26 Cdo 4857/2009
Datum rozhodnutí: 12.10.2011
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 4857/2009

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Evy H. (dříve S.), bytem v P., zastoupené JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 15/341, proti žalované V. B., bytem v P., zastoupené Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 233/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č. j. 58 Co 82/2009-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Jana Nussbergera, advokáta se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 4. 2009, č. j. 58 Co 82/2009-208, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 19. 8. 2008, č. j. 9 C 233/2004-186, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (společně s původním žalobcem b/ P. S.) domáhala, aby žalované bylo uloženo vyklidit byt o velikosti 2+1 v domě v P. (dále jen předmětný byt , popř. byt nebo dům ) a předat jej vyklizený do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že trvalým opuštěním společné domácnosti manželem žalobkyně (žalobce b/) zaniklo nejpozději v únoru 2003 jejich právo společného nájmu k předmětnému bytu, že v té době ještě nešlo o byt družstevní, že se poté žalobkyně stala členkou nově založeného Bytového družstva Vítkov, že ústně uzavřenou dohodou převedla členská práva a povinnosti k předmětnému bytu (po vzniku Bytového družstva V.) na žalovanou a jejího manžela, že platnost této dohody potvrdila písemně v potvrzení z 15. 7. 2003, že členkou Bytového družstva V. a nájemnicí předmětného bytu je nyní žalovaná a že žalobkyni nesvědčí k předmětnému bytu žádné právo, jehož ochrany by se mohla vůči žalované domáhat s odkazem na § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen obč. zák. . Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. - (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že úvaha soudu o úmyslech účastníků je ve zjevném rozporu s jejich skutečným chováním objektivně zjištěným provedenými důkazy), a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasila se závěrem soudů obou stupňů, že společný nájem žalobců zanikl nejpozději v únoru 2003 trvalým opuštěním společné domácnosti, namítala, že z provedených důkazů naopak vyplývá, že žalobce a) se sice z bytu odstěhoval, nikoli však s úmyslem se do něj již nevrátit. Namítala, že provedenému dokazování neodpovídá ani závěr odvolacího soudu, že se nechala z bytu dobrovolně odstěhovat , stejně jako zjištění, že účastníci uzavřeli (ústní) smlouvu o převodu členských práv a povinností dne 8. 7. 2003 a o jejím uzavření sepsali
15. 7. 2003 potvrzení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolacím vyjádření namítla, že rozhodnutí v dané věci není zásadně právně významné, dovolací námitky směřují proti skutkovým zjištěním, a proto by mělo být dovolání odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. 4. 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem
k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp., jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnila.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, dovolací přezkum se proto otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je
v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). S přihlédnutím k obsahu dovolání právě takový nepřípustný dovolací důvod dovolatelka uplatnila (námitkou, že z dokazování nebylo zjištěno uzavření ústní dohody o převodu členských práv a povinností k předmětnímu bytu dne 8. 7. 2003, ani úmysl žalobce b/ trvale opustit společnou domácnost s žalobkyní) a je nerozhodné, že takto uplatněné dovolací námitky formálně podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti skutkových zjištění. Dovolatelka tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v těchto ohledech nabízí svůj vlastní (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů (zejména při posouzení,
zda a kdy došlo k trvalému opuštění společné domácnosti žalobkyně žalobcem b/,
a zda došlo k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností dne 8. 7. 2003). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
(nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2
o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu