26 Cdo 4801/2009
Datum rozhodnutí: 19.04.2011
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. ve znění od 31.03.2006




26 Cdo 4801/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně I. F. , zastoupené JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Mařatkova 918, proti žalovaným 1) J. Š. , zastoupené Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Kovářská 1169/17, 2) N. Š. , a 3) M. Š. , o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 25 C 269/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č.j. 55 Co 439/2008-47, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám Mgr. Kateřiny Richterové, advokátky se sídlem Praha 1, Opletalova 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, č.j. 25 C 269/2007-29, zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 1+1, II. kategorie, ve 4. patře domu č.p. v ulici N. J. 5 v P. 4 (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ) ze dne 17. 12. 2006, daná žalobkyni žalovanými, je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č.j. 55 Co 439/2008-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že výpověď z nájmu předmětného bytu, daná žalovanými (spoluvlastníky předmětného domu) žalobkyni (nájemkyni předmětného bytu) dopisem ze dne 17. 12. 2006 (dále jen Výpověď ) je platným právním úkonem, a to i z hlediska žalobkyní namítaných dobrých mravů. Konstatoval, že ji nelze považovat za neplatnou podle § 39 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ) pro rozpor s dobrými mravy; přitom poukázal na zjištění, učiněná ze spisu soudu prvního stupně ve věci sp.zn. 43 C 216/2005. Přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák. byl naplněn, neboť žalobkyně nezaplatila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též úhrada za služby ) ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a uvedených plateb. K okolnosti, že vzniklý dluh uhradila po doručení výpovědi nepřihlédl s odůvodněním, že v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu již nelze zohlednit nově nastalé skutečnosti, k nimž došlo po jejím doručení (typicky dodatečné zaplacení nájemného), neboť pro posouzení daného právního úkonu je rozhodný stav v době, kdy byl učiněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud při posouzení věci z hlediska dobrých mravů přihlédl k obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 43 C 216/2006, ačkoliv toto řízení bylo pravomocně skončeno zpětvzetím žaloby, a v něm projednávaný výpovědní důvod (nedodržování hygienických norem, hromadění odpadků a kazících se potravin) nebyl proto prokázán. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že k dodatečnému zaplacení dlužného nájemného (úhrad za služby) nelze při posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák. přihlížet. Namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s publikovanou judikaturou , podle níž může být dodatečné zaplacení nájemného významné v rámci úvahy o odepření přivolení k výpovědi ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák. Dovolává se dobrých mravů a uvádí skutečnosti, k nimž mělo být přihlédnuto, a dovozuje z nich též neplatnost Výpovědi z důvodu neodpovídající bytové náhrady. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání 1. žalovaná namítla jeho nepřípustnost a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, který byl jeho prvním rozsudkem ve věci, nejde proto o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelka výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně právní relevance dodatečného (po doručení Výpovědi) zaplacení nájemného a úhrad za služby a ohledně posouzení věci z hlediska dobrých mravů.
Především je třeba uvést, že judikatura dovolacího soudu (srov. např. jeho rozsudky z 23. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1592/2008, z 23. 3. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2561/2008, z 27. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4093/2000, a z 24. 11. 2010, sp.zn. 26 Cdo 5277/2009) je ustálena v názoru (který sdílí i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu (dané podle § 711 obč.zák.) s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi z hlediska ustanovení § 39 obč.zák. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posuzování neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 5277/2009).
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že v řízení o neplatnost Výpovědi nelze přihlížet k tomu, že dovolatelka po doručení Výpovědi vzniklý dluh na nájemném uhradila, odpovídá jeho názor ustálené judikatuře dovolacího soudu. Odkaz dovolatelky na publikovanou judikaturu tedy není opodstatněný, a to i z toho důvodu, že se týká judikatury, vztahující se k řízení o přivolení k výpovědi podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, o něž v daném případě nejde.
Odvolací soud nepochybil, ani pokud se zabýval posouzením rozporu Výpovědi s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti tohoto úkonu podle § 39 obč.zák. Pokud proti tomu dovolatelka předkládá vlastní, odlišné hodnocení okolností v tomto směru významných, je třeba uvést, že jejich posouzení v dané, konkrétní věci, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4908/2007, a z 16. 2. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1886/2008).
Spatřuje-li pak dovolatelka důvod neplatnosti Výpovědi v nedostatečné bytové náhradě, je třeba uvést, že v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu včetně jejího rozporu s dobrými mravy nemá místo úvaha o formě bytové náhrady pro nájemce bytu, jehož nájem je vypovídán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 11. 2010, sp.zn. 26 Cdo 3307/2009).
Námitkou, že odvolací soud přihlédl k obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 43 C 216/2006 uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. K tomu je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp.zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané věci však dovolací námitka nesměřovala k výkladu procesních předpisů, a proto jejím prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ostatně odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Z. B., jímž byl v řízení před soudem prvního stupně proveden důkaz (č.l. 13).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované 1) vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 19. dubna 2011


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu