26 Cdo 48/2014
Datum rozhodnutí: 18.03.2014
Dotčené předpisy: § 343 o. s. ř., § 712 odst. 4 obč. zák.



26 Cdo 48/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v exekuční věci oprávněných a) J. B. , a b) L. Š. , zastoupených Mgr. Marcelou Trnkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 419/2, proti povinné V. J. , zastoupené Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 80 EXE 4235/2011, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2013, č. j. 20 Co 303/2012-70, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2013, č. j. 20 Co 303/2012-70, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Na návrh oprávněných, který došel soudnímu exekutorovi dne 22. 11. 2011, Městský soud v Brně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 20. 12. 2011, č. j. 80 EXE 4235/2011-51, nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2001, č. j. 44 C 256/2000-45, který nabyl právní moci dne 6. 2. 2002 , exekuci vyklizením povinné z bytu do náhradního ubytování, a to z bytu č. 6, IV. kategorie, o velikosti 3 + 1, situovaného ve 2. podlaží domu v B., a provedení exekuce vykázáním povinné a všech, kdo se tam zdržují na základě práva povinné, a odstraněním jejich věcí z vyklizovaného bytu a přestěhováním do náhradního ubytování bytové jednotky č. 10 o velikosti 2 + 1, nacházející se ve 2. podlaží domu v B. Dále bylo povinné uloženo zaplatit oprávněným a soudnímu exekutorovi náklady exekuce, které vznikly a ještě vzniknou v souvislosti s provedením exekuce s tím, že nařízení exekuce se vztahuje i na tyto náklady. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Lubomír Zálešák, soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno venkov se sídlem v Brně, Jezuitská 3.

K odvolání povinné Krajský soud v Brně (odvolací soud) usnesením ze dne 10. 4. 2013, č. j. 20 Co 303/2012-70, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro nařízení exekuce a že povinné byla zajištěna bytová náhrada. Jestliže oprávnění zajistili povinné náhradní byt místo náhradního ubytování (přiznaného exekučním titulem), nelze jim zajištění kvalitnější bytové náhrady přičítat k tíži.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), a spornou otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, spatřuje v tom, zda lze nařídit exekuci vyklizením povinné z bytu do náhradního bytu, přestože podle exekučního titulu bylo povinné uloženo předmětný byt vyklidit a předat oprávněným po zajištění náhradního ubytování, a zda lze nařídit exekuci vyklizením povinné z bytu do náhradního bytu za nájemné značně převyšující výši nájemného v daném místě a čase obvyklého . Rovněž namítala, že oprávnění nedoložili zajištění bytové náhrady způsobem uvedeným v ustanovení § 346 odst. 3 (správně § 343 odst. 3) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávnění měli za to, že splnili exekučním titulem uloženou povinnost zajistit povinné bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování tím, že zajistili povinné byt o velikosti 2 + 1 a sjednali s pronajímatelem podmínky běžné v daném místě a čase. Navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 a 9 zákona č. 293/2013 Sb. dále opět jen o. s. ř. ) a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolací soud se ve své praxi dosud nezabýval otázkou, zda je splněna podmínka zajištění náhradního ubytování, jestliže byl oprávněným povinnému zajištěn náhradní byt.

V projednávané věci bylo zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2001, č. j. 44 C 256/2000-45, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu č. 6, IV. kategorie, o velikosti 3 + 1, situovaného ve 2. podlaží domu v B., kterou dal žalobce (statutární město Brno) žalované (V. J.) s tím, že nájem bytu žalované skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalované bylo uloženo byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do jednoho měsíce po uplynutí lhůty a zajištění náhradního ubytování. Oprávnění prokázali kupní smlouvou o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 1. 6. 2005, ověřenou notářkou, že od statutárního města Brna koupili s právními účinky ke dni 9. 6. 2005 mimo jiné bytový dům v B., k.ú. K. Podle notářského zápisu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. NZ 341/2011, sepsaného JUDr. Zdeňkem Ryšánkem, notářem v Brně, oprávnění prohlásili, že bytovou náhradu náhradní ubytování, které jsou podle soudního rozhodnutí povinni zajistit povinné, zajistili prostřednictvím společnosti TRIFF s.r.o a Ing. Lubomír Doupal jménem společnosti TRIFF s.r.o prohlásil, že dne 12. 9. 2011 podepsal nájemní smlouvu, na jejímž základě společnost TRIFF s.r.o. jako pronajímatel pronajímá V. J. jako nájemci byt č. 54/10 o velikosti 2 + 1, sestávající ze 2 pokojů, kuchyně, WC, koupelny, o celkové výměře 72,50 m2, nacházející se ve 2. podlaží domu v k.ú. K., v B., že nájemné dle tohoto návrhu činí 12.000,- Kč a zálohy na služby a plnění spojená s užíváním tohoto bytu činí 3.500,- Kč měsíčně a že nájem je sjednám počínaje dnem 1. 10. 2011 na dobu neurčitou. Ověřená kopie návrhu nájemní smlouvy podepsaná pronajímatelem je přílohou tohoto notářského zápisu.

Podle ustanovení § 343 odst. 1, věty první, o. s. ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší.

Podle § 712 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.. ), se náhradním ubytováním rozumí byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené nebo nezařízené části bytu jiného nájemce.

V nalézacím řízení musí být určeno, jaká konkrétní náhrada za vyklizovaný byt má být zajištěna, exekuční soud není povolán k tomu, aby případnou změnu poměrů mohl při svém rozhodování promítnout. Posouzení soudu se týká toho, jestli je povinnému zajištěna taková bytová náhrada, která byla určena ve vykonávaném rozsudku. Náhradním ubytováním (na rozdíl od přístřeší, které je zákonem definováno jen jako provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění věcí) se rozumí - jak ostatně vyplývá z dikce § 712 odst. 4 obč. zák. - bytová náhrada, jež se zásadně pojí s bydlením trvalého charakteru; tím se rozumí nejen doba, na kterou je třeba náhradní ubytování zajistit, nýbrž i kvalita prostor, které mohou jako náhradní ubytování trvale sloužit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 6/2000 pod č. 68, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 856/2003). Definice ustanovení § 712 odst. 4 obč. zák. sice stanoví, co je považováno za náhradní ubytování, avšak dle názoru dovolacího soudu se jedná spíše o určitý minimální standard, kladený na náhradní ubytování, přičemž není v rozporu s tímto ustanovením, pokud bude oprávněným zajištěna vyšší forma bytová náhrady, která však nesmí být v nepoměru k vyklizovanému bytu. Instituty náhradního bytu a náhradního ubytování nejsou navzájem striktně odděleny; byt o jedné místnosti, podle definice předmět náhradního ubytování, tak může za určitých okolností představovat náhradní byt a naopak byt o více než jedné místnosti může být považován za náhradní ubytování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2141/2000, uveřejněné pod číslem 46/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže bylo oprávněnými zajištěno náhradní ubytování ve formě bytu o velikosti 2 + 1 za vyklizovaný byt o velikosti 3 + 1, přičemž výměra podlahových ploch obou bytů je obdobná, není možné hovořit o nepřiměřené bytové náhradě.

Dovolatelka dále namítá, že nelze nařídit exekuci vyklizením povinného do náhradního bytu, jehož nájemné značně převyšuje výši nájemného v daném místě a čase obvyklé. Je výrazem ustálené soudní praxe, že jedním z kritérií při posuzování přiměřenosti bytových náhrad, jež musí být zpravidla zajištěny na dobu neurčitou (přiměřeného náhradního bytu, náhradního bytu a náhradního ubytování), je i hledisko výše nájemného v zajišťované bytové náhradě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 823/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2074/2006), které se však neposuzuje ve vztahu k sociálním poměrům povinného, nýbrž ve vztahu k vyklizovanému bytu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2488/2005, nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 524/2003). Jestliže se odvolací soud touto otázkou nezabýval, ačkoli v odvolání byla namítána, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.

Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. z úřední povinnosti k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou odvolací soud řízení zatížil, jestliže v rozporu s ustanovením § 214 odst. 1 o. s. ř. k projednání odvolání nenařídil jednání. Nejedná se totiž o žádný z případů upravených v § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř., kdy by jednání nemuselo být nařízeno (ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení, jímž soud rozhoduje o návrhu na nařízení exekuce vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady, je rozhodnutím ve věci samé a ustanovení § 343 odst. 3 o. s. ř. se týká pouze jednání před soudem prvního stupně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1948/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/2005 pod č. 115).

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a protože dosavadní výsledky řízení neumožňovaly usnesení odvolacího soudu změnit (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), dovolací soud jej ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Při novém rozhodnutí ve věci se bude odvolací soud zabývat otázkou, zda je výše nájemného v zajištěném náhradním bytě v daném místě a čase obvyklá a zda jsou tedy splněny podmínky k nařízení exekuce vyklizením povinné z bytu.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2014
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu