jednostranným právním úkonem. Odvoláním souhlasu žalobkyně s užíváním bytu dovolatelem jeho právní důvod užívání bytu zanikl, byt užívá bez právního důvodu, a proto odvolací soud nepochybil, pokud mu s poukazem na § 126 odst. 1 obč. zák. uložil byt vyklidit.
Dovolatel dále odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že nepřihlédl ke všem zjištěným okolnostem a nesprávně proto posoudil možnost vázat s přihlédnutím k § 3 odst. 1 obč. zák. jeho vyklizení na bytovou náhradu.
Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010) zabýval otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - vyklizení dovolatele (užívajícího byt bez právního důvodu) vázat na zajištění bytové náhrady; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, přihlédl k okolnostem na straně žalobkyně (vlastnice předmětného bytu), ale i žalovaného, jehož se vyklizení týká, a dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu není poskytnutí bytové náhrady namístě. Úvaha odvolacího soudu, zda vyklizení dovolatele bez zajištění bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy, není ani zjevně nepřiměřená. Otázku, zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, nelze proto považovat za otázku zásadního právního významu.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proto se dovolací soud nemohl zabývat vadami řízení, které dovolatel - pro případ, že jeho dovolání bude posouzeno jako přípustné - namítal ( že soudy nerespektovaly jeho zdravotní potíže, že nevyhověly jeho žádosti o odročení jednání, že účast jeho právního zástupce u jednání byla jen formální, že soudy se nezabývaly tím, zda právo užívat byt nevydržel, a ani ho nepoučily jaké důkazy by měl k této skutečnosti navrhnout , že neprovedly důkazy k prokázání, zda prostory v domě, jehož je vlastníkem, jsou vhodné pro bydlení zdravotně postižené osoby ). K vadám řízení (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních). Jen pro úplnost lze dodat, že nebyl důvod pro poskytnutí poučení podle § 118a o. s. ř., s ohledem na právní posouzení věci a učiněná skutková zjištění nebylo ani třeba provést další dokazování a soudy ani neodňaly dovolateli možnost jednat před soudem (důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení jednání, musí soud vždy posoudit s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007).
Dovolání žalovaného tedy z pohledu uplatněných dovolacích námitek směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady ve výši 360,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu