26 Cdo 4835/2009
Datum rozhodnutí: 19.04.2011
Dotčené předpisy: § 45 odst. 1 obč. zák. ve znění od 31.03.2006, § 711 obč. zák. ve znění od 31.03.2006




26 Cdo 4835/2009
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) Ing. V.K. a b) Ing. J.K. , zastoupených JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem Praha 3, Seifertova 9, proti žalovanému Ing. J.T. , zastoupenému JUDr. Luďkem Pilným, advokátem se sídlem Praha 9, Na Rampách 734/3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 28 C 130/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č.j. 16 Co 462/2008-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II.Žalobci jsou povinni zaplatit společné a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800, - Kč, k rukám JUDr. Luďka Pilného, advokáta se sídlem Praha 9, Na Rampách 734/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č.j.16 Co 462/2008-60, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 16. 11. 2007, č.j. 28 C 130/2007-37, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na vyklizení bytu, (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobci (spoluvlastníci předmětného domu) dali žalovanému (nájemci předmětného bytu) dopisem ze dne 11. 10. 2006 výpověď z nájmu bytu (dále též Výpověď ) z důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b) a d) občanského zákoníku ve znění po novele č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ), že zásilka obsahující Výpověď byla dne 13. 10. 2006 zaslána poštou jako doporučená zásilka, že dne 14. 10. 2006 byla uložena na poště, že žalovaný ji v úložní lhůtě nevyzvedl, že byl v době od 2. 10. 2006 do 3. 11. 2006 na zahraniční služební cestě (s tím, že dne 27. 10. 2006 čerpal dovolenou), a že byl po celou tuto dobu nepřetržitě ubytován na adrese B., kde se zdržoval i o víkendech. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný se v době doručování Výpovědi i po dobu uložení zásilky na poště nezdržoval v místě svého bydliště a neměl tedy možnost seznámit se s jejím obsahem. Protože mu Výpověď nebyla doručena, nemohla ani začít běžet 60-ti denní lhůta podle § 711 odst. 5 obč.zák., po jejímž marném uplynutí by byl povinen byt vyklidit. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobců ohledně nesprávného posouzení úložní doby; s poukazem na Poštovní podmínky základních služeb účinné od 1. 9. 2006 konstatoval, že úložní doba zásilky obsahující Výpověď byla 15 dnů ode dne, kdy byla připravena k vydání, tj. od 13.10.2006 do 28. 10. 2006. Protože poslední den byla sobota, byla zásilka uložena do 30.10.2006 a poté vrácena odesílateli. Výzva k jejímu vyzvednutí byla žalovanému doručena 13. 10. 2006 a 23. 10. 2006, tedy v době, kdy se v místě svého pobytu nezdržoval, jeho služební cesta přitom skončila 3. 11. 2006. Z okolnosti, že dne 27. 10. 2006 čerpal dovolenou, nelze bez dalšího usuzovat, že měl možnost si zásilku vyzvednout. Uzavřel, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že Výpověď byla řádně doručena, prokázal-li naopak žalovaný, že se v době doručení a po úložní dobu nezdržoval v místě svého bydliště.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu lze podle jejich názoru považovat skutečnost, že objektivní možnost seznámit se s obsahem zásilky nemusí trvat po celou úložní dobu, ale postačí, pokud existovala po dobu její části, a že důkazní břemeno, že se adresát v místě doručení nezdržoval, tedy že neměl objektivní možnost se s obsahem zásilky seznámit, leží na adresátovi . Namítají, že žalovaný jednoznačně neprokázal, že se o víkendech mezi služební cestou nezdržoval v místě bydliště, že provedené důkazy jsou nedostačující a odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně dovodil, že neprokázali doručení Výpovědi. Dovozují, že mělo být analogicky aplikováno ustanovení § 46 odst. 5 o.s.ř. a že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byly zrušena věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný namítl, že dovolání není přípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Žalobci dovoláním napadají rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, který byl jeho prvním rozsudkem ve věci, nejde proto o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
V dovolání označená otázka zásadního právního významu přípustnost dovolání nezakládá.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení dostane do sféry jeho dispozice nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět objektivní možnost adresáta seznámit se s tímto úkonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněný pod C 3314 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky z 29. 6. 2004, sp.zn. 28 Cdo 72/2004, a z 15. 1. 2004, sp.zn. 32 Odo 442/2003). Protože občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony, vztahuje se uvedený režim i na ni, a to i v poměrech právní úpravy výpovědi (pronajímatele) z nájmu bytu obsažené v občanském zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp.zn. 26 Cdo 238/2008, a usnesení z 20. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1132/2009).
Dovolatelé ostatně ani tento právní závěr nezpochybňují (s výjimkou týkající se analogické aplikace ustanovení § 46 odst. 5 o.s.ř., jež je, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřípadná). Jejich námitky mají charakter námitek skutkových, směřujících proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaný se po celou úložní dobu, kdy byla zásilka obsahující Výpověď uložena na poště, nezdržoval v místě svého bydliště. Takovéto námitky obsahově představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobců směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,-- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. dubna 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.