26 Cdo 474/2004
Datum rozhodnutí: 15.04.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 474/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce V. D. proti žalované M. Š., o určení neplatnosti dohody o výměně bytu a o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 68/97, o dovolání obou účastníků řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2000, č. j. 29 Co 553/99, 29 Co 34/2000-100, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. června 1999, č. j. 39 C 68/97-80, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. prosince 1999, č. j. 39 C 68/97-94, vyhověl žalobě a určil, že smlouva (dohoda) o výměně bytu o velikosti 0+1, II. kategorie č. 16, ve 2. patře domu čp. 517 v P., ulice K. 32 (dále jen předmětný byt ) za byt o velikosti 1+1, II. kategorie, č. 2, v 1. patře domu čp. 347 v L., ul. H. 27 (dále jen l. byt ), uzavřená mezi účastníky řízení dne 9. prosince 1996 je neplatná; současně uložil žalované povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o soudním poplatku a o nákladech řízení státu.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dne 9. prosince 1996 uzavřeli účastníci se souhlasem pronajímatelů dohodu o výměně bytů, že podle uzavřené dohody se měl žalobce přestěhovat z předmětného bytu do l. bytu a žalobkyně z l. bytu do předmětného bytu, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 1997, sp. zn. 14 Nc 811/97, byl žalobce zbaven způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu, že již v době uzavření dohody o výměně bytů, tj. 9. prosince 1996, trpěl trvalou duševní poruchou, a to sníženou intelektovou úrovní pod rozsah normálu do stupně lehké debility, a že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu trvalé duševní poruše nebyl už tehdy schopen v plném rozsahu posoudit důsledky svého jednání, nebyl schopen uzavírat smlouvy a činit právní úkony v celém rozsahu. Na tomto skutkovém základě s odkazem na ustanovení § 38 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření dohody o výměně bytů (dále jen obč. zák. ) soud prvního stupně dovodil, že dohoda o výměně bytů je neplatná, neboť žalobce ji uzavřel jako osoba trpící již v té době trvalou duševní poruchou, pro kterou byl následně zbaven způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu a v jejímž důsledku nebyl schopen zcela posoudit důsledky svého jednání a tudíž ani uzavřít dohodu o výměně bytů. Proto vyhověl jak žalobě na určení neplatnosti dohody o výměně bytů, tak také žalobě na vyklizení předmětného bytu.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. března 2000, č. j. 29 Co 553/99, 29 Co 34/2000-100, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti dohody o výměně bytů ze dne 9. prosince 1996 a vyhověl žalobě na vyklizení předmětného bytu žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku; ve výrocích o soudním poplatku a nákladech řízení státu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Dovodil, že udělil-li soudem ustanovený opatrovník žalobce dne 23. února 1998 obecné zmocněnkyni plnou moc k zastupování žalobce a rozhodoval-li soud prvního stupně o žalobě, jejíž žalobní petit obecná zmocněnkyně se souhlasem soudu upřesnila podáním ze dne 9. listopadu 1998, byly nedostatky žaloby i plné moci zhojeny. Poté rovněž dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu, neboť právní otázka (neplatnost dohody o výměně bytů ze dne 9. prosince 1996), o níž mělo být rovněž rozhodnuto, měla podle jeho názoru povahu pouhé předběžné otázky pro řízení o žalobě na vyklizení bytu. Proto na rozdíl od soudu prvního stupně žalobu na určení neplatnosti dohody o výměně bytů ze dne 9. prosince 1996 zamítl. Poté shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dohoda o výměně bytů ze dne 9. prosince 1996 a všechny na ni navazující právní úkony jsou neplatné podle § 38 odst. 1 obč. zák. a za této situace žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.

Žalobce podal tzv. blanketní dovolání, v němž sdělil, že jej odůvodní až poté, co udělí plnou moc advokátovi.

Žalovaná opřela přípustnost svého dovolání o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání především namítla, že řízení mělo být zastaveno, neboť již v době udělení plné moci obecné zmocněnkyni trpěl žalobce takovou zdravotní indispozicí, která měla za následek nezpůsobilost k právním úkonům . Podle žalované neměl žalobce od počátku způsobilost být účastníkem řízení . Za účelový a nepřijatelný pokládá žalovaná názor odvolacího soudu, že uvedené nedostatky byly zhojeny tím, že v průběhu řízení udělil plnou moc obecné zmocněnkyni opatrovník žalobce a že soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, která byla poté upřesněna obecnou zmocněnkyní. Neměl-li žalobce způsobilost k právním úkonům, nemohl podle žalované platně uzavřít nejen dohodu o výměně bytů, nýbrž ani před tím nájemní smlouvu ohledně předmětného bytu. Žalovaná má rovněž zato, že disponuje platnou nájemní smlouvou ohledně předmětného bytu a ta ji nejen opravňuje, ale i zavazuje. Jako nájemkyně je povinna platit nájemné za předmětný byt, který má ovšem podle napadeného rozsudku předat žalobci. Přitom pronajímatel o řízení vůbec neví. Dále také uvedla, že v řízení nebyla věnována žádná pozornost tomu, že žalobce od ní převzal částku 100.000,- Kč jako vyrovnání za předmětný byt v P. Tuto skutečnost nepokládaly soudy za významnou, nevěnovaly jí žádnou pozornost a přes její návrh nevyslechly ani svědka I. P., který byl přítomen při převzetí peněz žalobcem. S obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že se ztotožňuje s výroky rozsudku obvodního soudu a odkazuje na své vyjádření ze dne 11.9.1999 k odvolání žalované .

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. března 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 15. února 2001 vzal žalobce své (blanketní) dovolání zpět.

Podle § 243b odst. 4 věty druhé o.s.ř. vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.

Vyplývá-li z citovaného ustanovení, že zpětvzetí dovolání má bez dalšího za následek zastavení dovolacího řízení, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řízení o dovolání žalobce zastavil. Učinil tak přesto, že dovolací řízení již před tím zastavil soud prvního stupně (usnesením ze dne 20. března 2001, č. j. 39 C 68/97-130); o zastavení dovolacího řízení v případě zpětvzetí dovolání totiž rozhoduje dovolací soud (nikoli soud prvního stupně), jak vyplývá z ustanovení § 243b odst. 4 věty druhé o.s.ř.

Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je (objektivně i subjektivně) přípustné, lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li, jako v daném případě, o rozsudek odvolacího soudu, je přípustnost dovolání upravena v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/, d/, e/, f/ a g/ o.s.ř. žalovaná evidentně nenamítla a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda řízení je postiženo vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (žalovaná v dovolání rovněž uvedla, že žalobce neměl způsobilost být účastníkem řízení) či vadou podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.

Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§ 19 o.s.ř.). Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu); ten, kdo nemá tuto způsobilost, může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přizná zákon. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (§ 7 odst. 1 obč. zák.) a zaniká smrtí (§ 7 odst. 2 obč. zák.).

Žalovaná v dovolání sice výslovně uvedla, že žalobce neměl od počátku způsobilost být účastníkem řízení , avšak z její argumentace lze vyrozumět, že nezpochybňuje způsobilost žalobce být účastníkem řízení, nýbrž ve skutečnosti namítá, že žalobce neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen, tj. uplatňuje zmatečnostní vadu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.

Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněném pod č. 68 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že k vadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud, jen týká-li se dovolatele. K odůvodnění uvedeného právního názoru mimo jiné uvedl, že trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř., nelze bez dalšího dovozovat, že tím byla způsobena určitá újma na právech všem účastníkům řízení. Jde-li o řízení sporné, nepociťuje účastník, který je s výsledkem sporu (s rozhodnutím soudu) spokojen, jako újmu na svých právech okolnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s principem sporného řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jehož se soud dopustil jen ve vztahu k jinému účastníku řízení, domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch. Dovolací soud z uvedeného právního názoru vychází i v posuzovaném případě. Dovolává-li se proto nedostatku procesní způsobilosti u žalobce žalovaná, nelze přípustnost jejího dovolání dovodit z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání podle § 238 a § 239 o.s.ř. dovolací soud nepřehlédl, že i když v dané věci odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o určení neplatnosti dohody o výměně bytů ze dne 9. prosince 1996 (tak, že žalobu ohledně tohoto nároku zamítl) dále jen měnící výrok . Naproti tomu ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalované je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující (dále jen potvrzující výrok ), jak nakonec vyplývá i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Ve vztahu k měnícímu výroku napadeného rozsudku je zapotřebí zdůraznit, že dovolání žalované proti tomuto výroku není subjektivně přípustné, byť objektivně ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. by přípustné mohlo být. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií (dovolání je nebo není přípustné jako takové), která se principiálně (s modifikací dovolání přípustného podle § 239 odst. 2 o.s.ř.) neváže na konkrétního účastníka řízení. Oproti tomu subjektivní přípustnost dovolání implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.

Výsledek řízení, založený měnícím výrokem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, vyznívá ve prospěch žalované, neboť žaloba ohledně nároku na určení neplatnosti dohody o výměně bytů ze dne 9. prosince 1996 byla zamítnuta. Z toho vyplývá, že ani v případě zrušení tohoto výroku v dovolacím řízení nemůže být výsledek řízení pro žalovanou příznivější; v porovnání s výsledkem, který měnícím výrokem svého rozhodnutí založil odvolací soud, by z hlediska zájmu žalované nemohlo jít o výsledek příznivější. Za dané procesní situace není dovolání žalované proti měnícímu výroku napadeného rozsudku subjektivně přípustné.

Proti potvrzujícímu výroku nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, který byl v tomto ohledu potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku nevyplývá ani z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud totiž ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť odvolací soud opomněl rozhodnout o návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání, předneseném u odvolacího jednání dne 2. března 2000, tedy jakoby uvedenému návrhu nevyhověl.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.).

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 239 odst. 2 o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí vlastní (doplněný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O nákladech řízení účastníků bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 2 věty první /per analogiam/ o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu