26 Cdo 4815/2007
Datum rozhodnutí: 29.09.2009
Dotčené předpisy:




26Cdo 4815/2007

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 2, se sídlem úřadu v Praze 2, nám. Míru 20, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalovaným 1) M. Ž. a 2) D. Ž., oběma P., zastoupeným JUDr. Jaroslavem Macenauerem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 151/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2007, č. j. 35 Co 49/2007-215, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2007, č. j. 35 Co 49/2007-215, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 11. 8. 2006, č. j. 20 C 151/2002-171, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit byt č. 9 III., kategorie o kuchyni a dvou obytných místnostech s příslušenstvím, nalézající se ve 3. nadzemním podlaží v domě, P. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), a rozhodl o nákladech řízení. Předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2003, č. j. 20 C 151/2002-55, a ze dne 30. 3. 2005, č. j. 20 C 151/2002-111, kterými byla žaloba rovněž zamítnuta, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 13. 5. 2004, č. j. 64 Co 599/2003-79, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 35 Co 352/2005-139, a věc byla soudu prvního stupně vždy vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 15. května 2007, č. j. 35 Co 49/2007-215, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 8. 2006, č. j. 20 C 151/2002-171, ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení zčásti změnil, zčásti potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je spoluvlastnicí předmětného domu v rozsahu ideálních 3, že na základě dohody o užívání bytu ze dne 10. 1. 1990 byla M. V., uživatelkou (od 1. 1. 1992 nájemkyní) předmětného bytu až do své smrti dne 3. 12. 2001, že M. V. neměla sjednanou pečovatelskou službu, ani podanou žádost o pobyt v domově důchodců, že v předmětném bytě s ní bydleli její vnuk žalovaný 2), který byl v bytě přihlášen od 11. 12. 1990, a její dcera žalovaná 1), která byla v bytě přihlášena od 14. 7. 1999, že žalovaná 1) a její manžel J. Ž. jsou od roku 1998 zakládajícími členy Družstva nájemců KÁ 2, 4 a 6, smlouvou o nájmu z 16. 5. 2000 bylo mezi nimi a družstvem upraveno užívání družstevního bytu č. 12 v 5. patře, I. kategorie, o dvou pokojích a kuchyni v domě na P., že žalovaná 1) od roku 1999 se svým manželem nevede společnou domácnost, že žalovaný 2) od roku 1990 přijal práci kuchaře v Rakousku, a i když se v bytě nezdržoval každodenně, dojížděl do Rakouska toliko za prací, v době volna se vracel do předmětného bytu, zajišťoval pro babičku nákupy, staral se o ni, od roku 1999 spolu se žalovanou 1). Ve světle těchto zjištění považoval i odvolací soud za věrohodné, že právě takové soužití označil žalovaný 2) v protokolu sepsaném žalobkyní 15. 4. 2002 jako dojíždění za babičkou. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem manželky žalovaného 2) R. Ž., z něhož zjistil, že i po uzavření jejich manželství 20. 7. 2001 se žalovaný 2) vracel domů do předmětného bytu k matce - žalované 1) a babičce, měl v bytě svůj pokoj. Někdy přespával v bytě rodičů manželky v S. Manželka žalovaného 2) rovněž pracovala v Rakousku a jako au pair bydlela v rodině, v níž pracovala. Při návratech do České republiky přespávala ve svém bytě 1+1 v domě v Ch., který nabyla kupní smlouvou uzavřenou se Sokolovskou uhelnou, a. s. dne 11. 6. 2001 (s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 12. 9. 2001) nebo u svých rodičů v S. nebo v předmětném bytě. Se žalovaným 2) plánovali společné bydlení, ale za života M. V. jej nerealizovali, neboť tyto plány se vztahovaly k předmětnému bytu. Manželka žalovaného 2) se do předmětného bytu nastěhovala až dne 10. 12. 2001. O společném bydlení v Ch. neuvažovali, neboť byt v Ch. od roku 1988 užívá babička manželky žalovaného 2) L. H. a manželka žalovaného 2) byt koupila proto, aby jí do budoucna zajistila nerušené bydlení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že právo nájmu předmětného bytu přešlo smrtí Marie Vondráčkové dne 3. 12. 2001 na žalovaného 2) podle § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále obč. zák. ), neboť s ní žil ve společné domácnosti a neměl vlastní byt. Zdůraznil, že zjištěné skutečnosti odpovídají pojmu společná domácnost, jak je vykládán konstantní judikaturou, na kterou odkázal již soud prvního stupně (rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 26 Cdo 2603/2001). U osob uvedených v tomto ustanovení se nevyžaduje spotřební společenství, je však třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Žalovaný 2) neměl vlastní byt, neboť byt v Ch. nabyla do vlastnictví jen jeho manželka. Názor soudu prvního stupně, že tomu tak bylo z toho důvodu, že kupní smlouvu ohledně bytu uzavřela 11. 6. 2001, tedy ještě před uzavřením manželství dne 20. 7. 2001, nebyl správný. Ke vkladu vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí došlo již za trvání manželství dne 12. 9. 2001, takže by podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. tvořil součást jejich společného jmění manželů. Nestalo se tak proto, že byl pořízen z výlučných prostředků manželky žalovaného 2), jak odvolací soud zjistil z důkazů, kterými dokazování doplnil. Kupní cenu 30.200,- Kč zaplatila manželka žalovaného 2) bankovním příkazem 16. 7. 2001 ze svého bankovního účtu, a jak zjištěno z její výpovědi, šlo o její prostředky a prostředky dalších členů její rodiny. Žalovaný 2) ani nevěděl o tom, že byt v Ch. kupuje právě jeho manželka, byl obeznám jen s tím, že byt je na prodej a kupuje ho rodina jeho manželky.

Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na žalovanou 1) nepřešel nájem předmětného bytu, neboť nesplnila druhý předpoklad podle § 706 odst. 1 obč. zák., tedy neexistenci vlastního bytu. Svědčilo jí totiž právo nájmu družstevního bytu v domě na P. Žalobkyně však není k podání žaloby na vyklizení žalované 1) podle § 126 odst. 1 obč. zák. věcně legitimována. Za situace, kdy je žalovaný 2) nájemcem předmětného bytu, je omezeno vlastnické právo žalobkyně k domu, v němž se byt nachází, tak, že jen žalovaný 2) jako nájemce by se mohl domáhat vyklizení bytu proti osobě, která ho užívá bez právního důvodu (odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 503/2000 a 26 Cdo 972/2006).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o.s.ř. ), a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Žalobkyně je přesvědčena, že v řízení nebylo prokázáno splnění předpokladů pro přechod práva nájmu bytu na žalovaného 2) podle § 706 odst. 1 obč. zák. Nelze dovodit, že vedl se svojí babičkou ke dni její smrti společnou domácnost. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1740/2000 je pro závěr o vedení společné domácnosti nezbytný úmysl spolužijících osob vést trvale časově neomezené životní společenství. Takový úmysl u žalovaného 2) prokázán nebyl, neboť měl od uzavření manželství v úmyslu žít a vést společnou domácnost pouze a výhradně se svojí manželkou; touha po společném soužití byla ostatně i jedním z důvodů uzavření manželství. Pokud by žalovaný 2) spojoval svoji budoucnost s babičku, bydlel by s ní a našel by si zaměstnání v Praze, aby jí mohl být nablízku. Rozhodně by nepokračoval ve svém zaměstnání v Rakousku a nehledal by si tam společně s manželkou byt. K vedení společné domácnosti s babičkou nemohlo dojít rovněž proto, že žalovaný 2) od roku 1990 pracuje v Rakousku, odkud do České republiky pouze dojížděl a s péčí o svoji babičku pouze pomáhal žalované 1). Pouhá péče o nemocného, byť spojená s přítomností v předmětném bytě, společnou domácnost nezakládá. Žalovaný 2) ani nevysvětlil rozpory mezi svými tvrzeními uvedenými v protokolu sepsaném žalobkyní dne 15. 4. 2002 a skutečnostmi, které vyplynuly z provedeného dokazování. Žalobkyně nesouhlasí ani se zjištěním, že žalovaný 2) a jeho manželka neměli byt mimo území České republiky, neboť k němu soud dospěl soud jen na základě výpovědi žalovaného 2) a jeho manželky. Z téhož důvodu není správné ani zjištění, že byt v Ch. byl pořízen z výlučných prostředků manželky žalovaného 2). Nesprávná je také aplikace § 126 odst. 1 obč. zák. o nedostatku věcné legitimace žalobkyně k vyklizení bytu žalovanou 1). S odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 687/05 namítá, že zamítnutím žaloby ve vztahu k žalované 1) se odvolací soud dopustil restriktivní interpretace § 126 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně dále namítá, že aplikací § 706 odst. 1 obč. zák. došlo k zásahu do jejího práva pokojně užívat svůj majetek, zaručeného jí čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokojného užívání majetku se také týkalo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lönnroth v. Švédsko. Nesprávnost právního posouzení spatřuje žalobkyně i v tom, že přechod práva nájmu předmětného bytu na žalovaného 2) je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z dostatečných skutkových zjištění, která odvolací soud správně právně posoudil. Navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další souvisící zákony, o dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů;užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. května 2007, tedy před 1. 1. 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Dále se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo sice jeho třetím rozhodnutím ve věci, kterým však rozhodl stejně jako ve svých dřívějších rozhodnutích, zrušených usneseními odvolacího soudu.

Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku výklad ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném ke dni úmrtí nájemkyně bytu M. V. - v rozporu s hmotným právem.

Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 4. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1826/96, z 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 622/99, z 16. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1867/2000, z 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1740/2000, a z 26. 11. 2008, sp.zn. 26 Cdo 288/2007) je ustálena v právním názoru, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč.zák. se k přechodu práva nájmu nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč.zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství. Úmysl založit trvalé životní společenství musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít.

V daném případě bylo zjištěno, že žalovaný 2) se nastěhoval do předmětného bytu, jehož nájemkyní byla jeho babička M. V., v roce 1990 (v témže roce se také přihlásil k trvalému pobytu v tomto bytě). Žalovanému bylo tehdy 15 let, jeho babičce 77 let. Ještě téhož roku začal pracovat v Rakousku, kde pracoval nepřetržitě až do prosince 2001, kdy babička zemřela. Je tedy obtížně přestavitelné, že šlo trvalé životní společenství, motivované pomocí babičce ve stáří a později nemoci, neboť práce žalovaného 2) v cizině takový způsob soužití prakticky vylučuje. Žalovaný 2) v bytě bydlel jen v době, kdy se zdržoval v České republice a kdy také babičce vypomáhal, od roku 1999 spolu se svojí matkou žalovanou 1). Po uzavření manželství v červenci 2001 žalovaný 2) někdy přespával s manželkou u jejích rodičů v S., podle žalovaného 2) se jeho manželka nastěhovala do předmětného bytu až po smrti jeho babičky M. V. Ani skutečnost, že byl v bytě přihlášen k trvalému pobytu, sama o sobě trvalé životní společenství žalovaného 2) s jeho babičkou založit nemohla.

Z uvedeného vyplývá, že není správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný 2) jako vnuk žil ve společné domácnosti s nájemkyní bytu M. V. ke dni 3. 12. 2001, kdy M. V. zemřela. Už jen pro nesplnění tohoto jednoho ze dvou předpokladů stanovených § 706 odst. 1 obč. zák. právo nájmu k předmětnému bytu smrtí nájemkyně na žalovaného 2) nemohlo přejít.

Pro nadbytečnost se dovolací soud nezabýval námitkou žalobkyně, týkající se splnění druhého předpokladu pro přechod nájmu bytu, tj. zda žalovaný měl ke dni 3. 12. 2001 vlastní byt. To platí i ohledně námitky, směřující proti závěru odvolacího soudu o nedostatku věcné legitimace žalobkyně ve vztahu k žalované 1), neboť odvolací soud ji spojoval s právem nájmu žalovaného 2) k předmětnému bytu. Bezpředmětnou se stala i výtka ohledně aplikace § 3 obč. zák.

Dovolací soud z důvodu nesprávného právního posouzení věci, když nezjistil, že by v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v 242 odst. 3 o.s.ř., ke kterým je povinen přihlížet i z úřední povinnosti, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst 2 a 3 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně s novým rozhodnutím ve věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Marie R e z k o v á předsedkyně senátu