26 Cdo 4755/2016
Datum rozhodnutí: 16.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 142 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



26 Cdo 4755/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Panská 895/6, proti žalované ITAL-AUTO s. r. o. , se sídlem v Praze 5 Motole, Za opravnou 186/1, IČO 44267151, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Praze 5 Smíchově, Viktora Huga 377/4, o zaplacení částky 299.041 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 64.231 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 250/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 69 Co 96/2016-167, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.437,20 Kč k rukám JUDr. Tomáše Macha, advokáta se sídlem v Praze 5 Smíchově, Viktora Huga 377/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 69 Co 96/2016-167, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 12. 11. 2015, č. j. 26 C 250/2012-128, v části, v níž uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 299.041 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 64.231 Kč a s tam blíže specifikovaným úrokem z prodlení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 20.260 Kč (dále jen měnící výrok ), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen o. s. ř. (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovoláním označenou právní otázku posouzení účelnosti nákladů soudního řízení žalobce, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V případě účastníka řízení, jenž je statutárním městem, lze předpokládat, že disponuje dostatečným personálním a materiálním vybavením a zabezpečením k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Není-li proto v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem účelně vynaloženými (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, zejména pak k tomu, zda předmětem sporu není právní problematika, která přímo s oblastí spravovanou statutárním městem nesouvisí, případně zda se nejedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, resp. jazykové znalosti, apod. V takovýchto případech lze postup statutárního města, které zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku specializuje, považovat za adekvátní (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13; shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2/2015, nebo ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1665/2015).
V dané věci je předmětem soudního řízení vymáhání dlužného nájemného. Obdobné spory (svojí povahou majetkové) tvoří relativně běžnou agendu dovolatele, k jejímuž obstarávání je dostatečně personálně a materiálně vybaven. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v rámci soudního řízení žalovaná zpochybnila existenci jeho vlastnického práva k pozemkům, které byly předmětem nájmu (konkrétně posouzení přechodu věci z vlastnictví státu do majetku obce podle § 3 zákona č. 172/1991 Sb.); žalobce neučinil (a ani učinit nemusel) žádné úkony, jejichž provedení by přesahovalo schopnosti a znalosti potřebné k provádění běžné správy jeho majetku. Z obsahu spisu nevyplývají jiné okolnosti, které by advokátní zastoupení žalobce odůvodňovaly. Úvahy odvolacího soudu o neúčelnosti nákladů, které žalobce vynaložil na zastoupení advokátem v této věci, proto nejsou nepřiměřené a jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Námitkami, jimiž dovolatel poukázal na nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku a na nedostatek poučení účastníků soudem o možné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., uplatnil dovolatel jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nelze navíc přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce výkladu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (tedy otázce posouzení účelnosti nákladů řízení), nikoli na otázce aplikace § 150 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu