26 Cdo 4831/2008
Datum rozhodnutí: 11.11.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 4831/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Ing. arch. Z. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému s. m. B., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 76/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2008, č. j. 19 Co 209/2008-68, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2008, č. j. 19 Co 209/2008-68, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 53 C 76/2007-50, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 53 C 76/2007-50, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne


12. února 2007, kterou dal žalovaný žalobkyni z nájmu bytu č. 3, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházejícího se v I. poschodí domu na ulici L. č. or. 62 v B. (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. července 2008, č. j. 19 Co 209/2008-68, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku


a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Z provedených důkazů vzaly oba soudy za zjištěno, že žalovaný (pronajímatel předmětného bytu) doručil žalobkyni výpověď z nájmu bytu ze dne 12. února 2007 z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., že žalobkyně je vdaná a že jejímu manželovi Ing. P. B. nebyla výpověď z nájmu bytu doručena. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil (byť v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že bylo prokázáno), že žalobkyni a jejímu manželovi vzniklo právo společného nájmu předmětného bytu manžely (§ 703 odst. 1 obč. zák.). Dále rovněž dovodil, že manželé společní nájemci bytu mají postavení nerozlučných společníků a že i žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu musí podat oba manželé, avšak není vyloučeno, aby druhý manžel vystupoval na straně žalovaného v případě, že žalobu podá jen jeden z manželů. Poté uzavřel, že podal-li žalobu na určení neplatnosti výpovědi jen jeden ze společných nájemců (žalobkyně manželka), je zde z uvedených důvodů nedostatek věcné legitimace


a z tohoto důvodu je na místě žalobu zamítnout. Dodal, že okruh účastníků řízení určuje žalobkyně a že jí nelze v tomto směru poučovat, neboť taková povinnost pro soud nevyplývá ze žádného ustanovení občanského soudního řádu. Vzhledem k uvedenému zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatelka je přesvědčena, že soud pochybil, když spojoval s nemožností projednání žalobního návrhu skutečnost, že výpověď byla doručena pouze jednomu ze společných nájemců (žalobkyni) . Podle jejího názoru totiž ustanovení § 711 odst. 5 obč. zák. neumožňuje, aby žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podal nájemce, jemuž výpověď nebyla dána a doručena. Z uvedeného dovozovala, že její manžel nebyl oprávněn takovou žalobu v žádném případě podat . Současně uvedla, že si lze představit i situaci, kdy druhý z manželů nebude mít zájem na podání určovací žaloby či se k řízení nehodlá dodatečně připojit . Měla za to, že v těchto případech odepřením věcného rozhodnutí o žalobě jednoho z manželů dochází k odepření soudní ochrany ve smyslu § 711 odst. 5 obč. zák. Dále uvedla, že jí žalobce nesprávně poučil, pokud ve výpovědi uvedl, že výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém jí byla doručena výpověď; v tomto případě totiž výpovědní doba začne běžet až prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém bude výpověď doručena jejímu manželovi . Dále namítla, že výpověď je neplatná také proto, že právní zástupce žalovaného nebyl k jejímu dání řádně zmocněn, že výpověď nebyla schválena usnesením rady žalovaného a že ji nepodepsal ani primátor města B. Vyjádřila přesvědčení, že soudy zatížily řízení vadou, pokud nezkoumaly, zda jí a jejímu manželovi nezanikl společný nájem bytu; v této souvislosti podotkla, že bylo prokázáno, že žijí s manželem odděleně. Vadu řízení spatřovala i v tom, že se soudy nezabývaly otázkou neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. července 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko


z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.


Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.


Ačkoliv dovolatelka v dovolání opakovaně zmínila vadu řízení a tudíž jakoby vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnila rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., lze její dovolací námitky z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.


Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu musí být zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace v případě, kdy byla podána pouze jedním z manželů (společných nájemců bytu) jen proto, že druhému z manželů pronajímatel výpověď z nájmu bytu nedoručil; uvedená otázka totiž nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení uvedené otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Naopak za zásadně právně významné dovolací soud nepokládal zejména z důvodů předčasnosti právní otázky, že výpověď z nájmu bytu je neplatná rovněž pro rozpor s dobrými mravy a dále proto, že právní zástupce žalovaného nebyl k jejímu dání řádně zmocněn, že nebyla schválena usnesením rady žalovaného a že ji nepodepsal ani primátor města B.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla (viz výklad shora) a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Bez ohledu na otázku, která bude jako otázka zásadně právně významná řešena v dovolacím řízení, je především zapotřebí zdůraznit následující. Účastníci mohou ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř. učinit nespornými pouze skutkové okolnosti a nikoli jejich právní hodnocení. Za této situace nelze pokládat za správný postup soudu prvního stupně (akceptovaný rovněž odvolacím soudem), kdy účastníci tohoto řízení učinili nesporným vznik práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu § 703 odst. 1 obč. zák. (viz protokol o jednání soudu prvního stupně ze dne 20. listopadu 2007) jakoby šlo o otázku skutkovou a nikoli právní. Navíc jsou z následujících důvodů neúplné a tudíž nesprávné i právní názory vztahující se k samotné otázce existence práva společného nájmu předmětného bytu. Oba soudy se totiž ve skutečnosti zabývaly (navíc nesprávně jakoby šlo o otázku skutkovou viz předcházející výklad) pouze otázkou vzniku práva společného nájmu bytu, avšak neposoudily, zda toto právo existovalo (trvalo) i v době dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu dovolatelce; jinak řečeno nezabývaly se otázkou, zda právo společného nájmu bytu dovolatelky a jejího manžela nezaniklo před doručením výpovědi dovolatelce, např. trvalým opuštěním společné domácnosti jedním z manželů (viz § 708 obč. zák.).


Podle § 711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi


a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.


Ustálená soudní praxe již v minulosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. postavení nerozlučných společníků a že právo společného nájmu bytu manžely se ve způsobu ukončení nájemního poměru (v tom smyslu, že nájem bytu zanikne oběma manželům současně) neliší od zániku nájemního poměru u výlučných nájemců bytu. Současně dovodila, že právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně, a že v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje mimo jiné tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).


V rozsudku ze dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008 (dále jen citovaný rozsudek ), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že neúčastní-li se řízení


o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu všichni nerozluční společníci (zde manželé jako společní nájemci bytu), jímž byla doručena výpověď, nemůže být žalobě vyhověno, a to pro nedostatek věcné legitimace. V citovaném rozsudku dovolací soud uvedl, že postavení manželů (společných nájemců bytu) jako nerozlučných společníků, jímž byla doručena výpověď z nájmu bytu, se projevuje i v tom, že oba manželé musí být účastníky řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Podal-li proto žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu jen jeden ze společných nájemců bytu, tj. jeden z manželů (např. proto, že s druhým manželem v důsledku neshod vůbec nekomunikuje, či proto, že druhý manžel s podáním žaloby nesouhlasil), je zapotřebí, aby druhého společného nájemce (druhého manžela) v žalobě označil jako (dalšího) žalovaného vedle pronajímatele, který dal manželům výpověď z nájmu bytu. Přitom však v tomto případě, tj. v případě, kdy výpověď z nájmu bytu byla doručena oběma manželům, postačí, jestliže v šedesátidenní lhůtě (§ 711 odst. 3 obč. zák.) podá žalobu na určení její neplatnosti jen jeden z nich a v řízení před soudem prvního stupně, a to i po uplynutí lhůty podle § 711 odst. 3 obč. zák., navrhne přistoupení druhého manžela do řízení na straně žalobce podle § 92 odst. 1 o.s.ř. (citované ustanovení neplatí pro odvolací řízení viz § 216 odst. 1 o.s.ř.); není však vyloučeno, aby podle citovaného ustanovení navrhl vstup druhého manžela do řízení na straně žalovaného, a pak už je vůbec nerozhodné, zda takový návrh byl podán ve lhůtě podle § 711 odst. 3 obč. zák. Vyhoví-li soud žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, pak rozsudkem pouze deklaruje (slovy zákona určuje ), že výpověď je neplatná. Jelikož účastníkům se v tomto řízení neukládají žádné povinnosti, je nerozhodné, zda druhý z manželů je jako účastník řízení na žalující straně či na straně žalované. Na podporu uvedeného názoru dovolací soud v tomto případě poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 4 Cdo 7/94, uveřejněný pod č. 42 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vrchní soud, byť v řízení o určení neplatnosti dohody uzavřené mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., dovodil, že v tomto řízení musí být účastníky řízení všichni, kteří tuto dohodu uzavřeli (popřípadě jejich právní nástupci), a to ať jako žalobci nebo jako žalovaní.


Z ustanovení § 711 odst. 5 obč. zák. (a potažmo i z citovaného rozsudku) vyplývá, že počátek běhu šedesátidenní lhůty, v níž může vypovídaný nájemce podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, je logicky vázán na doručení výpovědi nájemci. Není-li totiž výpověď nájemci doručena, o výpovědi logicky vzato neví a nemůže tak v šedesátidenní lhůtě od jejího doručení ani podat žalobu na určení její neplatnosti. Z uvedeného důvodu nelze tedy závěry přijaté v citovaném rozsudku vztáhnout na situaci, kdy jednomu z manželů jako společných nájemců bytu nebyla doručena výpověď z nájmu bytu.


Nelze proto pokládat za správný právní názor, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu musí (v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi) podat oba manželé (společní nájemci bytu) i v případě, kdy byla výpověď z nájmu bytu dána


a doručena jen jednomu z nich, a že není vyloučeno, aby i v této situaci druhý manžel vystupoval na straně žalovaného v případě, že žalobu podá jen jeden z manželů. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.


Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


V dalším řízení soudy mimo jiné nepřehlédnou, že v rozsudku ze dne


19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod č. 85 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 11. listopadu 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu