26 Cdo 4858/2007
Datum rozhodnutí: 12.02.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 4858/2007


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) Ing. A. M., a b) J. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Z. H., a 2) V. H., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 217/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 69 Co 193/2007-239, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 10. 2000, č. j. 11 Co 154/200-37, změnil rozsudek ze dne 26. 11. 1999, č. j. 11 C 186/99-11, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalovaným vyklidit do 30ti dnů od právní moci rozsudku dům č.p. 462 v P., Višňová ulice 3 (dále předmětný dům , resp. dům ¨) tak, že žalovaným uložil předmětný dům vyklidit do 30ti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 16. 5. 2003, č.j. 26 Cdo 948/2001-126, zrušil citované rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 10. 2003, č.j. 11 C 301/2003-148, uložil žalovaným povinnost předmětný dům vyklidit do 15 dnů poté, kdy jim bude zajištěn náhradní byt; současně rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2004, č.j. 11 Co 508/2003-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 19. 10. 2006, sp.zn. I. ÚS 374/04, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2003, č.j. 11 C 301/2003-148, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č.j. 11 Co 508/2003-164. V odůvodnění citovaného nálezu uvedl, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., a na základě něho podmínily vyklizení žalovaných zajištěním náhradního bytu; výkladem uvedeného ustanovení vyloučily dispoziční oprávnění vlastníků nemovitosti (žalobců) a tím porušily čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4 a ve svém důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zdůraznil, že na základě § 3 odst. 1 obč.zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka, tj. povinnost zajistit náhradní byt osobě, užívající jeho nemovitost bez právního důvodu.


Ve věci posléze rozhodl soud prvního stupně, který rozsudkem ze dne 20. 2. 2007, č.j. 11 C 217/2006-202, uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný dům do 15 dnů poté, kdy jim bude zajištěn náhradní byt.


Rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č.j. 69 Co 193/2007-239, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni předmětný dům vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku; jinak ho potvrdil a rozhodl dále o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že se soud prvního stupně neřídil právními názory vyslovenými v nálezu Ústavního soudu, ačkoliv podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby; totéž vyplývá analogicky z ustanovení § 226 o.s.ř. Vyplývá-li tedy z rozhodnutí Ústavního soudu, že povinnost žalovaných nelze za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. podmínit zajištěním náhradního bytu, bylo jeho povinností řídit se (při nezměněném skutkovém stavu) jeho závazným právním názorem. V této souvislosti poukázal na to, že žalovaní od roku 2004 nevyvinuli úsilí k vyřešení bytové situace (podali si toliko žádost o nájemní byt), za užívání domu platí až od roku 2000 (částku, kterou si sami vypočetli jako regulované nájemné z bytu), že požadovali za jeho uvolnění odstupné, a že je věcí žalobců, jak hodlají s uvolněným domem naložit.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Obšírně rekapitulují průběh řízení v dané věci a obsah rozhodnutí vydaných obecnými soudy a Ústavním soudem a uvádějí, že dle jejich názoru nedošlo na straně žalobců k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelé mají za to, že jsou diskriminovaní, nebyla-li jejich povinnost k vyklizení vázána na zajištění náhradního bytu, polemizují se závěrem odvolacího soudu, že nelze (vzhledem k uváděným okolnostem) aplikovat § 3 odst. 1 obč.zák., dovolávají se účelu restitučního zákona a vyjadřují přesvědčení, že soudní rozhodnutí by se nemělo dostávat do rozporu s obecnou spravedlností. Navrhli, aby dovolací soud posoudil zákonnost rozhodování obecných soudů v intencích právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu v dané věci, a aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit předmětný dům do tří měsíců od právní moci rozsudku; ostatně dovolatelé proti výroku o vyklizení nebrojí.


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k vadám dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.


Jak vyplývá z výše uvedeného, napadený rozsudek odvolacího soudu vychází z právního názoru o závaznosti nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2006, sp.zn. I. ÚS 374/04, při rozhodování soudu po zrušení jeho předchozího rozhodnutí v dané věci.


Dovolací soud v projednávané věci uvedený názor odvolacího soudu sdílí, přičemž v této souvislosti poukazuje na to, že odpovídá jak judikatuře Ústavního soudu (srov. např. jeho usnesení ze dne 14. 10. 2002, sp.zn. II. ÚS 355/02, uveřejněné pod č. 35 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, str. 437), tak i Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2534/2005).


Se zřetelem k tomu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.), aniž by se mohl zabývat dovolacími námitkami zpochybňujícími právní posouzení věci odvolacím soudem (a ve svých důsledcích i právní posouzení věci Ústavním soudem, jehož zrušující nález byl pro odvolací soud v dané věci závazný).


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, 7 písm. d/, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky pozdějších předpisů).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 12. února 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu